ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3148.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3148/2022-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Michael Kors (Switzerland) International GmbH , se sídlem v Manno, Via Cantonale 18, CH-6928, Švýcarsko, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem, se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované BRASTY GROUP s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Lípová 511/15, identifikační číslo osoby 24276821, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o určení, že bylo porušeno právo k duševnímu vlastnictví a o jeho ochranu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 25/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 29/2021-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že zboží, zadržené dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj, specifikované jako 1930 kusů náramkových hodinek Michael Kors, je zbožím, jímž jsou porušena práva žalobkyně k jejím ochranným známkám. Po zpětvzetí žaloby v rozsahu 36 ks hodinek, změnila žalobkyně žalobu tak, že se domáhala, aby soud určil, že 1894 ks hodinek porušuje její práva duševního vlastnictví, aby soud uložil žalované povinnost uvedené zboží zničit a aby uložil žalované povinnost poskytnout žalobkyni informace o původu a distribučních sítích zboží.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 21 Cm 25/2017-252, určil, že 121 ks náramkových hodinek označených značkou MICHAEL KORS, blíže specifikovaných ve výroku, zadržených dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj je zbožím, kterým jsou porušena práva duševního vlastnictví žalobkyně k ochranným známkám Evropské unie č. 3140456 a 3201118 (výrok I), zamítl žalobu o určení, že zbývajících zadržených 1773 ks hodinek je zbožím, kterým jsou porušena práva duševního vlastnictví k ochranným známkám Evropské unie žalobkyně (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zničit zboží uvedené ve výroku I (výrok III), uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku zničit zboží zadržené Celním úřadem pro Olomoucký kraj, s výjimkou zboží uvedeného ve výroku I a s výjimkou 36 kusů náramkových hodinek blíže specifikovaných ve výroku, s tím, že žalovaná se této povinnosti zprostí, pokud ho předá ke zničení žalobkyni (výrok IV), uložil žalované povinnost sdělit žalobkyni ve lhůtě 10 dnů od právní moci rozsudku informace vztahující se k zadrženému zboží blíže specifikované ve výroku (výrok V), zastavil řízení o uložení povinnosti sdělit informace o dalších výrobcích blíže specifikovaných ve výroku (výrok VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, V a VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné zboží zajištěné celním úřadem podle zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, porušuje práva žalobkyně k jejím ochranným známkám EU podle čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (kodifikované znění), neboť žalobkyně prokázala, že zadržené výrobky nejsou originály a byly vyrobeny bez souhlasu žalobkyně [jedná se o padělky ve smyslu §4 zákona č. 355/2014 ve spojení s čl. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003]. Žalobkyně tak v řízení prokázala vlastnictví ochranných známek a porušení práv k nim ze strany žalované tím, že na jí prodávaném zboží použila tyto ochranné známky bez souhlasu žalobkyně.
Proto lze dle odvolacího soudu vyhovět žalobkyní uplatněnému nároku na určení, že zadržené zboží porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně podle §15 odst. 3 zákona č. 355/2014 Sb., zatímco u zboží, které již bylo žalované vráceno ze zadržení, je třeba žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení. Jako důvodný shledal odvolací soud rovněž nárok na zničení zboží, které již bylo žalobkyni vydáno ze zadržení podle §4 odst. 1 „písm. c)“ zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství, neboť žalovaná netvrdila, jak jinak by mohlo být porušení práv žalobkyně odstraněno ve smyslu §4 odst. 2 tohoto zákona. Ve vztahu ke zboží, které již bylo žalované vráceno za zadržení, odvolací soud neshledal důvod uložit žalované povinnost toto zboží zničit, neboť je třeba postupovat podle zákona č. 355/2014 Sb. Nárok na poskytnutí informací je dle odvolacího soudu odůvodněn §3 odst. 1 a 3 zákona č. 221/2006 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., pro řešení jí vymezených otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Dovolacím soudem dosud nebyla dle žalované vyřešena otázka, zda je žalobce (majitel ochranné známky), který se domáhá ochrany práv majitele ochranné známky před zásahem do práv k ochranné známce, povinen v žalobě přesně vymezit, v čem spočívá namítané porušení práva, tj. tvrdit, zda se jedná o výrobky nedovoleného paralelního dovozu nebo neoriginály/padělky, či je možné učinit pouze obecné tvrzení ve formě negativní skutečnosti, že nebyl udělen žalobcem souhlas s užitím ochranné známky.
Dále se žalovaná táže, zda je možné rozšiřovat okruh sporů, v nichž je dáno tzv. obrácené primární důkazní břemeno i na sporná řízení, jejímž předmětem jsou ochranné známky, zda lze v souladu se zásadními zásadami sporného civilního řízení zprostit majitele ochranné známky povinnosti důkazní ke svým základním skutkovým tvrzením, která tvoří předmět žaloby, a přenést veškerou povinnost prokázání opaku na žalovaného (tj. přenést důkazní břemeno) i přesto, že není ze strany žalobce jeho základní žalobní tvrzení o neudělení souhlasu s užitím ochranné známky na konkrétních výrobcích osvědčeno důkazem, a zda je přípustné vymezit předmět žaloby pouze na základě negativních skutkových tvrzení, která nemá žalobce povinnost prokazovat.
Dle žalované nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena ani otázka, zda je možné pro úspěch ve sporném civilním řízení, v němž se žalobce dovolává porušení dané právní normy, namísto konkrétních skutkových tvrzení, která by naplňovala danou hypotézu právní normy, jejíhož porušení se žalobce dovolává, se pouze odvolávat na doslovné znění hypotézy dané právní normy.
Rovněž jsou v dovolání jako neřešené uvedeny otázky, zda že je žalovaný pasivně legitimován k povinnosti zničit zboží, bylo-li dříve zadržené zboží vydáno žalovanému celním úřadem z důvodu toho, že se má jednat o tzv. paralelní dovozy, a když nebylo v řízení provedeno k této skutečnosti dokazování, a tedy ani nebylo prokázáno, že žalovaný je ke dni rozhodnutí skutečným držitelem těchto výrobků, a zda je přípustné v řízení na ochranu práv majitele ochranné známky uložit žalovanému povinnost zničit výrobky, jež jsou předmětem žaloby, jedná-li se o výrobky nedovoleného paralelního dovozu, u kterých má žalovaný možnost tyto distribuovat na trh, pro který byly určeny.
Dle žalované nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena také otázka procesního práva, zda je přípustné veškeré výrobky bez dalšího prohlásit (rozhodnout o všech výrobcích) za výrobky porušující práva majitele ochranné známky (padělky), aniž by žalobce všechny tyto výrobky podrobil přezkumu, a to na základě užití §133b o. s. ř.
Konečně poslední uvedenou otázkou je, zdali lze oprávněné užití ochranné známky ze strany žalovaného důkazně doložit pouze předložením nepřerušeného dodavatelského řetězce vedoucího od majitele ochranné známky po žalovaného, nebo jiným způsobem, např. znaleckým zkoumáním.
Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládají otázky dovolatelky, kterými se v různé podobě téže na procesní problematiku povinnosti stran tvrdit a prokazovat v poměrech projednávané věci rozhodující skutečnosti a z ní vyplývajících důsledků v podobě institutu břemene tvrzení a břemene důkazního, ať již na straně žalobkyně, tak na straně žalované, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že břemenem tvrzení a břemenem důkazním se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení jsou vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti jím uplatněného nároku či obrany proti tomuto nároku a tato tvrzení byla prokázána, tj. nesplní-li účastník povinnosti vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem těchto břemen je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. skutkové (důkazní) nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla tvrzena a prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020).
Odvolací soud se však ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, jenž po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že veškeré zboží, které zůstalo předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby, jsou padělky ve smyslu §4 zákona č. 355/2014 Sb. ve spojení s čl. 2 nařízení č. 608/2013, neboť v řízení bylo zjištěno, že všechny tyto výrobky mají na sobě uvedeny GEN kódy, které neodpovídají výrobním číslům hodinek, jež žalobkyně uvedla na trh, a nejde tudíž v tomto smyslu o originální výrobky.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto ve vztahu k obraně dovolatelky, že některé zajištěné výrobky nemusely být padělky, nýbrž se mohlo jednat o originální zboží uvedené na trh EU bez souhlasu žalobkyně v rámci tzv. nedovoleného paralelního dovozu (na něž se úprava stanovená v zákoně č. 355/2014 Sb. nevztahuje), není založeno na stavu tzv. skutkové (důkazní) nouze, a tudíž ani na existenci podmínek pro rozhodování o věci na základě břemene tvrzení a břemene důkazního, k nimž dovolatelka svoji námitku vztahuje.
Dovolatelce lze přisvědčit, že soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, ve svém rozhodnutí uvedl, že bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že předmětné zboží bylo označeno ochrannou známkou se souhlasem žalobkyně. Zároveň je však z dalších závěrů soudu prvního stupně patrné, že ve skutečnosti institut břemene tvrzení a břemene důkazního ve shora uvedeném smyslu jako způsob řešení tzv. skutkové (důkazní) nouze ve svém rozhodnutí nepoužil, nýbrž soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů, při kterém je povinen pečlivě přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.), pouze zohlednil, že žalovaná nenabídla takovou skutkovou variantu, která by zpochybnila věrohodnost provedených důkazů. Proto soud prvního stupně, s jehož skutkovým závěrem se ztotožnil i odvolací soud, dospěl na základě takto hodnocených důkazů k (pozitivnímu) skutkovému zjištění, že veškeré předmětné výrobky jsou padělky.
Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto přípustnost dovolání nezakládá ani otázka dovolatelky, zda lze oprávněné užití ochranné známky ze strany žalované důkazně doložit pouze předložením nepřerušeného dodavatelského řetězce vedoucího od majitele ochranné známky po žalovaného či jiným způsobem, stejně jako otázka, zda lze žalovanému uložit zničení výroků, nebylo-li v řízení prokázáno, že žalovaný je jejich držitelem, neboť i těmito otázkami žalovaná ve skutečnosti zpochybňuje zjištění soudu prvního stupně, a nímž se ztotožnil i odvolací soud, jenž po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že veškeré předmětné zboží jsou padělky, a že předmětné zboží, které již není celním úřadem zadržováno, bylo v průběhu řízení vráceno žalované.
Přitom tyto skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. není zde takový nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že všechny výrobky, jež jsou předmětem řízení v projednávané věci, jsou padělky (a nikoli originální výrobky neurčené pro trh EU), nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu ani na otázce dovolatelky, zda lze uložit v řízení na ochranu práv majitele ochranné známky povinnost zničit výrobky tzv. nedovoleného paralelního dovozu. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím spíše pak takové dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na zodpovězení žalovanou formulované otázky výkladu §133b o. s. ř., neboť soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, nezaložil své rozhodnutí na skutkovém závěru o zjištění existence padělků pouze ve vztahu k přiměřenému vzorku předmětného zboží a pro zbytek tohoto zboží uplatnil pravidlo vyplývající z §133b o. s. ř., nýbrž po provedeném dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že veškeré předmětné výrobky jsou padělky. Ustanovení §133b o. s. ř. tudíž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve svém rozhodování nepoužil a na jeho výkladu proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu