ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.399.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 399/2023-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Bártou, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, proti žalované AMBIENTE s.r.o. , se sídlem Jiráskova 580, 538 03 Heřmanův Městec, IČO 25259342, zastoupené Mgr. Dominikem Krčem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, 500 02 Hradec Králové, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 69/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 8. 2022, č. j. 18 Co 169/2022-144, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2022, č. j. 18 Co 169/2022-144, výrokem I změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 3. 2022, č. j. 8 C 69/2021-108 tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s příslušenstvím, zamítl; výrokem II a III rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, včetně odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel bez výhrad ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 24. 8. 2020 rezervační smlouvu, v níž se žalovaná zavázala pro žalobkyni rezervovat smlouvou určené nemovitosti za ujednanou cenu 17 500 000 Kč po dobu 30 dnů od uzavření rezervační smlouvy a žalobkyně se zavázala uhradit žalované, jako vlastnici označených konkrétních nemovitostí, rezervační poplatek ve výši 500 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit, jestliže nedojde k uzavření kupní smlouvy do konce rezervační doby z důvodů na straně žalované, a dále se zavázala, že neučiní žádný úkon směřující k prodeji těchto nemovitostí jakékoliv třetí osobě odlišné od zájemce (žalobkyně), zejména, že neprodá předmět budoucího prodeje jakékoliv třetí osobě, resp. neuzavře smlouvu o budoucí kupní smlouvě, nebude nabízet předmět budoucího prodeje (sama či prostřednictvím třetí osoby) jakékoliv třetí osobě a neuzavře obdobnou rezervační smlouvu s žádnou třetí osobou, a zavázala se uhradit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč, pokud poruší smluvní povinnosti. Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že dne 25. 8. 2020 zaslal jednatel žalované realitnímu zprostředkovateli společnosti MAXEN s. r. o., se kterou měla žalovaná uzavřenu smlouvu o zprostředkování a poskytování služeb při prodeji jejích nemovitostí, SMS zprávu ve znění: „Zamyslete se prosím, jak dál hledat zákazníka za 20 mil. Teď už to vypadá mnohem lépe“ a dne 28. 8. 2020 zaslal témuž SMS zprávu: „Potřebujeme to teď uhrát, aby oni odstoupili. Tato slova můžete pozlatit“.
Odvolací soud, vzhledem k tomu, že bez výhrad převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal účelným opakovat dokazování k pravosti SMS zpráv předložených žalobkyní, protože by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby odvolací soud prováděl dokazování k pravosti SMS zpráv, jejichž odeslání jednatelem žalované by po právní stránce nebylo protiprávním jednáním a porušením smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z demonstrativního výčtu příkladů porušení smluvních povinností žalovanou vyplývá, že slovním spojením, že neučiní „žádný úkon směřující k prodeji předmětu budoucího převodu jakékoliv třetí osobě odlišné od zájemce“ se rozuměly vesměs úkony ve smyslu právního jednání (§545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.z.“), tj. takový jednostranný nebo vícestranný projev vůle, který má za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností tvořících obsah právních vztahů. Obsah předmětných dvou SMS zpráv nelze podle odvolacího soudu vyložit po právní stránce jako projev vůle, který by měl bezprostředně za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností v právních vztazích. Z obsahu SMS zpráv předložených žalobkyní je zřejmé, že jednatel žalované tím řešil se svým smluvním realitním makléřem další postup pro případ, že z prodeje nemovitých věcí žalobkyni sejde, aniž tím došlo po dobu trvání rezervační smlouvy k jejímu porušení. Jednalo se pouze o zadání úkolu realitnímu makléři, který zprostředkovával od počátku prodej nemovitostí žalované, aby se zamyslel, jak dál hledat zájemce, nikoliv aby zveřejnil inzerci. Skutková verze o inzerci předmětných nemovitostí v době trvání účinků rezervační smlouvy žalovanou byla velmi obecně bez důkazních návrhů vylíčena žalobkyní až po koncentraci řízení ve vyjádření k odvolání.
Odvolací soud po skutkovém vyhodnocení skutkových tvrzení žalobkyně o obsahu předmětných SMS zpráv a skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obsah těchto zpráv nesvědčí o protiprávnosti jednání žalované. Neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vzal porušení smluvních povinností žalovanou, uvedeným jednáním jednatele žalované, za prokázané, stejně jako vznik povinnosti žalované uhradit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že neshledal v odeslání předmětných SMS jednatelem žalované protiprávní jednání žalované, jímž by porušila rezervační smlouvu, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Za tyto otázky dovolatelka označila:
1) Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu (nález ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04), a to při řešení otázky, zda se odvolací soud může odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně v případě, pokud sám nezopakuje dokazování podle §213 odst. 1 o. s. ř.
V této souvislosti namítá, že odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Podle dovolatelky nemá skutkový závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.
2) Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, 29 Cdo 61/2007 a 32 Cdo 1150/2019) při řešení otázky výkladu právního jednání – konkrétních ustanovení rezervační smlouvy, nezkoumal-li pravý úmysl stran, ale spokojil se pouze s jazykovým výkladem textovaného vyjádření v rezervační smlouvě.
Podle dovolatelky smyslem rezervační smlouvy bylo rezervovat předmětné nemovitosti do té doby, než strany spolu dojednají další náležitosti obchodu a k porušení povinnosti žalovanou stačilo učinit jakýkoliv úkon směřující k prodeji předmětu budoucího prodeje, bez ohledu na vznik následků.
3) Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, 33 Cdo 2338/2020) při řešení otázky týkající se posouzení jednání žalované, která opakovaně žádala realitního zprostředkovatele, aby vyhledal výhodnějšího zájemce na rezervované nemovitosti, a to za situace, kdy se žalovaná v rezervační smlouvě zavázala neučinit žádný úkon směřující k prodeji rezervovaných nemovitostí.
Podle dovolatelky projev vůle jednatele žalované kontaktováním realitního zprostředkovatele směřoval k vyvolání právních následků, které by v závěru způsobily porušení smluvní povinnosti (bod 4.3. smlouvy). Ve zprávách jednatel žalované jasně deklaruje snahu žalované neuzavřít kupní smlouvu s žalobkyní, ale s výhodnějším zájemcem, který nabídne vyšší cenu.
4) Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu (sp. zn III. ÚS 3606/10) při řešení právní otázky, zda odvolací soud může opomenout relevantní tvrzení žalobkyně, že SMS zprávy jsou pouze průvodním jevem, prokazujícím snahu žalované najít nového zájemce, aniž by k tomu byl dán důvod.
Z judikatury Ústavního soudu plyne, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně vypořádat se všemi důkazy a i s argumentačními tvrzeními všech účastníků (srov. též čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu vyšel z obsahu dovolání, z něhož vyplývá, že dovolatelka především namítá, že odvolací soud, ač učinil jiné skutkové závěry z rozhodujících provedených důkazů SMS zprávami, než jaké učinil soud prvního stupně, neprovedl zopakování těchto důkazů v souladu s ustanovením §213 odst. 1 o. s. ř. a judikaturou Ústavního soudu. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka tyto námitky směřuje pouze do vad řízení. Na těchto námitkách jsou pak založeny i další dovolatelkou formulované právní otázky. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování, jinak řečeno, že n ámitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srovnej např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3151/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud zároveň již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 8. 1. 2018, sp.zn. 23 Cdo 4700/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Odvolací soud v dané věci neřešil procesní otázku týkající se vedení dokazování. Pokud odvolací soud řešil procesní otázku opakování důkazů, řešil ji pouze k námitce žalované ohledně pravosti SMS zprávy, nikoliv z hlediska obsahu tohoto důkazu. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud vyšel ze shodného skutkového zjištění, co se týká obsahu SMS zpráv, jako soud prvního stupně, kdy vyšel z doslovné citace obsahu těchto zpráv. Podle §213 odst. 2 o. s. ř., věty za středníkem, odvolací soud však dosud provedené důkazy zopakuje tehdy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. O takový případ se v dané věci nejednalo, odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, výslovně uvedl, že bez výhrad skutková zjištění okresního soudu převzal, pouze učinil odlišný skutkový závěr o obsahu těchto SMS zpráv.
Namítá-li dovolatelka, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu dané rezervační smlouvy a posouzení právního jednání žalované s důrazem na obsah předmětných SMS zpráv, kdy dovolatelka namítá, že projev vůle jednatele žalované směřoval kontaktováním realitního zprostředkovatele k vyvolání právních následků, které by v závěru způsobily porušení smluvní povinnosti (bod 4.3. smlouvy), kdy ve zprávách jednatel žalované podle žalobkyně jasně deklaruje snahu žalované neuzavřít kupní smlouvu s žalobkyní, ale s výhodnějším zájemcem, který nabídne vyšší cenu, je nutno konstatovat, že tyto právní otázky dovolatelka staví na vlastním hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Podle skutkového závěru odvolacího soudu bylo obsahem SMS zpráv zadání úkolu smluvnímu realitnímu makléři, který zprostředkovával od počátku prodej nemovitostí žalované, aby pro případ, že z prodeje předmětných nemovitostí žalobkyni sejde, aniž by tím došlo po dobu trvání rezervační smlouvy k jejímu porušení, aby se zamyslel, jak dál hledat zájemce, nikoliv aby zveřejnil inzerci. Odvolací soud konstatoval, že nebylo ani zjištěno, že by jednatel žalované prostřednictvím třetí osoby nabízel prodej předmětných nemovitostí jakékoliv jiné třetí osobě, než žalobkyni. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, respektive námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud nadto neshledal, že by odvolací soud zatížil své rozhodnutí takovou vadou, která by porušovala právo dovolatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jak dovolatelka namítá. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu.“) [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, či nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11]. Uvedl též, že v tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Odvolací soud ve smyslu uvedených závěrů Ústavního soudu v rozhodnutí zdůvodnil, z jakého důvodu bylo při posouzení věci přihlédnuto jen k tvrzením a důkazům vztahujícím se k vymezení skutku, jak byl vylíčen v žalobě, a nebylo přihlédnuto ke skutkové verzi žalobkyně o inzerci předmětných nemovitostí v době trvání účinků rezervační smlouvy žalovanou, vylíčené žalobkyní velmi obecně bez důkazních návrhů a až po koncentraci řízení ve vyjádření k odvolání.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené učinil závěr, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu