ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3429.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3429/2022-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované Schlieger, s. r. o. , se sídlem v Chotěboři, Sokolohradská 1728, identifikační číslo osoby 28787803, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení 168 139 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 104/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2022, č. j. 47 Co 38/2022-439, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou na žalované původně domáhal zaplacení částky 176 500 Kč oproti vydání soustavy tepelného čerpadla pro vytápění sestávající se z tepelného čerpadla SCHLIEGER KompaktAir Economy 15 a akumulačního zásobníku topného okruhu (akumulační nádrže topné vody) o objemu 300 litrů (dále jen „soustava tepelného čerpadla“), kterou zaplatil žalované jako cenu díla na základě smlouvy o dílo, od níž následně odstoupil pro vady díla; žalobce vedle toho požadoval náhradu částky 2 700 Kč vynaloženou na vypracování znaleckého posudku. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 11 061 Kč s příslušenstvím žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 8 C 104/2017-395, uložil žalované zaplatit částku 168 139 Kč s příslušenstvím oproti vydání soustavy tepelného čerpadla (výrok I), zastavil řízení ohledně požadavku částky 11 061 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku IV ohledně výše podílů účastníků na náhradě nákladů řízení státu (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v prvé řadě namítá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně, jestliže napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalované vrátit žalobci cenu díla oproti vydání soustavy tepelného čerpadla. Soudy nižších stupňů podle žalované nijak nezohlednily, že tuto soustavu již nelze vrátit ve stavu, v jakém ji žalobce obdržel, a cena díla se tak (v důsledku jeho mnohaletého opotřebení) značně snížila; součástí díla nadto byla také jeho montáž a instalace, které již z podstaty věci nelze „vrátit“ zpět žalované. Odvolací soud se tak podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Cdo 372/2004, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014.
Uvedenou argumentaci žalované lze jinými slovy shrnout tak, že povinnost žalobce vydat, co v rámci zrušené smlouvy o dílo získal (§2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), nebude zcela splněna vydáním soustavy tepelného čerpadla, neboť vydání části majetkového prospěchu (představované opotřebením této soustavy a dále pracemi provedenými žalovanou) není dobře možné. Dovolatelka však patrně přehlíží, že předmětem posuzovaného řízení byl toliko nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované podmíněný vydáním soustavy tepelného čerpadla, pro jehož posouzení je případná skutečnost, že se žalobce bezdůvodně obohatil na úkor žalované (nad rámec obohacení představovaného hodnotou soustavy tepelného čerpadla, jehož vydání žalobce sám dobrovolně zahrnul do žalobního petitu), nerozhodná. Jinak by tomu bylo v případě, že by žalovaná v řízení uplatnila vlastní nárok např. vzájemnou žalobou či námitkou započtení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021, zejména bod 33); takový úkon však žalovaná ve projednávané věci neučinila, přičemž v rámci řízení dovolacího jej již učinit nelze (§241a odst. 6 a §243b o. s. ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98/2022, k tomu mimo jiné uvedl, že koncepce §2993 o. z. vychází z předpokladu, že „při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní …“, a ponechává „ … autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění“.
Na uvedeném přitom nemůže nic změnit odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014, vztahující se k dříve účinné úpravě vypořádání bezdůvodného obohacení (§457, resp. §642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013). Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve shora citovaném rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, v právním režimu zákona č. 89/2012 Sb. již žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§2999 o. z.).
Jelikož žalovaná takovou námitku v řízení nevznesla, její výše shrnutá argumentace se míjí s právním posouzením odvolacího soudu a jako taková nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021).
Ani další otázka žalované, podle níž žalobce uplatnil svou volbu práva z vadného plnění opožděně (nikoli bez zbytečného odkladu po odhalení vady), a proto mu nesvědčilo právo od smlouvy odstoupit, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem. Ten totiž nevycházel z obecné úpravy lhůty pro odstoupení od smlouvy v důsledku jejího podstatného porušení (§2002 odst. 1 o. z.), nýbrž z toho, že si v projednávané věci účastníci sjednali lhůtu 24 měsíců, v jejímž rámci mohl žalobce vytknout vady a uplatnit právo z vadného plnění kdykoli a která měla přednost před zákonnou úpravou (srov. body 5 a 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že ve své rozhodovací praxi (v kontextu §1 odst. 2 o. z.) již opakovaně zdůraznil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020). Také tato námitka žalované se tak míjí s právním posouzením odvolacího soudu a nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97 či 23 Cdo 2115/2021).
Žalovaná dále předkládá dovolacímu soudu otázku, zda může soud při hodnocení podstatnosti porušení smlouvy vzít do úvahy i vadu, která byla vytčena po odstoupení smlouvy a jejím zániku; v této souvislosti dovolatelka rozporuje, že by soustava tepelného čerpadla byla nadměrně hlučná, a uvádí, že tepelné čerpadlo bylo vhodné pro vytápění nemovitosti žalobce; žalovaná rovněž popírá, že by dílo vykazovalo další vady uváděné odvolacím soudem. Z dovolání však není zřejmé, jaké „vady vytčené po odstoupení od smlouvy a jejím zániku“ podle žalované odvolací soud nesprávně zohlednil, když ze shora citovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že všechny zmiňované vady žalobce vytkl před odstoupením od smlouvy. Uvedenými námitkami tak žalovaná ve skutečnosti toliko polemizuje se správností skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, který dospěl ve vztahu k vadnosti soustavy tepelného čerpadla (ať už mělo jít o jeho hlučnost či další závady označené kódem „06“ a „012“) k opačným závěrům. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
Namítá-li konečně žalovaná, že hlučnost soustavy tepelného čerpadla nebyla (objektivně) neodstranitelná a nepředstavovala podstatné porušení smlouvy, neboť nebránila užívání soustavy tepelného čerpadla k vytápění domu žalobce, přehlíží, že odvolací soud dospěl k uvedeným závěrům mimo jiné na základě úvahy, že nepodařilo-li se žalované tuto vadu odstranit ve lhůtě třiceti dnů (§19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele), považuje se za tzv. subjektivně neodstranitelnou, a nastala proto fikce podstatného porušení smlouvy opravňující žalobce odstoupit od smlouvy (§2107 odst. 3 o. z.). Rovněž uvedená námitka žalované se tak míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem a jako taková nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu