ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3491.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3491/2022-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně REDL - servis s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1161/118, identifikační číslo osoby 25828355, zastoupené JUDr. Janem Handlířem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalovaným 1) R. K. , narozené XY, a 2) R. K. , narozenému XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem v Opavě, Hlavní 83/115, o zaplacení 115 553 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 35/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2022, č. j. 11 Co 201/2021-357, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 5. 2021, č. j. 11 C 35/2017-306, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2022, č. j. 11 Co 201/2021-357, se odmítá .
III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 11 C 35/2017-306, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 115 553 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 127 922,18 Kč (výrok II) a České republice ve výši 30 150 Kč (výrok III ve spojení s usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 9. 2022, č. j. 11 C 35/2017-365).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 104 062 Kč (druhý výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 080 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu všech jeho výroků) a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně (v rozsahu jeho výroku I) podali oba žalovaní včasné (společné) dovolání. Nesouhlasili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli zrušení napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaní v dovolání rovněž navrhli „přiznání odkladného účinku podanému dovolání“ (odklad jeho vykonatelnosti).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout či zamítnout. Nesouhlasila ani s navrhovaným odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť dovolání žalovaných nesplňuje zákonné náležitosti pro meritorní přezkum.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní však svým dovoláním výslovně napadají nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 168/2018, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019].
Těmto požadavkům žalovaní v dovolání nedostáli, pokud předložili k dovolacímu přezkumu otázky „zda může být neurčitá smlouva z důvodu neurčitosti předmětu plnění platná“, „zda lze bez předchozího souhlasu spotřebitelů započíst s plněním a komu to lze přičíst k tíži“ a „zda lze přiznat úrok z prodlení, pokud je žalobce sám v prodlení s řádným vyúčtováním.“ Ve vztahu k těmto otázkám žalovaní řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pokud v dovolání pouze obecně uvedli, že „napadené rozhodnutí se … odchyluje od stávající judikatury“, avšak nespecifikovali žádnou konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu (ať již uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, příp. dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), od níž se měl odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Stejně tak žalovaní nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, ani neformulovali žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, pokud tvrdili, že jim bylo sprostě vynadáno ze strany jednatele žalobkyně a že jim jako spotřebitelům nelze vytýkat, že se odmítli nechat sprostě urážet a žalobkyni ze stavby vykázali.
Jde-li o dovolací námitky, kterými žalovaní zpochybňovali hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho skutkový závěr, že mezi účastníky bylo ústně sjednáno kromě jiných stavebních prací též provedení podlahového topení v domě, lze dodat, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkové námitky, resp. námitky napadající výsledek hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka „zda lze využít znalecký posudek na bezdůvodné obohacení, který vychází toliko s ocenění prací a materiálu, aniž by zhodnotil míru užitku spotřebitelům“, jejímž prostřednictvím žalovaní s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2040/2020, či usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, a ze dne 1. 4. 2016, sp. zn 28 Cdo 4489/2015) namítají, že odvolací soud nesprávně určil výši bezdůvodného obohacení, neboť nezohlednil, že „z provedených prací žalovaní neměli užitek“. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že při stanovení výše peněžité náhrady musí být přiměřeně přihlédnuto k případné vadnosti či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla (žalovaných), a pokud vycházel ze znaleckého posudku, ve kterém byla posuzována i kvalita žalobkyní provedených prací a dodaného materiálu a v němž byla zohledněna skutečnost, že v době odstoupení od smlouvy bylo dílo provedeno neúplně a vadně (hodnota díla byla snížena o výši nákladů, které bylo objektivně nutné vynaložit na odstranění vad), neboť tyto skutečnosti měly za následek snížení skutečného majetkové prospěchu žalovaných jako objednatelů díla (srov. též rozsudky ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, a ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021, či usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3277/2018).
Pokud přitom žalovaní v dovolání tvrdili, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že „s ohledem na nekvalitu provádění díla muselo být hadice polystyrén a jiný materiál z díla odstraněny“ (citováno včetně chyb – poznámka Nejvyššího soudu) a „že z provedených neobjednaných prací měli žalovaní žádný, nebo téměř žádný užitek … museli financovat odstranění nekvalitní práce“, pak takový skutkový závěr (o nezbytnosti odstranění žalobkyní instalovaného podlahového topení pro jeho vady) odvolací soud (ani soud prvního stupně) z dokazování neučinil. Vycházel ze zjištění, že vady díla (mezery v izolaci, včetně výškového rozdílu polystyrenu, zvlnění, polystyren od stěny, nerovnoměrně osazená obvodová dilatace, neuložení systémových desek do roviny) byly odstranitelné vypěněním spoje montážní pěnou, přelepením lepicí páskou, dorovnáním desek s pokrytím celé plochy místnosti pískem (nadzvedáváním a podsypáváním tak, aby podklad byl vyrovnán), tepelnou izolací. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části jeho prvního výroku a ve druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (dílem též pro vady).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu