ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.410.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 410/2022-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, IČO 01312774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, proti žalovanému J. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Železná 490/14, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 220/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 23 Co 222/2021-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 60 C 220/2018-225, zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, je vlastníkem pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY a pozemků parcelní č. XY a parcelní č. XY v katastrálním území XY (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 23 Co 222/2021-264, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, a ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018. Podle žalobkyně se oba soudy řádně nevypořádaly s námitkou žalobkyně ohledně nedostatku dobré víry žalovaného, která by zakládala jeho hmotněprávní, resp. procesněprávní ochranu coby dobrověrného nabyvatele pozemků z kupních smluv uzavřených s předcházejícím (ne)vlastníkem pozemků, restituentem V. B., který je získal na základě vadných rozsudků soudů o nahrazení projevu vůle žalobkyně. V návaznosti na nesprávné posouzení otázky dobré víry žalovaného odvolací soud nesprávně posoudil též otázku platnosti kupních smluv, na jejichž základě mělo být převedeno vlastnické právo k pozemkům na žalovaného. Procesněprávní i hmotněprávní ochrana žalovaného coby nabyvatele od nevlastníka by žalovaného podle shora citované judikatury chránila pouze v případě, že by předmětné pozemky nabyl platně, což se v daném případě nestalo.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání je navrhl odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, výroky o nákladech řízení se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Ačkoliv žalobkyně v dovolání uvádí, že odvolací soud nedostál povinnosti řádně a s ohledem na všechny okolnosti případu posoudit a přísně hodnotit přítomnost dobré víry žalovaného při koupi předmětných pozemků a v této souvislosti odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, podstata jejích dovolacích námitek je jiná. Z obsahu dovolání je zřejmé, že se dožaduje toho, aby soudy přihlédly ke skutečnosti, která však v průběhu řízení nevyšla najevo (a sice, že žalovaný musel mít povědomí o obsahu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a že si musel být vědom toho, že převodce V. B. nemůže být řádným a dobrověrným vlastníkem) a v návaznosti na to dospěly k závěru, že žalovaný vzhledem k této okolnosti nemohl být v dobré víře v to, že převodce je oprávněn vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně převést. Odvolací soud naopak uvedl, že z provedených důkazů nijak nevyšlo najevo, že by žalovaný byl o předmětném rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 7. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5721/2017-155, a jeho důvodech informován. Z podaného dovolání je přitom zřejmé, že zásadní okolností, která měla svědčit o nedostatku dobré víry žalovaného, je podle žalobkyně právě jeho povědomí o obsahu shora citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy skutečnost, která v řízení před soudem prvního stupně ani odvolacím soudem nebyla zjištěna. Nejvyšší soud připomíná, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil, obsáhle v bodě 51 svého rozsudku odůvodnil, že žalovaný uzavíral kupní smlouvu s V. B. v důvěře v pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, který založil vlastnické právo V. B. k předmětným pozemkům, a vzhledem k dalším okolnostem zjištěným v řízení byl žalovaný v dobré víře o tom, že nabývá vlastnické právo k předmětným pozemkům od osoby oprávněné toto právo převést. Závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, tak soudy dostály. Dovolatelkou citovaná judikatura týkající se výkladu §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je pak v nyní posuzovaném případě nepřiléhavá, neboť citované ustanovení míří na případy, kdy kupující jedná v důvěře v zapsaný stav ve veřejném seznamu, který ovšem není v souladu se skutečným právním stavem. V nyní posuzovaném případě však žalovaný uzavíral kupní smlouvu v důvěře v pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo konstituováno vlastnické právo prodávajícího k předmětu koupě, a který byl následně (po uzavření předmětné kupní smlouvy) zrušen.
Žalobkyně dále v dovolání namítala, že uvedené okolnosti zároveň zakládají absolutní neplatnost kupních smluv, jimiž bylo převedeno vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovaného, a to pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně namítá, že žalovaný nad rámec výše uvedeného zneužil tísně prodávajícího a získal pozemky za mimořádně nízké kupní ceny, přičemž tyto skutečnosti soudy nezohlednily. Rovněž tato námitka stojí na vlastních skutkových závěrech žalobkyně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v bodě 46), s nímž se odvolací soud ztotožnil, se podává, že soud prvního stupně posuzoval řadu skutečností, které vyšly v řízení najevo, mimo jiné věk i psychický stav prodávajícího, skutečnost, že neuzavíral smlouvu v tísni, že měl k dispozici více cenových nabídek, přičemž nabídka žalovaného byla nejvyšší, motivaci prodávajícího k rychlému prodeji pozemků, jakož i výši kupní ceny. I druhá námitka žalobkyně vyjádřená v dovolání tak stojí na vlastních skutkových závěrech a jako taková není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit platnost předmětných kupních smluv, přípustnost dovolání nemůže založit ani poslední žalobkyní formulovaná námitka, že pro neplatnost kupních smluv není možné žalovanému poskytnout soudní ochranu.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu