ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2860.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2860/2022-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně R. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalovaným 1) A. V. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) Z. V. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 420/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 341/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, č. j. 38 Co 175/2021-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 25. 6. 2021, č. j. 5 C 341/2018-338, kterým Okresní soud v Hodoníně zamítl vůči oběma žalovaným žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně má ve výlučném vlastnictví nemovitost (bytovou jednotku) a spoluvlastnické podíly ke společným částem budovy a k pozemku, vše blíže specifikované v předmětných výrocích – dále jen „předmětný byt“, a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu pouze proti části potvrzujícího výroku I, kterou bylo rozhodnuto ve věci samé) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, požadovala zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dovolání směřující proti té části napadeného rozhodnutí, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1), není přípustné, neboť dovolací námitky žalované [otázka dobré víry žalovaného 2) a neposouzení smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako absolutně neplatné] se zcela míjí se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 1) [na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu žalovaný 2)], na jehož základě rozhodl odvolací soud ve vztahu k žalovanému 1), tudíž na jejich řešení napadené rozhodnutí v této části nezáviselo. Případné jiné nároky žalobkyně vůči žalovanému 1), jež mohly vyplývat ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou s ním uzavřela (z její neplatnosti), nebyly předmětem řízení.
Spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky dobré víry žalovaného 2) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 52/2018, a nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz [a zpochybňovala tím správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 2)], pak tyto odkazy nejsou přiléhavé, neboť v uvedených rozhodnutích byla posuzována otázka dobré víry nabyvatele vlastnického práva od neoprávněného vlastníka nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Odvolací soud však takovou otázku neřešil, posuzoval-li dobrou víru žalovaného 2) podle §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tj. v poměrech jiné právní úpravy, která již stanoví podmínky ochrany osoby jednající v důvěře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (a též Ústavního soudu) byly při řešení otázky dobré víry nabyvatele věcného práva podle §984 o. z. přijaty mimo jiné tyto závěry. Dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je presumována (§7 o. z.). Předmětem dobré víry je soulad mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. Dobrá víra svědčí tomu, kdo o nesouladu nevěděl a kdo při obvyklé míře opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí (veřejném seznamu) je skutečným vlastníkem věci. Pod obvyklou míru opatrnosti nelze skrývat požadavek na osobu, která nahlédla do veřejného seznamu, aby prováděla jakákoli aktivní šetření proto, aby se ujistila, zda zde soulad mezi skutečným a evidenčním právním stavem opravdu je; zejména není třeba si ověřovat, zda zápisy ve veřejném seznamu odpovídají listinám, podle kterých byly provedeny, nebo zda jsou tyto listiny způsobilým titulem k nabytí zapsaného práva. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem. Odůvodněné pochybnosti o tom, zda stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu, objektivně vyvolává i zápis poznámky spornosti (vyznačení plomby) o probíhajícím řízení o odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem (například řízení o určení vlastnického práva k zapsaným nemovitostem). Posouzení, zda nabývající osobě byly známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťovaly, a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by mohl dovolací soud zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. žalobkyní citovaný rozsudek ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, a usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, dále též rozsudek ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019, usnesení ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, nebo ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 146/2021; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. nález ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19).
Od těchto judikaturních závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud dovodil existenci dobré víry žalovaného 2) za situace, kdy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel, vyplývalo, že žalovaný 2) při koupi předmětného bytu od žalovaného 1) nemohl nabýt podezření a nemohly mu vzniknout důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 1) není jeho skutečným vlastníkem. Úvahy odvolacího soudu, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl, přitom Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené, vycházel-li odvolací soud ze zjištění, že žalovaný 1) byl v době podpisu kupní smlouvy i při podání návrhu na vklad zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu z titulu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (zapsána byla i poznámka o dočasné povaze věcného práva na základě zajišťovacího převodu), přičemž se tak stalo v době, kdy byl zajišťovací převod již nepodmíněný [podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva a souhlasného prohlášení žalobkyně a žalovaného 1), které bylo připojeno jako příloha k návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného 2) do katastru nemovitostí], a v katastru nemovitostí nebyla k okamžiku zahájení vkladového řízení zapsána poznámka spornosti podle §986 o. z. Žalovaní se dříve neznali a jejich kontakt byl zprostředkován realitní kanceláří. Žalovaný 2) neznal okolnosti uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, nevěděl o vadě zraku žalobkyně. Při koupi mu bylo sděleno žalovaným 1), k němuž přistupoval jako k advokátovi s důvěrou v zákonnost a oprávněnost jeho jednání, že žalobkyně žalovanému 1) dlužila peníze a že z prodeje bytu budou uhrazeny její dluhy. Žalovaný 2) kupoval předmětný byt jako investici, nikoliv pro zajištění svých bytových potřeb, ani do ní nehodlal bezprostředně investovat, proto pro něj nebyl důležitý jeho stav (vycházel jen z fotografií). Žalovaný 1) též vysvětlil žalovanému 2) důvody, pro které v předmětném bytě bude ještě po nějakou dobu bydlet žalobkyně – jeho teta (než se uvolní místo v penzionu), a domluvili se též na nájemném (nejprve 3 000 Kč měsíčně a po dvou letech 6 000 Kč měsíčně), které se smluvně zavázal hradit žalovaný 1), s nímž měla žalobkyně podle nájemní smlouvy bydlet. Tyto skutečnosti měly vliv i na výši kupní ceny (950 000 Kč), která byla nižší než obvyklá kupní cena podle znaleckého posudku (1 250 000 Kč). Soud prvního stupně (s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) tak logicky odůvodnil, proč též skutečnosti akcentované žalobkyní v dovolání (zejména že byl předmětný byt užíván třetí osobou a že byla sjednána neobvykle nízká kupní cena), nepředstavovaly objektivní okolnosti, které by v žalovaném 2) měly vzbudit důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 1) není skutečným vlastníkem předmětného bytu, a pro něž by žalovaný 2) měl vyvinout investigativní aktivitu.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2) byl v dobré víře [že stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu, který žalovaného 1) opravňuje k převodu předmětného bytu] není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani s přihlédnutím k námitce žalobkyně, že v katastru nemovitostí byla zapsána poznámka o dočasné povaze zajišťovacího převodu práva. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. přihlásila k závěrům vysloveným ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, podle kterých ten, kdo nabyl vlastnictví k nemovitosti na základě zajišťovacího převodu práva, je oprávněn převést nabyté vlastnictví na jiného. Převede-li vlastnictví, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím nemovitosti také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva (tj. přijímá vlastnické právo s rizikem možnosti, že se naplní rozvazovací podmínka); ten, kdo dal zajištění zajišťovacím převodem práva, se poté, co nemovitost nabyla do vlastnictví třetí osoba, (znovu) stane ze zákona vlastníkem nemovitosti, splní-li se rozvazovací podmínka ze zajišťovacího převodu práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, a ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 29 ICdo 77/2019).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (jeho části). Má-li být dovolání přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015].
Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, jestliže v dovolání namítala, že se odvolací soud nezabýval absolutní neplatností smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Tato její argumentace nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Ačkoliv žalobkyně v úvodu dovolání obecně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvedla, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se měl odvolací soud odchýlit tím, že neposoudil smlouvu o zajišťovacím převodu práva jako absolutně neplatnou. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává k žalobkyní tvrzené neplatnosti smluv uzavřených mezi ní a žalovaným 1), včetně smlouvy o zajišťovacím převodu práva, že §984 o. z. chrání dobrou víru toho, kdo úplatně nabyl vlastnické právo k nemovitosti od osoby k tomu oprávněné dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Občanský zákoník současně vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) a osobě dotčené nesprávným zápisem v katastru nemovitostí poskytuje účinné právní nástroje ochrany (srov. §985 a 986 o. z.), tj. možnost učinit takové opatření, kterým zajistí, aby do té doby, než se svého práva domůže, neutrpěl nenapravitelnou újmu následkem ochrany dobré víry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 197/2019). Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá, že možnost takového opatření pro svou ochranu žalobkyně nevyužila, ač byla katastrálním úřadem vyrozuměna o provedení vkladu vlastnického práva žalovaného 1) ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o. s. ř. za použití §243c odst. 3 věty první a §224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému 2) náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložil a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 13 300 Kč podle §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (při tarifní hodnotě 1 250 000 Kč odpovídající obvyklé ceně předmětného bytu zjištěné v řízení ze znaleckého posudku – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 2 856 Kč, neboť advokát žalovaného 2) je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 16 456 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 2) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) dovolací soud žádnému z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal, neboť žalobkyně v dovolacím řízení úspěšná nebyla a žalovanému 1) podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 2. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu