ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.987.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 987/2017-678
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. H. , zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lípová 474/14, proti žalované L. Š. , zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, o 225.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 76/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2015, č. j. 25 Co 129/2015-612, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2015, č. j. 25 Co 129/2015-612, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. prosince 2014, č. j. 5 C 76/2006-514, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č. j. 5 C 76/2006-514, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí 225.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalovaná a její matka užívaly bez právního důvodu dům žalobkyně v J. (poté co jim bylo dne 7. 8. 2002 znemožněno jeho užívání k bydlení) uskladněním svých věcí, a to až do 5. 8. 2005, kdy nemovitost definitivně vyklidily. Žalobkyně svůj požadavek na zaplacení sporného plnění kvalifikovala jako nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, soud však zdůraznil, že dle ustálené judikatury by o vzniku takovéto majetkové újmy bylo možné uvažovat, toliko pokud by žalobkyně měla legitimní očekávání majetkového přínosu, jež by bylo zmařeno právě a pouze protiprávním jednáním žalované. Pouhá hypotetická možnost pronájmu věci, již žalobkyně doložila, naproti tomu k založení nároku na náhradu škody nepostačuje. Žalobní žádání by bylo lze posoudit také podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, bylo by však třeba, aby žalobkyně předestřela tvrzení a důkazy ohledně výše obvyklého nájemného za uskladnění obdobných věcí, což neučinila, omezivši se na předložení vyjádření realitních kanceláří ohledně výše nájemného za kancelářské a obytné, nikoli skladovací prostory. Žalobkyně rovněž odmítla zaplatit zálohu na znalečné, pročež soud neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž by výše tržního nájemného mohla být přesně stanovena. Z těchto důvodů soud dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně veškerých předpokladů nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a žaloba tak musela být v plném rozsahu zamítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 25 Co 129/2015-612, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud nejprve odůvodnil závěr, že okresní soud žalobkyni neodňal možnost jednat před soudem, uskutečnil-li jednání dne 5. 12. 2014 v její nepřítomnosti, neboť dle vyjádření ošetřující lékařky, které soud prvního stupně opatřil, žalobkyně byla schopna dorazit a zúčastnit se soudního jednání. Krajský soud se dále plně ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o nemožnosti přiznání požadovaného plnění z titulu náhrady škody a aproboval rovněž tezi, že žalovaná se v rozhodném období na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, ke stanovení jejího majetkového prospěchu však bylo nutné zjistit obvyklé nájemné za uskladnění věcí v daném místě a čase. Vzhledem k tomu, že žalobkyní předložená odborná sdělení realitních kanceláří se týkala nájmu bytů a kancelářských prostor, nebyla pro zjištění relevantních skutečností využitelná, pročež bylo zapotřebí zadat zpracování znaleckého posudku. Jelikož však žalobkyně výslovně odmítla složit zálohu na provedení důkazu, počínal si soud první instance správně, pokud k provedení tohoto důkazu ve smyslu §141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřikročil a žalobu zamítl (po náležitém poučení) pro neunesení důkazního břemene. Ustanovení §136 o. s. ř. za daných okolností nebylo možné aplikovat, neboť se nejednalo o situaci, v níž by se zjišťováním výše posuzovaného nároku byly spojeny jakékoli objektivní obtíže; provedení nezbytného důkazu bylo pouze zmařeno nedostatkem součinnosti žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že soud prvního stupně jednal dne 5. 12. 2014 v její nepřítomnosti, přestože předem doložila svou trvající pracovní neschopnost a současně požádala o odročení jednání. Vyjádření zdravotnického zařízení, dle něhož byla schopna vykonat cestu k soudu, bylo podle dovolatelky nesmyslné a její ošetřující lékařka je sepsala na základě nezákonného dotazu ze strany soudkyně soudu prvního stupně. Stran věci samé pak dovolatelka argumentuje, že v důsledku protiprávního jednání žalované (§420 obč. zák.) jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku (§442 obč. zák.) dosahující hodnoty obvyklého nájemného, jež by žalobkyně mohla získat pronájmem domu, kdyby jí jeho volné užívání nebylo znemožněno. Zaujímá-li odvolací soud náhled odlišný, je jeho rozsudek v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 676/2001. Dovolatelka je přitom toho mínění, že vznik škody i její výši v řízení dostatečně prokázala.
Žalobkyně dále podotýká, že poté, co ji soud uvědomil o možnosti posouzení předmětného nároku dle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení, odkázala na dosud předložené listiny a navrhla vypracování znaleckého posudku. Avšak vzhledem k tomu, že soud zamýšlel znalci nařídit zjištění obvyklého nájemného za skladištní prostory, odmítla uhradit požadovanou zálohu na náklady očekávané v souvislosti s opatřením dotčeného důkazního prostředku (jež jí ostatně vůbec neměla být uložena, neboť byla osvobozena od soudního poplatku). V této souvislosti žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 426/2002, dle něhož §141 o. s. ř. neumožňuje soudu upustit od provedení nařízeného důkazu jen proto, že účastník nesložil vyměřenou zálohu. Dovolatelka rovněž vyslovuje názor, že pokud soud dospěl k závěru, že listiny, které předložila, jsou k průkazu výše bezdůvodného obohacení nedostatečné, měl jí udělit poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., případně postupovat dle §136 o. s. ř. a výši žalovaného nároku stanovit svou úvahou.
Další ze žalobkyní předestřených námitek se týká porušení zásady dispoziční daného tím, že soudy přiznaly žalované na nákladech řízení více, než požadovala. Rozhodnutí o nákladech pokládá vůbec za nesprávné a nespravedlivé, jelikož bylo v řízeních trestním i o vyklizení sporné nemovitosti prokázáno, že žalovaná si počínala protiprávně, když užívala dům ve vlastnictví žalobkyně, jež se stala obětí její agrese, a neměla by být nucena k náhradě nákladů formálně úspěšné protistrany. Zásada dispoziční nebyla dle dovolatelky respektována ani potud, pokud byl žalovaný nárok posouzen jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku skladování věcí v její nemovitosti, přestože žalobkyně výslovně uvedla, že se nejednalo o objekt určený ke skladování, nýbrž o obytnou nemovitost. V dovolání rovněž kritizuje údajné průtahy v postupu soudů nižších stupňů a tvrdí, že nebyly bez dostatečného zdůvodnění provedeny jí navržené důkazy. Se zřetelem ke shora vyloženému pak navrhuje, aby byla rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušena a věc vrácena soudu první instance k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež polemizovala s dovolatelkou nastíněnými argumenty a navrhla odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného opravného prostředku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustálené judikatury platí, že ušlým ziskem, jejž lze podle §442 obč. zák. požadovat v rámci náhrady škody, může být též nájemné, které by poškozený vlastník nemovitosti při normálním běhu událostí obdržel za její pronájem, nebýt protiprávního jednání škůdce. V podobných případech se však na straně poškozeného musí jednat o reálnou (nikoli hypotetickou) možnost nabytí ekonomického prospěchu, jež byla počínáním škůdce zmařena; musí tedy být tvrzeno a prokazováno, že žalobce v předmětném období hodlal a měl zároveň příležitost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout. O ušlém zisku tak nelze hovořit tam, kde údajný poškozený nedoloží, že mohl věc za určitou částku pronajmout, přičemž realizace této potenciality byla znemožněna jednáním škůdce. Současně se sluší podotknout, že ušlý zisk (na rozdíl od bezdůvodného obohacení) nelze bez dalšího ztotožňovat s obvyklým nájemným placeným v daném místě a čase za užívání srovnatelných nemovitostí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1139/2009, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 65/2017). Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je v tomto bodě s judikaturou dovolacího soudu v evidentním souladu, opírají-li se jejich úvahy o závěr, že žalobkyně neprokázala existenci konkrétní hospodářské příležitosti ke sjednání nájmu nemovitosti protiprávně užívané žalovanou, nýbrž toliko poukazovala na materiály dokládající podle jejího mínění výši obvyklého nájemného za užívání obdobných objektů, a nedoložila tedy reálnou majetkovou újmu, již měla utrpět v důsledku jednání žalované, pročež jí nárok z titulu náhrady škody nemohl být přiznán.
Ničeho nelze vytknout ani konstatování soudů nižších instancí, že přicházelo v úvahu posouzení žalovaného nároku jako práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užívání cizí věci, za něž žalobkyni v souladu s §458 odst. 1 obč. zák. přísluší náhrada ve výši obvyklého nájemného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2015, a ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017). Od ustálené judikatury dovolacího soudu se však soudy nižších instancí odchýlily ve smyslu §237 o. s. ř. při kalkulaci majetkového prospěchu žalované, a dovolání žalobkyně je proto přípustné.
Nejvyšší soud dlouhodobě dospívá k závěru, že obvyklé nájemné, jímž se patří obohacení neoprávněného uživatele věci poměřovat, je pojímáno jako úplata vynakládána za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013), pročež je determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, či ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013). Je pravdou, že při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Tážeme-li se proto v kontextu řešené kauzy, jakou veličinou poměřovat rozsah obohacení žalované, jež (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) užívala žalobkyní vlastněný obytný dům k umístění svých movitých věcí, odpovídá logicky její prospěch částce, již by obvykle musela v daném místě a čase vynaložit na opatření práva uskladnit své věci ve srovnatelné nemovitosti (obytném domě) smluvní cestou. Pakliže neexistuje trh s nájmy obdobných objektů ke skladištním účelům, což se jeví pravděpodobným, je nutné upřednostnit kritérium povahy nemovitosti a prospěch žalované poměřovat částkou, kterou by bylo třeba vynaložit na získání práva užívat dotčenou stavbu k účelům, k jakým se skutečně pronajímá (patrně tedy za účelem bydlení), nikoli již by žalovaná hypoteticky platila za uskladnění svých věcí ve skladovacích prostorách, tj. ve zcela odlišných podmínkách, neboť tímto údajem by nebyla kvantifikována cena užívacího práva k obytnému domu, ale k nemovitosti po všech stránkách odlišné – skladišti. S ohledem na argumentaci nastolenou ve vyjádření k dovolání lze dodat, že samozřejmě není vyloučen ani úsudek, že spornou stavbu v relevantním období nebylo vůbec možné pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení žalované v důsledku jejího užívání (srovnej mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011).
Dovolací soud pro úplnost dodává, že předestřený právní názor nikterak nekoliduje se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezech ze dne 1. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 143/11, a ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12 (posléze reflektovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016), dle nichž je pro výpočet rozsahu bezdůvodného obohacení užíváním bytu nebo naopak nebytových prostor rozhodný skutečný stav užívané nemovitosti, nikoli její formálně právní povaha. V posuzované kauze totiž ani v úvahách Nejvyššího soudu, ani v myšlenkách soudů nižších instancí nevyvstává jako podstatný kolaudační status sporné nemovitosti, nýbrž její faktický charakter obytného domu, jenž je dán prostorovými dispozicemi, vybavením apod. Podstatou věci tedy není fakt, že předmětná stavba, již žalovaná v rozhodném období užívala k umístění svého movitého majetku, byla formálně destinována k bydlení, nýbrž to, že byla po dobu svého užívání žalovanou svými vlastnostmi fakticky obytnou budovou.
Ve světle předeslaných úvah je pak třeba nově posoudit otázku, zdali žalobkyní předložené důkazy postačují k vyčíslení obvyklého nájemného za užívání sporné nemovitosti žalovanou, či nikoli. Na okraj této problematiky lze připomenout, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu kalkulace obvyklého nájemného zpravidla představuje otázku vyžadující si odborného posouzení ve smyslu §127 o. s. ř., se zřetelem k okolnostem věci ovšem není vyloučeno, aby byla bezpečná skutková zjištění o tržní hladině ceny nájmu učiněna i na základě jiných materiálů, zejména vyjádření osob způsobilých poskytnout hodnověrné údaje s dostatečnou vypovídací hodnotou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1184/2006, a ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010, popřípadě jeho usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2175/2010, a ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3095/2013). Dovolává-li se naopak žalobkyně možnosti uplatnit postup dle §136 o. s. ř., je nutné zdůraznit, že aplikace citovaného ustanovení má místo pouze tam, kde lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4454/2015), přičemž v řešené věci dosud nebyly nastoleny skutečnosti nasvědčující tomu, že by kalkulace nájemného byla objektivně vzato jakkoli obtížnou.
Za dané procesní situace by bylo předčasné, aby Nejvyšší soud revidoval způsob, jakým soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Protestuje-li nicméně dovolatelka proti tomu, že bylo žalované na nákladech řízení přiznáno více, než sama požadovala, lze připomenout, že v souladu s platnou právní úpravou je rozhodování o nákladech řízení ovládáno zásadou oficiality, a soud tak není vázán návrhem účastníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, 25 Cdo 2284/2015, či ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5082/2016, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 1486/07, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 52/10, a ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 674/13).
S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud rovněž zabýval tím, zda je řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru pokládá především za vhodné uvést, že namítá-li žalobkyně, že jí nemělo být zaplacení zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem vůbec uloženo, neb byla osvobozena od soudních poplatků, nelze přehlédnout, že Okresní soud v Jičíně sice žalobkyni usnesením ze dne 1. 8. 2006, č. j. 5 C 76/2006-14, osvobození přiznal, avšak usnesením ze dne 19. 1. 2007, č. j. 5 C 76/2006-39 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2007, č. j. 25 Co 108/2007-48), jí tuto výhodu opětovně odňal poté, co zjistil, že je vlastnicí majetku, jejž ve své žádosti zamlčela. V době, kdy soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 7. 2010, č. j. 5 C 76/2006-269, žalobkyni uložil povinnost ke složení zálohy na náklady dokazování, tak již dotčené účastnici osvobození nesvědčilo, pročež byl jeho postup v souladu s §141 o. s. ř.
Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, žalobkyně dále argumentuje, že soud první instance nemohl upustit od provedení důkazu znaleckým posudkem, který prve nařídil a jenž je potřebný pro zjištění skutkového stavu věci, toliko s ohledem na nezaplacení předepsané zálohy účastníkem. Pomíjí však, že citovaný judikát se vztahoval k právní úpravě účinné do 30. 6. 2009, zatímco v přezkoumávané kauze se na postup soudu v době rozhodování o provedení znaleckého posudku aplikoval občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srovnej čl. II bod 1 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dle rozhodného znění procesní úpravy pak platilo (a platí), že nesloží-li účastník určenou zálohu na náklady jím navrženého nebo v jeho zájmu nařízeného důkazu, nelze tento důkaz provést. Dovolatelkou akcentované právní závěry tak byly vývojem legislativní úpravy překonány (v daném ohledu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010) a postup soudů nižších stupňů se i z tohoto hlediska jeví korektním.
Ke skutečnosti, že soud dne 5. 12. 2014 jednal v nepřítomnosti žalobkyně navzdory její žádosti o odročení odůvodněné pracovní neschopností, patří se uvést, že soud může v nepřítomnosti strany sporu věc projednat a rozhodnout dle §101 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu o odročení jednání. Po účastníku, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, totiž nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti. Takovýmto důvodem ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. je v souladu s ustálenou judikaturou též nemoc účastníka řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012). V předmětné kauze pak žalobkyně požádala o odročení jednání nařízeného na 5. 12. 2014 a doložila svou trvající pracovní neschopnost, soud však (ke své zcela korektně a v souladu se zákonem formulované žádosti) od její ošetřující lékařky dne 28. 11. 2014 obdržel zcela nedvojznačné sdělení konstatující, že zdravotní indispozice žalobkyni nebrání v účasti na soudním jednání v J. (č. l. 486, obdobné vyjádření srovnej na č. l. 479). Je proto třeba striktně odmítnout nepodloženou dovolací námitku označující dotčenou lékařskou zprávu za nesmyslnou a postup soudu za protiprávní. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vypovídá o způsobilosti pojištěnce k výkonu stanoveného druhu práce, bez dalšího však neimplikuje, že je též neschopen jiných činností, kupříkladu cesty k soudnímu jednání a účasti na něm (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012, a ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 714/2015). Sdělila-li tedy ošetřující lékařka soudu, že je žalobkyně přes svou neschopnost vykonávat své povolání s to účastnit se jednání soudu, jeví se jeho postup korektním.
Vzhledem k tomu, že případné průtahy v řízení nezakládají vadu uvedenou v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009), je námitka jejich přítomnosti v řízení před soudy nižších stupňů z hlediska dovolacího přezkumu nepodstatnou.
Žádného pochybení se soudy nižších stupňů nedopustily ani při poučování žalobkyně coby strany zatížené důkazním břemenem ve smyslu §118a o. s. ř. Na jednání Okresního soudu v Jičíně dne 12. 7. 2010 byla dovolatelka poučena, že její nárok může být posouzen dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a byla vyzvána k doplnění tvrzení, respektive důkazních návrhů ohledně toho, oč se žalovaná na její úkor obohatila. Naznačené poučení by pravda mohlo být shledáno poněkud povšechným a nekonkrétním (ke kvalitativním požadavkům na plnění poučovací povinnosti viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 24/2010), nelze nicméně přehlédnout, že na ně žalobkyně výstižně zareagovala návrhem na vypracování znaleckého posudku ke stanovení výše obvyklého nájemného. Z popsaného děje je tudíž zřejmé, že žalobkyně měla jasnou představu o tom, jakou skutečnost je pro úspěch jejího návrhu nutné prokazovat (výši nájemného placeného v daném místě a čase za užívání srovnatelných nemovitostí), a současně jí muselo být jasné, že důkazy, jež do té doby navrhla k prokázání rozhodných skutečností, nepokládal soud za postačující (v opačném případě by navzdory změně právní kvalifikace nebylo vůbec důvodu k poučení podle §118a o. s. ř. přikročit, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 553/2016, a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 393/2017). Nelze přitom dovozovat, že soud měl poté, co odmítl provést navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, dovolatelce udělit nové poučení ve smyslu §118a o. s. ř., neboť bylo nabíledni, že nepokládal-li určitou skutečnost za náležitě doloženou před podáním návrhu na opatření řečeného odborného podkladu, nebude ji pokládat za prokázanou ani po upuštění od provedení dotčeného důkazu vzhledem k nezaplacení zálohy na očekávané náklady s ním spojené. Nejvyšší soud z opatrnosti dodává, že předeslanou úvahou nemíní nikterak naznačovat, zda dovolatelkou dosud předložené důkazy k unesení důkazního břemene, jež ji tíží, postačují, či nikoli. Tento závěr skutkové povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 752/2012, nebo jeho rozsudek ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013) přísluší výhradně soudům nižších instancí.
Pokud jde o neprovedení dalších důkazů navrhovaných žalobkyní, je nezbytné připomenout, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků do té míry, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, nýbrž je oprávněn v každé fázi řízení vážit, které z nich vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků provede (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 632/2017, a ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3205/2017). Pakliže soud prvního stupně důkazní návrhy žalobkyně neponechal bez povšimnutí (viz str. 10 prvoinstančního rozsudku ze dne 5. 12. 2014), je jeho postup v tomto směru konformní s judikaturou Nejvyššího soudu. Současně platí, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení z důvodu neunesení důkazního břemene, pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, či jeho usnesení ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5041/2015, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4834/2016). Mohlo by se tudíž zdát suspektním, zamítl-li okresní soud zbývající důkazní návrhy žalobkyně pro nadbytečnost. Zároveň se však jeví zřejmé, že příslušné důkazy evidentně postrádaly relevance a vypovídací potence (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10) ve vztahu ke skutečnosti, ohledně níž bylo neunesení důkazního břemene žalobkyní dovozeno (ani dovolatelka jejich význam pro zjišťování skutkového stavu v posuzovaném sporu nikterak blíže neosvětluje). Jejich neprovedení tak nepokládá dovolací soud za vadu ohrožující věcnou správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Rovněž k porušení dispoziční zásady znemožňující soudu rozhodovat o jiném procesním nároku (vymezeném žalobním petitem a vylíčením relevantních skutkových okolností, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, publikovaný pod č. 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016), než který byl uplatněn žalobou, v řešené věci nedošlo. Zvažovaly-li soudy otázku, zda požadované plnění nelze žalobkyni přiznat nikoli z jí prve zmíněného titulu náhrady škody, nýbrž coby bezdůvodné obohacení, dostály toliko své povinnosti posoudit skutkové přednesy strany žalující dle všech v úvahu připadajících právních norem (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1782/2011, ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, a ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3885/2014), neboť žalobní tvrzení skýtala dostatečnou oporu pro aplikaci pravidel o bezdůvodném obohacení, přinejmenším pokud jde o základ uvedeného nároku. To, že soudy poměřovaly majetkový prospěch žalované nájemným za užívání skladovacích, nikoli obytných prostor, je pak defektem právního posouzení (viz výše), nikoli vadou řízení.
Přestože tedy neshledal přítomnost procesních pochybení, s ohledem na výše popsané nedostatky právního posouzení věci Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu