ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3659.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3659/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Zajícem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalované D. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Denisou Kartusovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 27 C 395/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 22 Co 131/2022-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 25. 2. 2022, č. j. 27 C 395/2021-58, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst.4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
Namítala-li žalovaná v dovolání, že jí odvolací soud přičetl k tíži, že odmítla před soudem vypovídat, čímž měl odvolací soud porušit její základní lidské právo na zachování rovnosti stran, pak ve vztahu k této argumentaci nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
V čem spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pak žalovaná řádně nevymezila, ani pokud uvedla ve vztahu ke své argumentaci o nedostatku pasivní věcné legitimace, že se odvolací soud „odchýlil od rozhodovací praxe odvolacích soudů“, neboť z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. není rozhodovací praxe „odvolacích soudů“ rozhodná.
Zpochybňovala-li žalovaná v dovolání věrohodnost svědka vyslechnutého odvolacím soudem, pak brojila proti výsledku hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem a zpochybňovala skutkové závěry odvolacího soudu, přičemž ani k této své dovolací argumentaci nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (příslušnou právní otázku a vyjádření se k jejímu řešení v judikatuře).
Dovolání žalované tak v těchto částech trpí vadami. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v těchto částech posoudit přípustnost dovolání.
Třebaže ani ve zbylé části dovolání žalovaná výslovně neformulovala žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., lze dovodit z obsahu její další dovolací argumentace, v níž mimo jiné odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od jí takto zmíněných rozhodnutí.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Spatřovala-li žalovaná přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, neaplikoval na předmětnou věc závěry vyplývající z tohoto usnesení ohledně pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, pak tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezáviselo na posouzení otázky (řešené v citovaném usnesení), zda pouhé složení částky na účet třetí osoby, který představuje platební místo, činí tuto třetí osobu pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení. Uvedený právní závěr se totiž míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který oproti přesvědčení žalované nevycházel z předpokladu, že mezi žalobcem a panem G. existuje platný závazek ze smlouvy o zápůjčce, v níž byl účet žalované dohodnut jako platební místo, nýbrž naopak vycházel ze závěru, že tato smlouva o zápůjčce je neplatná (žalobce se dovolal její relativní neplatnosti pro uvedení v omyl) a že žalobce byl k plnění předmětné částky na účet žalované přiveden lstí. Na tomto podkladě pak odvolací soud své právní posouzení o pasivní legitimaci žalované založil na aplikaci §2995 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož třetí (obohacená) osoba (tj. osoba, která nebyla účastníkem závazkového vztahu) je povinna vydat získané plnění ochuzenému, jen pokud byl přiveden k plnění lstí. Pro úplnost lze dodat, že tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani tvrzení žalované (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a též na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16), že se odvolací soud řádně nezabýval odvolacími námitkami nedostatku její věcné legitimace, nedostatku tvrzení žalobce o omylu, a že se nevyjádřil k porušení práva na spravedlivý proces, které popisovala v odvolání, v čemž spatřovala též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím, že „obecné soudy mají povinnost se vždy adekvátním způsobem vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení“. Odvolací soud se oproti přesvědčení žalované od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu neodchýlil. Podle Ústavního soudu „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). O tuto situaci pak jde i v posuzované věci, v níž odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí uceleným argumentačním systémem, jehož správnost nejsou žalovanou podané námitky způsobilé zpochybnit. Odvolací soud nadto v napadeném rozhodnutí zcela dostatečně a srozumitelně (i s odkazem na znění §2995 o. z.) vysvětlil, z jakého důvodu shledal pasivní věcnou legitimaci žalované, zjevně přihlédl i k její odvolací námitce nedostatečného tvrzení žalobce, pokud jej při odvolacím řízení vyzýval k doplnění tvrzení (srov. body 10 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a vypořádal se i s námitkou porušení práva na spravedlivý proces, jež mělo podle odvolací námitky žalované spočívat v tom, že jí nebylo umožněno předložit originál prohlášení pana G., pokud měl na základě doplněného dokazování za vyvrácenou správnost obsahu této listiny o existenci zápůjčky mezi žalovanou a panem G. (srov. bod 16 napadeného rozhodnutí). Ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. K této námitce žalovaná navíc nevymezila žádnou otázku (procesního práva), na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí. Fakticky namítala vadu řízení, k níž by dovolací soud přihlížel podle §242 odst. 3 o. s. ř. (pokud by byla dána) jen v případě přípustného dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu