ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3415.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3415/2022-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce E. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalovanému A. N. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 36/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2022, č. j. 21 Co 130/2022-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce .
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou na žalovaném domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě (dále jen „předmětné nemovitosti“), jež žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2020 uzavřené mezi žalovaným a žalobcem, od které však žalobce podle svých tvrzení jednostranným právním jednáním ze dne 7. 4. 2021 odstoupil. Žalovaný měl odstoupení žalobce od smlouvy za neplatné.
Okresní soud v Semilech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 7 C 36/2021-118, zamítl žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání odmítl dovolací argumentaci žalobce, ztotožnil se s postupem i se závěry odvolacího soudu a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že prohlášení o převzetí nemovitosti ze dne 24. 5. 2020 nemuselo být podepsáno oběma účastníky řízení, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalovaný sice v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., a právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z dovolání však není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe vztahující se k jím uvedené otázce se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
V projednávané věci žalobce v té části dovolání, jež se týkala námitky nesprávného právního posouzení prohlášení o převzetí nemovitosti ze strany odvolacího soudu, shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalobcem vymezených námitek.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka, kterou žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva o advokátní úschově peněz a listin a dohoda o narovnání uzavřená dne 1. 4. 2020 (dále jen „smlouva o advokátní úschově peněz“) byla smlouvou trojstrannou (smlouvu svěřenskou), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce ve skutečnosti prostřednictvím uvedené námitky zpochybňuje výsledek intepretace právního jednání (smlouvy o advokátní úschově peněz), ke kterému dospěl odvolací soud.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). O takový případ se však ve zde projednávané věci nejedná.
Jestliže soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejal, při výkladu smlouvy o advokátní úschově peněz přihlédl též k tomu, co jednání předcházelo a zejména k následnému chování účastníků, konkrétně ke skutečnosti, že totožné smluvní strany (advokát jako schovatel, žalobce jako příjemce a žalovaný jako složitel) posléze uzavřely dodatek č. 1 ke smlouvě o advokátní úschově peněz (srov. body 12 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), odpovídá jeho závěr o tom, že uvedené právní jednání lze hodnotit jako trojstranné, požadavkům stanoveným v §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně uvádí-li v dovolání žalobce, že žalovaný donutil žalobce opustit předmětné nemovitosti, ačkoli neměl pravomocné rozhodnutí soudu o vyklizení nemovitosti, a do těchto nemovitostí opakovaně vnikal za účelem provádění jejich rekonstrukce, jedná se o nové skutkové námitky žalobcem vznesené až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení jsou tzv. skutkové novoty nepřípustné, dovolacímu soudu je zapovězeno k nim přihlížet (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). K závěru, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1051/2016 nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1015/2017, či ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 2423/2017 nebo ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2752/2019.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu