ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3198.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3198/2022-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce T. S. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované BUFFLER s.r.o. , se sídlem ve Velkém Březně, Krátká 224, identifikační číslo osoby 27353737, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 204 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 139/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 11 Co 66/2022-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 34 C 139/2017-280, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 204 900 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalované motocykl – čtyřkolku blíže specifikovanou v předmětném výroku, a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 133 793 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem ve výši 4 103 Kč (výrok I), a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 31 650,20 Kč (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná včasné dovolání. Uvedla, že dovolání je přípustné, jestliže „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Přípustnost dovolání dovozovala „s ohledem na splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238 o. s. ř.“ Za nesprávné považovala právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda odstoupení žalobce od smlouvy ve smyslu ustanovení §2169 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), bylo platné. Rovněž namítla, že odvolací soud pochybil při určení částky, kterou lze při odstoupení od smlouvy nárokovat, neboť podle ní nelze nárokovat plnou kupní cenu nezohledňující použití předmětného vozidla žalobcem. Pochybení odvolacího soudu spatřovala rovněž v hodnocení svědecké výpovědi svědka V. a znaleckého posudku, v postupu odvolacího soudu spočívajícího v tom, že si nevyžádal zhotovení revizního znaleckého posudku a v absenci řádného odůvodnění rozhodnutí. Navrhla zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání (podaném jeho tehdejším zástupcem JUDr. Michalem Filoušem) navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako insolvenční soud usnesením ze dne 30. 11. 2022, č. j. KSOL 10 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 30. 11. 2022 ve 14.18 hodin), prohlásil na majetek žalobce konkurs, v důsledku čehož bylo okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku dovolací řízení přerušeno a zanikla plná moc udělená žalobcem pro toto řízení advokátu JUDr. Michalu Filoušovi [srov. §263 odst. 1 a §252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném v době prohlášení konkursu]. V situaci, kdy insolvenční správce žalobce ve lhůtě určené mu Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 23 Cdo 3198/2022-393) návrh na pokračování v dovolacím řízení nepodal (podáním ze dne 28. 12. 2022 sdělil, že s pokračováním v řízení nesouhlasí), pokračoval Nejvyšší soud v souladu s §264 odst. 2 insolvenčního zákona v dovolacím řízení k návrhu žalované (učiněnému podáním ze dne 19. 1. 2023 doručeným Nejvyššímu soudu dne 20. 1. 2023) s tím, že účastníkem řízení zůstal i nadále žalobce.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Spatřovala-li žalovaná splnění předpokladů přípustnosti dovolání s ohledem na §238 o. s. ř., je namístě k tomu uvést, že základní rámec přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu je dán úpravou obsaženou v §237 o. s. ř. V ustanovení §238 o. s. ř. se pouze vypočítávají případy, v nichž dovolání není přípustné, i kdyby směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a i kdyby bylo splněno některé z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje, aby se dovolatel také vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ).
Zpochybňovala-li žalovaná v dovolání posouzení otázky určení výše částky, kterou může žalobce při odstoupení od smlouvy nárokovat, uplatnila tím pouze dovolací důvod. K takové námitce nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, tj. nevyjádřila se, který ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. (souhrnně citovaných v dovolání) považuje za splněný. V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Žalovaná odvolacímu soudu dále vytýkala nenaplnění „judikaturou dovozených podmínek“ pro odstoupení od smlouvy s tím, že „v ustálené soudní praxi se dovozuje, že právo na výměnu zboží či na odstoupení od smlouvy z důvodu opětovného výskytu vad lze uplatnit při oprávněné reklamaci třetí stejné vady, která byla již dvakrát opravována a znovu se na zboží vyskytla“. Byť to žalovaná výslovně neuvedla, je z této její argumentace zřejmé, že měla za to, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky podmínek pro odstoupení od smlouvy podle §2169 odst. 2 o. z. od ustálené rozhodovací praxe, kterou popsala slovním popisem jejího obsahu (zřejmě zmínila závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, citované již odvolacím soudem).
Tato námitka rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná při ní vychází z předpokladu, že nebylo prokázáno, že by předmětem opakovaných reklamací byla stejná, již opravovaná vada. Odvolací soud však vyšel ze skutkového závěru, že v období od 22. 6. 2015 do 1. 8. 2016 žalobce reklamoval opakovaně vadu převodovky u žalované, a to celkem osmkrát, opravy byly provedeny, a že dne 1. 9. 2016 od smlouvy odstoupil, když současně opětovně vytkl vadu na převodovce a řazení, která se znovu vyskytla dne 29. 8. 2016. Žalovaná tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže přivodit ani námitka zpochybňující samotný výsledek hodnocení výpovědi svědka V. a znaleckého posudku a též postup odvolacího soudu, který nevyžádal vypracování revizního znaleckého posudku. V těchto námitkách není obsažena žádná otázka procesního práva řešená odvolacím soudem. Dovolací přezkum je přitom podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Pakliže žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, tvrdila, že „soudy obou stupňů nedostály své povinnosti na řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí s ohledem na ignoranci rozporů provedených důkazů a nedostatečné prokázání nároku žalobce“, konkrétně nevymezila, jakou procesní otázku řešenou odvolacím soudem má dovolací soud řešit ve vztahu k závěrům citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Prostřednictvím uvedené argumentace fakticky uplatnila námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Pro úplnost lze k uvedené námitce dodat, že odvolací soud v rozporu se závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nepostupoval, neboť z napadeného rozhodnutí je patrné, na základě jakého hodnocení provedených důkazů učinil skutkový závěr, z nějž vycházel při právním posouzení věci. Ve vztahu ke znaleckému posudku kromě posouzení jeho formálních náležitostí komplexně hodnotil též znalcem vyjádřené závěry co do jejich hodnověrnosti, přesvědčivosti, a to i ve vztahu k dalším provedeným důkazům, přičemž se vypořádal i s námitkami žalované vznesenými vůči závěrům znalce. Za situace, kdy při hodnocení znaleckého posudku neměl odvolací soud žádnou pochybnost o úplnosti a správnosti vyjádření znalce, nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ani pokud si nevyžádal zpracování revizního znaleckého posudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1916/2021, a rozhodnutí v něm citovaná).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu i v té části jeho výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu