ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2713.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2713/2023-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce Bytové družstvo Jak bydlet doma II , se sídlem v Praze 10, Hostivař, Průmyslová 1306/7, identifikační číslo osoby 08826331, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalovanému J. F. , zastoupenému Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem v Trutnově, Horní Předměstí, Žižkova 498, o zaplacení 261 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 108/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2023, č. j. 26 Co 14/2023-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky v celkové výši 273 800 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Žalobce tvrdil, že dne 5. 2. 2020 uzavřel s žalovaným kupní smlouvu o převodu nemovitých věcí, přičemž kupní cenu žalobce uhradil ve prospěch věřitelů žalovaného, a to mj. ve prospěch Mgr. Vladimíra Štekla na úhradu odměny za poskytnutí právních služeb ve výši 12 100 Kč, a ve prospěch společnosti MMGFG servicies and consulting s. r. o. (dále jen „zprostředkovatel“) za účelem úhrady provize ve výši 213 000 Kč a nákladů zprostředkování ve výši 48 700 Kč podle smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 2. 2020. Dne 27. 5. 2020 žalobce od kupní smlouvy odstoupil a domáhá se tak shora uvedeného plnění z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 6 C 108/2021-95, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 12 100 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 261 700 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Z napadeného rozsudku se podává, že žalovaný za účelem řešení své nepříznivé finanční situace jednal s panem P. E. (dále jen „svědek“), který žalovaného informoval o možnosti odkupu nemovitostí žalobcem, přičemž svědek výslovně potvrdil, že při jednání nejednal jako zástupce zprostředkovatele. Dne 5. 2. 2020 uzavřel žalovaný obě dotčené smlouvy se žalobcem a zprostředkovatelem, kteří představují personálně propojené společnosti mající totožné osoby ve svých statutárních orgánech. Odvolací soud uzavřel, že zprostředkovatel fakticky žádnou zprostředkovatelskou činnost neuskutečnil, a proto nemá právo na provizi ani na náklady zprostředkování, jejichž vznik žalobce ani po opakovaném poučení soudem nedoložil. Žalobce měl na základě předmětných smluv uhradit peněžité plnění ve prospěch zprostředkovatele coby spřízněné společnosti, a to za účelem vytvoření fiktivní pohledávky za žalovaným. Takové jednání podle odvolacího soudu představuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a žalobci tudíž nárok na zaplacení 261 700 Kč s příslušenstvím nesvědčí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku nároku na provizi, neboť zprostředkovatel své povinnosti ze smlouvy o zprostředkování splnil tím, že žalovanému obstaral příležitost uzavřít kupní smlouvu. Z hlediska vzniku nároku na zaplacení provize je dle žalobce rozhodné naplnění smluvních podmínek, bez ohledu na okamžik uzavření obou smluv či faktického provedení zprostředkovatelské činnosti. Jednání svědka mělo být přičteno zprostředkovateli, nehledě na to, za koho svědek jednal. Přípustnost dovolání spatřoval žalobce v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda je pro vznik nároku na provizi relevantní, jestli zprostředkovatel fakticky učinil nějaké úkony, pakliže jednáním jiné osoby (se zprostředkovatelem personálně propojené) jednající ve prospěch a s vědomím zprostředkovatele došlo k naplnění smluvních podmínek pro vznik takového nároku.
Dále žalobce namítl nesprávné právní posouzení otázky vzniku nároku zprostředkovatele na úhradu nákladů zprostředkování. Uvedl, že zprostředkovatel ani žalobce nemusí prokazovat výši nákladů, jelikož tyto byly stanoveny paušální částkou. Okamžikem vzniku nároku na provizi měl zprostředkovateli vzniknout i nárok na úhradu nákladů. Žalobce předložil dovolacímu soudu otázku, zda je zprostředkovatel povinen tvrdit a prokazovat skutečné náklady zprostředkování, je-li jejich výše sjednána paušální částkou, přičemž má jít o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Žalobce dále uvedl, že za zneužití práva nelze považovat jednání, kterým dlužník (kupující) splnil svůj závazek zaplatit kupní cenu či její část, neboť žalobce splněním závazku vůči žalovanému nevykonával právo, ale plnil povinnost, což podle žalobce nemůže být posouzeno jako zjevné zneužití práva. Ustanovení §8 o. z. lze dle názoru žalobce aplikovat pouze tehdy, nemá-li druhá smluvní strana jiné možnosti obrany, avšak žalovaný má eventuelně možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce spatřoval přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, zda lze za zneužití práva označit právní jednání, jímž dlužník splnil závazek vůči věřiteli způsobem ujednaným ve smlouvě.
Konečně žalobce namítl, že odvolací soud nezjistil a řádně neodůvodnil naplnění hypotézy §8 o. z. co do znaku „zjevnosti“ zneužití práva. Skutečnost, že žalobce poskytl zprostředkovateli příslušné plnění, není důvodem pro závěr o zjevném zneužití práva. Napadený rozsudek podle žalobce závisí na vyřešení otázky, zda je při aplikaci §8 o. z. nutné zjistit a odůvodnit naplnění znaku „zjevnosti“ zneužití práva, přičemž jde o otázku, jež dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, čímž má být založena přípustnost dovolání. Žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný rozporoval jednotlivé dovolací námitky žalobce a uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací námitka týkající se otázky vzniku nároku na provizi za zprostředkování nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť závěr, že zprostředkovatel povinnost ze smlouvy o zprostředkování splnil, jelikož prostřednictvím svědka, jenž s žalovaným jednal, obstaral žalovanému příležitost uzavřít kupní smlouvu, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že zprostředkovatel svoji smluvní povinnost nesplnil, neboť neuskutečnil žádné úkony směřující ke zprostředkování prodeje nemovitostí, případně šlo o úkony ryze formální (nesměřující k obstarání příležitosti uzavřít kupní smlouvu), a že svědek nejednal v zastoupení zprostředkovatele (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobce tak ve skutečnosti svou námitkou zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Otázka žalobce, jíž zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o (ne)provedení zprostředkovatelské činnosti, tudíž nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Otázka, zda je zprostředkovatel povinen tvrdit a prokazovat skutečné náklady zprostředkování, je-li jejich výše sjednána paušálně, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž vyšel ze závěru, že soubor smluv uzavřený mezi účastníky a zprostředkovatelem, jakož i úhrada provize a nákladů zprostředkování žalobcem ve prospěch zprostředkovatele, představují zjevné zneužití práva. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobce vztahující se k závěrům odvolacího soudu o zjevném zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Úprava obsažená v §8 o. z. je přitom obecně aplikovatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
Odvolací soud založil své úvahy o zjevném zneužití práva na tom, že obě dotčené smlouvy byly uzavřeny ve stejný okamžik, zprostředkovatel neučinil žádné úkony v rámci zprostředkovatelské činnosti, žalobce a zprostředkovatel jsou vzájemně personálně propojeni, a úhradou části kupní ceny zahrnující provizi a náklady zprostředkování tak žalobce plnil ve prospěch jemu spřízněné společnosti. Uzavřel-li tak odvolací soud, že popsané jednání představuje zjevné zneužití práva, jímž žalobce zřejmě sledoval umělé vytvoření dluhu a zprostředkovateli ani žalobci ve skutečnosti žádná pohledávka za žalovaným nevznikla, nelze tyto závěry z pohledu judikatury dovolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřené. Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu, a ani tyto dovolací námitky žalobce proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu