ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2992.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2992/2023-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Q-trend CZ s.r.o. , se sídlem ve Zlíně, Zarámí 428, identifikační číslo osoby 26810867, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, proti žalované M. Ř. , zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Děkance 2109/1, o zaplacení 601 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 245/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 20 Co 426/2022-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 358 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení 601 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdila, že žalovaná od 7. 3. 2020 do 30. 10. 2021 užívala automobil tovární značky BMW, dále jen „vozidlo“, který je ve vlastnictví UniCredit Leasing CZ, a.s., identifikační číslo 15886492, a jehož úvěrové splátky hradí žalobkyně, bez právního důvodu. Žalovaná nárok žalobkyně popírá s odůvodněním, že k užívání vozidla ji opravňovala smlouva o výpůjčce ze dne 12. 7. 2018, dále jen „smlouva o výpůjčce“.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 22 C 245/2021-122, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 601 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení jí formulovaných otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Společně s podáním dovolání žalovaná navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí s tvrzením, že by neprodlený výkon žalobou uplatněného nároku představoval závažný zásah do její „ekonomické situace“.
Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci žalované, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná namítala, že odvolací soud pochybil, jestliže výkladem za užití pravidel §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neodstranil pochybnosti o obsahu smlouvy o zápůjčce ze dne 31. 5. 2013, dále jen „smlouva o zápůjčce“, neboť ji neposuzoval z hlediska skutečné vůle stran, kterou byla demonstrace existence pohledávky žalované za žalobkyní ve výši 12 000 000 Kč, a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021). V této souvislosti žalovaná dále namítala, že dovolací soud nevzal v úvahu ani interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 723/2021), a předkládá soudu otázku, zda je dána povinnost soudu aplikovat metody výkladu právního jednání podle §555 a násl. o. z. v případě, že výklad právního jednání účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný.
Tyto námitky však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na tom, že existují pochybnosti o obsahu smlouvy o zápůjčce, které je třeba odstranit výkladem, nýbrž na zjištění, že smlouva o zápůjčce ve skutečnosti reálně nevznikla, neboť žalovaná zápůjčku v uvedené výši žalobkyni nikdy neposkytla. Uvedené námitky žalované se proto míjejí s posouzením věci odvolacím soudem, a nemohou tak založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2211/2020).
Namítá-li žalovaná, že pohledávkou vůči žalobkyni v této výši skutečně disponovala, a to na základě dohody o úhradě dluhu o převzetí pohledávky ze dne 30. 5. 2013 a smlouvy o půjčce ze dne 21. 10. 2009, pak staví svou dovolací argumentaci na vlastních skutkových tvrzeních. Dovolací soud však ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání předestřená otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). Z uvedených důvodů proto ani tato námitka žalované přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže prohlášení obsažené v čl. I odst. 1 smlouvy o podřízení pohledávky č. 2553/14/5662 ze dne 22. 10. 2014, dále jen „smlouva o podřízení pohledávky“, v němž je uvedeno, že žalovaná je výlučným majitelem pohledávky vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, neposoudil jako výslovné uznání dluhu podle §2053 o. z., a tím se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, a ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019).
Dle ustálené praxe Nejvyššího soudu, včetně rozsudku ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, na který žalovaná odkazuje, je uznání dluhu samostatným zajišťovacím institutem a svou zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Své potvrzující rozhodnutí však odvolací soud založil výhradně na skutkovém závěru, že žalovaná předmětnou částku z titulu smlouvy o zápůjčce žalobkyni nikdy neposkytla (srov. bod 6 napadeného rozhodnutí). Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že dluh ze smlouvy o zápůjčce vůbec nevznikl, pak nemůže obstát vyvratitelná právní domněnka, že tento dluh v době podpisu smlouvy o podřízení pohledávky trval.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že hodlala-li žalovaná uvedenou námitkou zpochybnit shora uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů vztahující se k otázce poskytnutí předmětné částky podle smlouvy o zápůjčce, uplatnila tím nezpůsobilý dovolací důvod. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu totiž nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 226/2020).
Žalovaná dále předkládá otázku, zda při neplatném (neúčinném) ujednání o době trvání výpůjčky má být daný smluvní vztah kvalifikován jako výprosa bez zřetele na zbylý smluvní obsah, jakož i vůli stran.
Ustálená soudní praxe dovodila, že výpůjčka je smlouva o bezplatném užívání věci, u níž je dohodnuta doba jejího užívání a půjčitel nemůže požadovat její vrácení kdykoliv. Sjednání doby trvání výpůjčky je podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, či ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod číslem 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li doba bezplatného užívání náležitě dohodnuta, ale přesto je věc se souhlasem jejího vlastníka užívána, nemůže se jednat o platnou smlouvu o výpůjčce, ale jedná se o výprosu, kdy půjčitel je oprávněn žádat vrácení užívané věci kdykoliv (srov. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod číslem 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4653/2017).
Uzavřel-li tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, že právním důvodem užívání vozidla v projednávané věci nebyla výpůjčka, ale výprosa, neboť před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně dlouhodobě věděla o užívání vozidla žalovanou a změnu vůle vůči žalované formulovala až v dopisu ze dne 21. 2. 2020, kdy po žalované požadovala vrácení vozidla v souladu s §2190 odst. 1 o. z. (srov. bod 40 rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 napadeného rozsudku), od shora citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda se ustanovení §548 odst. 1 o. z. aplikuje na ujednání o výpůjční době tehdy, je-li její konec spojen se splněním smluvní povinnosti, která platně nevznikla.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, je sjednání doby trvání výpůjčky podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce, kdy dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane. Naproti tomu dohodnutou dobu zapůjčení nelze, vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu, vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane. Ujednání, jímž se účinky právního úkonu činí závislými na skutečnosti, o níž jednající nevědí, zda se splní, je podmínkou ve smyslu §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (resp. §548 o. z.) (srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4653/2017). Uvedené závěry lze vztáhnout i na právní úpravu podmínek §548 odst. 1 o. z. účinnou ode dne 1. 1. 2014, neboť nedoznala podstatných změn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2393/2020).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že vázala-li smlouva o výpůjčce dobu užívání vozidla žalovanou na neexistující závazek, tj. na vrácení dlužné částky žalobkyní, která jí však nikdy nebyla žalovanou poskytnuta, jednalo se o nemožnou podmínku (srov. bod 10 rozsudku soudu prvního stupně, bod 7 napadeného rozsudku), pak rozhodl v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li konečně žalovaná, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu i judikatury Ústavního soudu, když nevyslechl žalovanou navrženého svědka, vytýká tím odvolacímu soudu ve skutečnosti vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Z uvedeného důvodu tak přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu