ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3079.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3079/2022-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované AKCENTA CZ a. s. , se sídlem v Praze 1, Salvátorská 931/8, identifikační číslo osoby 25163680, zastoupené Mgr. Janou Luštíkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 1/3, o zaplacení 10 213,60 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 102/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2022, č. j. 47 Co 46/2022-441, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 21 C 102/2020-416, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 698 EUR s tam specifikovanými úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 6 515,60 EUR s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 40 849 Kč (výrok III) a státu ve výši 800 Kč (výrok IV), a o povinnosti žalované k zaplacení náhrady nákladů řízení státu ve výši 450 Kč (výrok V).
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil vyjma odvoláním nenapadeného výroku I (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 486 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadl žalobce včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu – na https://www.nsoud.cz ), podle něhož „perfektnost jednostranného odstoupení od smlouvy je podmíněna uvedením důvodu odstoupení“. Od závěrů výše citovaného rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil, pokud vyšel z toho, že odstoupení žalované ze dne 8. 7. 2019 obsahovalo konkrétní důvody pro odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení, neboť žalovaná v něm uvedla konkrétní čísla smluv, u kterých žalobci vytýkala nečinnost (zanedbání povinné péče o klienty spočívající v zanedbání kontroly klientů vyplývající z legislativy upravující boj proti praní špinavých peněz). Takové vymezení důvodů odstoupení považoval za dostatečně určité a uzavřel, že nečiní odstoupení nezdůvodněným, pokud si žalobce nemohl sám v elektronickém systému žalovaného (CRM) případně dohledat jména klientů, jichž se tyto smlouvy týkaly. Neměl tedy za to, že by z odstoupení (včetně jeho přílohy) nebyl seznatelný jeho důvod. Pro úplnost lze dodat, že žalobce při uplatnění námitky, že nemohl jednoduše přezkoumat důvodnost takového odstoupení nahlédnutím do systému žalovaného (CRM), do kterého již v době odstoupení od smlouvy neměl přístup, přehlíží, že je nutno odlišovat posouzení, zda je odstoupení od smlouvy z hlediska jeho obsahových náležitostí určité a posouzení, zda nastaly skutečnosti sjednané ve smlouvě jako důvod pro odstoupení od smlouvy, tj. zda je odstoupení od smlouvy důvodné (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, potažmo nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01), pokud neposoudil odstoupení od smlouvy žalovanou jako úkon zneužívající práva. Tuto námitku žalobce zakládá na vlastním hodnocení provedených důkazů a na vlastních skutkových závěrech, že skutečným důvodem odstoupení (ukončení spolupráce žalované s žalobcem) nebylo nedodržování kontroly klientů žalobcem (resp. nedodržování péče o klienty v oblasti AML předpisů, tj. zákona o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu), jak uvádí žalovaná v odstoupení od smlouvy, nýbrž příchod regionální manažerky a její odlišný názor na činnost žalobce, které jsou odlišné od skutkového stavu (resp. výsledku hodnocení důkazů) zjištěného odvolacím soudem. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se od žalobcem označené rozhodovací praxe nemohl odchýlit rovněž z toho důvodu, že jím označená rozhodnutí jsou zcela nepřípadná pro poměry (zcela odlišné skutkové okolnosti) projednávané věci a nikterak se z nich nepodává nesprávnost závěru odvolacího soudu, že posuzované odstoupení od smlouvy učiněné žalovanou nebylo zneužitím práva, která založil na úvaze, že „pokud žalovaná po určitou dobu tolerovala jednání žalobce, neznamená to, že tak byla povinna činit navždy …, že žalobce měl právo v porušování svých povinností pokračovat“, a na úvaze, že „předchozí smířlivý postoj žalované k porušování povinností žalobce nemohl žalované bránit v tom, aby se od určitého okamžiku proti tomuto porušování, pokud pokračovalo, vymezila“. V prvém z rozhodnutí zmíněných žalobcem byla posuzována situace, v níž strana smlouvy zneužila procesní právo podáním odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí za hlavním účelem odložit jeho právní moc, a následně odstoupila od smlouvy, v níž bylo právo odstoupit sjednáno právě pro případ, že správní rozhodnutí nenabude právní moci včas. V druhém z nich pak Ústavní soud v situaci, kdy se obecné soudy řádně nezabývaly námitkou kupující, že odstoupila od kupní smlouvy, považoval za „z pohledu dobrých mravů v obchodních vztazích svérázný“ postup prodávajícího, který záměrně ponechal (po tvrzeném úkonu odstoupení od smlouvy ze strany kupující) po více jak dva roky bez povšimnutí porušování její povinnosti hradit splátky kupní ceny zboží (sady nádobí, jež měla získat až po zaplacení poslední splátky), aby následně půl roku poté, co mělo být zaplaceno a dodáno zboží jen upomenul celou dlužnou částku a podal žalobu o její zaplacení s nemalým příslušenstvím.
Žalobce dále namítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, že „mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl smluvně zavázán k povinnostem, jejichž porušování mělo být žalovanou žalobci vytýkáno, a nebylo prokázáno, že by žalobce porušil povinnosti, které jsou uvedeny v odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení.“ Z obsahu uvedené námitky a z další dovolací argumentace lze dovodit, že žalobce má patrně za to, že se odvolací soud odchýlil od citovaného rozhodnutí při řešení procesní otázky respektování procesních zásad při zjišťování skutkového stavu. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť v posuzované věci se nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), tj. o situaci, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět.
Žalobce při uplatnění námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (který spatřuje mimo jiné v tom, že odvolací soud podle něj bez dalšího převzal tvrzení žalované o zveřejnění a závaznosti tzv. procesních knih, aniž bylo prokázáno, kdy a jakým způsobem byl žalobce s těmito pokyny seznámen nebo mu bylo umožněno se s nimi seznámit), přehlíží, že odvolací soud závěr o tom, že žalobce věděl o povinnostech, jejichž nedodržování bylo důvodem pro odstoupení od smlouvy, založil nikoliv na podkladě tvrzení žalované, nýbrž na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných z provedených důkazů (z obsahu výslechu svědků a z obsahu listinných důkazů), s jejichž hodnocením se ztotožnil. Z výslechu svědka Procházky měl za prokázané, že vnitřní předpisy, tedy i tzv. procesní knihy, byly prezentovány v elektronickém systému CRM (do kterého měl žalobce přístup až do konce května 2019) a že povinnost žalobce seznámit se s těmito dokumenty vyplývala ze znění smlouvy o obchodním zastoupení (jejího čl. II bodu 2). Skutečnost, že byl žalobce opakovaně proškolen žalovanou ohledně povinností vyplývajících ze zákona o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML), pak soud zjistil také z prezenční listiny tohoto školení a z listiny označené jako „Výsledky“, které žalobce podepsal, přičemž povinnost žalobce řídit se i těmito pokyny žalované vyplývala ze znění čl. III. odst. 5 smlouvy o obchodním zastoupení. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy přitom nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobce nesouhlasí a prezentuje své vlastní hodnocení důkazů. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022).
Přípustnost dovolání nezaloží ani poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017 (od jehož závěrů se měl patrně odvolací soud odchýlit) s tvrzením, že soud prvního stupně neprovedl navrhované důkazy, kterými chtěl žalobce prokazovat splnění informační povinnosti. Odvolací soud řádně vysvětlil, proč neprovedení uvedených důkazů ze strany soudu prvního stupně nelze považovat za procesní pochybení, pokud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce neprovedl u mnoha klientů během celého roku bezpečnostní kontrolu (z hlediska pravidel AML), což ostatně sám žalobce připustil, kdy již tato samotná okolnost byla podle soudu postačujícím důvodem pro odstoupení od smlouvy. Dále dodal, že žalobce porušoval své povinnosti i tím, že nezapisoval své kontakty s klienty do interního systému žalované i u schůzek teprve plánovaných, na jejichž přehledu měla žalovaná zájem proto, aby se některých z nich mohla prostřednictvím pověřené osoby dle svého výběru zúčastnit, přičemž i tento vytýkaný nedostatek v činnosti žalobce byl sám o sobě způsobilým důvodem pro odstoupení od smlouvy. Neprovedení důkazu o záznamech již uskutečněných schůzek proto nemohlo mít podle odvolacího soudu žádný vliv na rozhodnutí ve věci, neboť byly zjištěny případy i dalšího porušování povinností ze strany žalobce, které postačují pro posouzení oprávněnosti odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud proto neshledal, že by se odvolací soud od označené rozhodovací praxe odchýlil, neboť oproti přesvědčení žalobce odvolací soud neodůvodnil neprovedení navržených důkazů „jen zcela formálně tak, že má skutkový stav z již provedených důkazů za dostatečně prokázaný“, nýbrž řádně vysvětlil, z jakých důvodů by provedení navrhovaných důkazů bylo nadbytečné a proč by nemohlo ničeho změnit na výsledku řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu