ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2494.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2494/2022-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Milion Chvilek, z. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 289/3, Žižkov, identifikační číslo osoby 06760538, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalovaným 1) V. F. , nar. XY, bytem XY, 2) Komunistická strana Čech a Moravy , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/9, identifikační číslo osoby 00496936, oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Barborou Vlachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 21, Nahořanská 2713, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 5/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 14/2021-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalovaného 1).
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 41 Cm 5/2020-43, uložil žalovanému 1) povinnost omluvit se žalobci zasláním dopisu na jeho adresu ve znění specifikovaném ve výroku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované 2) omluvit se žalobci zasláním dopisu na jeho adresu ve znění specifikovaném ve výroku (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal shora uvedeného nároku v důsledku zásahu do své pověsti, kterého se měli žalovaní dopustit tím, že žalovaný 1) jako předseda žalované 2) uvedl nepravdivá tvrzení o činnosti žalobce.
K odvolání žalovaného 1) Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že právnická osoba nemá v důsledku (samotného) zásahu do své pověsti podle §135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), právo na odčinění způsobené nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku ve věci samé žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež by dovolacím soudem měla být posouzena jinak než v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021. A to konkrétně otázky, zda má právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy pří zásahu do své pověsti.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobce v tom, že citované rozhodnutí dovolacího soudu nezohledňuje povahu restitučního nároku podle §135 odst. 2 o. z. ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy, tedy nevypořádává se s tím, zda je možné se na základě §135 odst. 2 o. z. domáhat po osobě, která do osobnostních práv právnické osoby zasahuje, omluvy. Odvolací soud se přitom řádně povahou nároků žalobce nezabýval a nesprávně dovodil, že omluva může být pouze nástroj odčinění nemajetkové újmy žalobce, a nikoli nástroj k odstranění následku neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Žalobce se přitom svojí žalobou nedomáhá toho, aby byla odčiněna nemajetková újma mu způsobená, ale aby byl odstraněn následek jednání žalovaného dle §135 odst. 2 o. z., který stále trvá.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání žalobce vyjádřil v tom smyslu, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Otázka, zda právnické osobě svědčí právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle §135 odst. 2 o. z., již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a lze tak odkázat na podrobné odůvodnění řešení této otázky obsažené v citovaném rozhodnutí.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zohlednil, že současná právní úprava v občanském zákoníku předpokládá vznik závazku k odčinění způsobené nemajetkové újmy pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§2894 odst. 2 o. z.), přičemž v souvislosti s neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby tak zákon zvlášť nestanoví.
Dovolací soud proto v citovaném rozhodnutí posoudil, zda lze existenci tohoto práva dovodit na základě ústavních východisek, podle analogického použití právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na odčinění nemajetkové újmy nebo z některého přímo použitelného ustanovení ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy.
Vzal tak především v úvahu, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Závazek k ochraně tohoto práva nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního. Dovolací soud rovněž zohlednil, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva je třeba ve vztahu k otázce existence a rozsahu práva právnických osob na dobrou pověst spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka, přičemž členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky, které poskytují podle vnitrostátního práva.
Na základě provedeného komparativního srovnání příbuzných zahraničních právních úprav dovolací soud dále uzavřel, že existenci tohoto práva nelze považovat za součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, neboť tyto právní úpravy obsahují široké spektrum přístupů k této problematice a právo na odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám přiznáváno spíše výjimečně. Stejně tak nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého práva ponechávají otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku neoprávněného zásahu do jejich pověsti otevřenou.
Dovolací soud rovněž uvedl, že toto právo nelze považovat ani za tradiční institut tuzemského soukromého práva, neboť většina právních úprav platných na našem území, a to i v období do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v občanském zákoníku koncepčně vychází, toto právo právnickým osobám nepřiznávala a právní teorie a praxe ho ani výkladově nedovozovala (s výjimkou období od 1. 2. 1992 do 31. 12. 2013).
Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že tzv. antropocentrické pojetí soukromého práva zřetelně rozlišuje mezi právním postavením osob fyzických a osob právnických a nesměřuje k tomu, aby v právním postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není právně dosažitelná.
Zároveň na základě důvodů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že znění účinné právní úpravy je důsledkem zřetelného záměru zákonodárce tímto způsobem právní úpravu stanovit a nejedná tudíž o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v právu jako předpokladu pro užití analogie ve smyslu nástroje soudcovského dotváření práva.
K tomu pak Nejvyšší soud doplnil, že není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy právnické osoby zvlášť zákonem stanovena, zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).
Dovolací soud proto neshledává důvod (a takový důvod se nepodává ani z dovolání) pro odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe.
Domáhá-li se dovolatel svojí otázkou obecného posouzení, zda zaslání dopisu s určitým obsahem může být způsobilým prostředkem k odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby podle §135 odst. 2 o. z., je třeba k takto míněné otázce dovolatele uvést, že na takové otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a v tomto smyslu dovolatelem položená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Takto obecně vymezenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Je tomu tak proto, že žalobce ve své žalobě netvrdil takový zásah do své pověsti, jehož následky by bylo objektivně možné odstranit právě zasláním určitého dopisu (jak by tomu mohlo být kupříkladu tehdy, spočíval-li by neoprávněný zásah v neodeslání či zadržení takového dopisu).
Směřuje-li otázka dovolatele k posouzení, zda jím uplatněný nárok na poskytnutí omluvy, jak sám dovolatel ve své žalobě svůj nárok označil, v souvislosti s neoprávněným zásahem do jeho pověsti může být v poměrech projednávané věci důvodný, aniž by zde byla (musela být) zjištěna nemajetková újma na straně dovolatele, resp. zda se lze úspěšně domáhat odstranění následků neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby poskytnutím omluvy, není dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud ve svém rozhodování k poskytování přiměřeného zadostiučinění podle účinné právní úpravy v občanském zákoníku dovodil, že je třeba rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků k ochraně předmětů absolutních práv (popř. nároků k ochraně proti nekalé soutěži), tj. zejm. práva, aby se rušitel svého závadného jednání zdržel (tzv. zápůrčí nárok) nebo aby odstranil následky neoprávněného zásahu, resp. závadného stavu (tzv. odstraňovací nárok), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (ve smyslu
§2894 odst. 2 o. z.), jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla. Proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (ve formě omluvy), aniž by na jeho straně vznikla (byla zjištěna) nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudky ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3487/2021).
Jinak řečeno, na základě práva na odstranění následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovacím nárokem) se lze domáhat jednání, kterým se obnovuje (restituuje) původní stav do podoby před (již nastalým) zásahem do cizího subjektivního práva, resp. odstraňuje se (stále ještě) trvající závadný stav obnovením stavu původního (nezávadného), přičemž není podmínkou, aby (stále trvající) závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) jakoukoli újmu (ať už majetkovou nebo nemajetkovou) vyvolával či v minulosti vyvolal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Oproti tomu poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (a to i ve formě omluvy) se poškozený může domáhat odčinění (satisfakce) skutečně vzniklé nemajetkové újmy (tj. skutečných dopadů do své nemajetkové sféry), a to bez ohledu na to, zda závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) stále trvá či nikoli (obdobně jako v případě práva na náhradu škody v případě dopadů do majetkové sféry poškozeného). Proto předpokladem práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je (mimo jiné), aby nemajetková újma na straně poškozeného vznikla (resp. v řízení následně byla zjištěna) a aby navíc podle
§2894 odst. 2 o. z. stanovil pro takový případ existenci práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zvlášť zákon (nebylo-li sjednáno jinak). To platí ostatně jak pro nemajetkovou újmu fyzických osob (lidí), tak osob právnických, přičemž je v tomto směru nerozhodné, v jaké formě má být přiměřené zadostiučinění poskytnuto, tj. zda ve formě peněžité či nepeněžité (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, uveřejněný pod číslem 72/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3402/2019, uveřejněný pod číslem 50/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo na odstranění následků neoprávněného zásahu do cizího (absolutního) práva (tzv. odstraňovací nárok) a právo na odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou tedy povahově odlišná soukromá (deliktní) práva vázaná na odlišně zákonem vymezené rozhodující skutečnosti pro jejich vznik a uplatnění, jež nelze (libovolně) směšovat či zaměňovat. Kromě toho, že zákon na řadě míst tato práva výslovně odlišuje a staví vedle sebe, přičemž pojem přiměřeného zadostiučinění výslovně vztahuje právě ke způsobu odčinění (skutečně vzniklé) nemajetkové újmy (§2894 odst. 2 a §2951 odst. 2 o. z.), je takové směšování či zaměňování v rozporu i s dosavadními judikatorními závěry o odlišné povaze, účelu a podmínkách vzniku a trvání těchto práv (srov. již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soud ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009).
Ostatně případný závěr o možnosti poskytování přiměřeného zadostiučinění „prostřednictvím“ tzv. odstraňovacího nároku by v konečném důsledku vedl k nepřípustnému vyloučení („obcházení“) zákonné úpravy závazku k náhradě újmy podle občanského zákoníku, včetně podmínek týkajících se důvodů vzniku tohoto práva (tedy i existence skutečně vzniklé nemajetkové újmy, jež má být právě poskytnutím zadostiučinění odčiněna), zavinění, obsahu a rozsahu odškodnění vzniklých újem, promlčení tohoto práva apod. I z tohoto hlediska je zřetelné, že se zde jedná o odlišné případy soukromoprávních deliktních závazků ze zákona, přičemž pro vymezení znaků soukromoprávních deliktů a závazků z nich případně vznikajících je rozhodný právě zákon a podmínky v něm stanovené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3675/2022).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu