ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1211.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1211/2018-272
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) Římskokatolické farnosti – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1 , IČ 650 50 410, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, a b) České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalovanému F. H. , Č. B., o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2017, č. j. 19 Co 156/2017-222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2017, č. j. 19 Co 156/2017-222, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2016, č. j. 27 C 82/2013-179, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 27 C 82/2013-179, zamítl žalobu na určení vlastnického práva České republiky k pozemkům v katastrálním území Č. B. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Převodu sporných pozemků se dožadoval otec žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006, zmíněný soud jeho žalobě vyhověl dne 6. 12. 2011, toto rozhodnutí následně potvrdil Krajský soud v Českých Budějovících rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, k dovolání žalovaného Pozemkového fondu České republiky však obě zmíněná rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, neboť soudy nereflektovaly, že vyhovění projednávané žalobě bylo na překážku ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež zapovídalo převody majetku, který původně náležel církvím, náboženským společnostem, řádům či kongregacím. Ještě před tím, než ve věci rozhodl dovolací soud, však tehdejší žalobce F. H., převedl oba pozemky darovací smlouvou na svého syna, jenž v řešené při vystupuje jako žalovaný. Soud konstatoval, že jsou zde dány důvody prolomení účinků blokace historického majetku církví ve prospěch žalovaného v duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09. Je rovněž třeba chránit dobrou víru nabyvatele ve stav katastrálních zápisů a zohlednit, že kasační rozhodnutí dovolacího soudu nemůže podle §243g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), negativně ovlivnit postavení neúčastníků řízení. Jelikož smluvní strany při uzavírání darovací smlouvy důvěřovaly v rozhodnutí orgánu veřejné moci, dovodil soud, že žalovaný po právu nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům, a žalobu je tak namístě zamítnout.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 19 Co 156/2017-222, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyň ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud připomněl, že v předmětné věci byly spojeny ke společnému projednání původně dvě samostatně podané určovací žaloby, jejichž důvodnost je třeba hodnotit zvlášť. Návrh žalobkyně a) přitom nemůže být úspěšný již proto, že v něm jako žalovaná nebyla označena též Česká republika, pro niž by tudíž výsledné rozhodnutí nemohlo být závazné. Pokud pak jde o žalobu žalobkyně b), odvolací soud považoval za správné úvahy soudu první instance, dle nichž žalovaný uzavřel se svým otcem darovací smlouvu v době, kdy zde bylo pravomocné rozhodnutí o vydání sporných pozemků dárci jako oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný a jeho otec si tedy počínali v dobré víře založené akty veřejné moci a je jim třeba poskytnout tomu odpovídající ochranu. I se zřetelem ke skutečnosti, že předmětné pozemky představovaly náhradní plnění na restituční nárok otce žalovaného, domnívá se odvolací soud, že jsou dány předpoklady výjimečného prolomení blokace zakotvené v §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež se ostatně vztahovala pouze na převody realizované povinnými osobami ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Rovněž nelze přehlížet §243g odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž nemohlo mít rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 257/2013 dopad do poměrů žalovaného, jenž nebyl (v době rozhodování dovolací instance) účastníkem sporu vedeného u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalobkyně a), jež namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, pokud dovodil, že její žalobě nelze vyhovět, přestože Česká republika v řízení o této žalobě vystupuje [byť ne na straně žalované, nýbrž žalující, a v důsledku spojení samostatně podaných žalob, nikoli dispozičního úkonu žalobkyně a)]. Přinejmenším bylo třeba, aby odvolací soud dal příležitost účastníkům zareagovat na jím zaujatý právní názor ohledně nezbytnosti účasti státu na straně žalované zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Neučinil-li tak, porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, pročež by se nyní mělo stát předmětem kasace Nejvyššího soudu jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí prvostupňové, a věc by měla být vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovoláním napadla rozsudek krajského soudu rovněž žalobkyně b), jež také namítala, že je naříkané rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně podle ní nebyl respektován rozsudek sp. zn. 28 Cdo 257/2013, z něhož se podává, že projev vůle, jenž byl nahrazen rozhodnutím soudů nižších instancí v oné věci, byl učiněn v rozporu se zákonem, a byl proto neplatný. Otec žalovaného se proto nikdy nemohl stát vlastníkem sporného majetku a totéž platí i pro žalovaného samotného. Dovolací soud by se měl rovněž vyjádřit k tomu, zdali je namístě upřednostnit uspokojení nároku na náhradní plnění dle zákona č. 229/1991 Sb. před primárním restitučním nárokem na vydání odňatého majetku jeho původní vlastnici – žalobkyni a), přičemž se domnívá, že tomu tak být nemůže. Z těchto důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně b) se vyjádřil žalovaný, jenž upozornil, že dodatečné zrušení titulu, na jehož základě nabyl kontrahent předmět převodní smlouvy, nepůsobí podle ustálené judikatury zánik vlastnického práva nabyvatele. Daný opravný prostředek proto navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně a) je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování významu účasti státu v řízení o žalobě podané podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“).
Nejvyšší soud již vícekrát vyzdvihl, že ačkoli žaloba dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu §80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tudíž nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016), naplnění jejího účelu (jímž je odstranění překážky uplatnění restitučního nároku) vyžaduje, aby byl požadovaným výrokem vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který tedy musí být v řízení o žalobě ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. přítomen jako účastník (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Česká republika může v dané věci, jež má charakter občanskoprávního sporu, vystupovat jak na straně žalující, tak – nesouhlasí-li s podáním žaloby – na straně žalované; obě tyto procesní pozice postačují k založení její vázanosti rozsudkem o dotčené žalobě. Nezbytný stav subjektivní kumulace ovšem nemusí být nutně nastolen podáním společné žaloby církevní právnickou osobou a státem, nýbrž může být přivozen též spojením dvou řízení zahájených původně samostatně podanými žalobami státu a oprávněné osoby ke společnému projednání soudem podle §112 o. s. ř. (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3697/2016, viz též Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2009. s. 589–590), neboť i v tomto případě bude zaručena přítomnost České republiky při projednávání návrhu oprávněné osoby na určení jejího vlastnictví, čímž budou garantována jí příslušející procesní práva, a bude proto rovněž možné vyvodit vůči ní coby účastnici účinky pravomocného rozsudku ve smyslu §159a o. s. ř. (ke spojení subjektivních mezí vázanosti soudního rozhodnutí s možností uplatňovat procesní práva viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, a jeho rozsudek ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015). Za těchto okolností neshledává dovolací soud žádného důvodu, proč by žaloba na určení vlastnictví státu podaná oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., v níž stát nebyl označen jako žalobce ani žalovaný, musela být bez dalšího zamítnuta, přestože byla následně spojena ke společnému projednání s obdobným návrhem podaným přímo Českou republikou. Právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě žalobkyně a), tedy není správné.
Rovněž dovolání žalobkyně b) je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování podmínek prolomení blokace navozené §29 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolací soud dlouhodobě opakuje, že smysl §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena. Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka. Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného §29 zákona č. 229/1991 Sb. (viz soudy nižších stupňů vzpomenutý nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, či ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, a rozhodnutí v těchto judikátech citovaná). Logickým rozšířením této výkladové linie do kontextu posuzované věci je závěr, že prolomení blokačních účinků §29 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo opodstatněno ani tím, že vlastnické právo právního předchůdce žalovaného založilo konstitutivní rozhodnutí soudu, při jehož vydání nebylo citované ustanovení náležitě respektováno a jež bylo pro tento defekt následně zrušeno k dovolání Pozemkového fondu České republiky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013. Byť by takové autoritativní rozhodnutí obecně vzato mohlo založit silněji chráněnou důvěru než prosté uzavření smlouvy s Pozemkovým fondem České republiky a jeho zápis do katastru nemovitostí, lze pochybovat, zda tomu tak bylo v řešené věci, v níž byl otec nynějšího žalovaného účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006, a tudíž věděl, že Pozemkový fond České republiky podal včasné dovolání upozorňující právě na porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž lze předpokládat, že žalovaný (jenž následně sporné pozemky získal darovací smlouvou) jakožto syn převodce byl či přinejmenším měl a mohl být dárcem informován o stavu řízení, v němž byl vynesen rozsudek o vydání předmětného majetku.
Nejvyšší soud neakceptuje odvolacím soudem artikulovanou tezi, dle níž se ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, vztahovalo pouze na osoby povinné podle právě zmíněného předpisu. Tato konstrukce se nejeví udržitelnou již proto, že až do vydání zákona č. 428/2012 Sb. nebylo zřejmé, jaký bude okruh osob povinných k vydávání majetku církvím a náboženským společnostem, přičemž v žádném případě nebylo možné presumovat, že se bude jednat o tytéž subjekty, které měly uspokojovat restituční nároky v režimu zákona č. 229/1991 Sb. (prostým srovnáním §4 zákona č. 428/2012 Sb. a §5 zákona č. 229/1991 Sb. se ostatně ukazuje, že okruhy povinných osob skutečně byly v daných předpisech stanoveny dosti odlišně). Text §29 zákona č. 229/1991 Sb. pak nikterak nenaznačuje, že by bylo namístě jeho dosah redukovat tak, jak učinil odvolací soud, a popsané významové zúžení by ani nekonvenovalo shora vyloženému smyslu blokace historického majetku církví, neboť by umožňovalo zmenšování základu pro restituci historického vlastnictví církví a otevíralo cestu prohlubování křivdy na nich v minulosti spáchané (k tomu srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3995/16, bod 18) tím, že by se pozbytí jejich majetku státem při následném převodu osobou, která jej nabyla přímo od České republiky či jiného veřejnoprávního subjektu, stávalo bez dalšího nezvratným.
Jestliže soud prvního stupně akcentuje judikaturu Ústavního soudu, která již v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovozovala možnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného s ohledem na dobrou víru ve stav katastrálních zápisů (srovnej např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12), je třeba zdůraznit, že v případech řešených těmito rozhodnutími byl důvodem neplatnosti převodní smlouvy nedostatek vlastnického práva na straně převodce. Ve sporu nyní posuzovaném však darovací smlouvu, od níž odvíjí své tvrzené vlastnictví žalovaný, stíhá neplatnost pro rozpor se zákonným zákazem nakládat s převáděnými statky. Jak již bylo dovozeno ve shora připomenuté judikatuře (viz namátkou usnesení sp. zn. 28 Cdo 1789/2017), sama dobrá víra ke zhojení uvedeného nedostatku převodní smlouvy postačovat nemůže, nemá-li být z legitimních důvodů zavedená blokace historického majetku církví zcela zbavena svých účinků.
Ani skutečnost, že otec žalovaného vzpomínané nemovitosti požadoval jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., dostatečný podklad k suspendování zákazu převodů vyplývajícího z §29 citovaného předpisu neskýtá, neboť jak Nejvyšší soud osvětlil ve svých usneseních ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, restitučním zákonodárstvím prostupuje princip priority navracení majetku původním vlastníkům, jenž implikuje preferenci vydání sporných nemovitostí církevní právnické osobě, jíž v minulosti dlouhodobě náležely, před jejich přenecháním coby do značné míry zaměnitelného náhradního plnění oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 37, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 22).
Odkazují-li soudy nižších stupňů na §243g odst. 2 o. s. ř. (správněji ovšem spíše na §243d odst. 2 o. s. ř. vzhledem k tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, byl vydán v řízení vedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), přehlížejí, že dotčené ustanovení sice poskytuje ochranu třetím osobám, jež nabyly majetek od účastníka, v jehož prospěch vyznívalo dovolacím soudem posléze zrušené rozhodnutí odvolacího soudu, a hojí tak zejména nedostatek vlastnického práva, jenž dodatečně, ovšem s účinky ex tunc (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 896/2015, a ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5561/2017) vznikl na straně převodce, nedopadá však na ty případy, kdy byla převodní smlouva uzavřená před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu stižena neplatností z jiného důvodu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, publikovaný pod č. 55/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. 22 Cdo 3148/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014). Jinými slovy, právní postavení třetích osob je popsaným způsobem chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikly platně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013). Tak tomu však v řešeném případě být nemohlo, jelikož (jak již bylo naznačeno výše) rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2012, jímž byl potvrzen rozsudek ukládající České republice vydat otci nynějšího žalovaného sporné pozemky, ničeho neměnilo na tom, že se patrně jednalo o historický majetek církve podléhající §29 zákona č. 229/1991 Sb. Ani darovací smlouva, kterou byly uvedené nemovitosti převedeny na žalovaného, tudíž nemohla obstát jako platný právní úkon, neboť se příčila zákonnému zákazu nakládání s dotčenými objekty. Žalovanému proto ochrana ve smyslu §243d odst. 2 o. s. ř. nesvědčí. Z téhož důvodu nelze ani v posuzované kauze aplikovat závěry žalovaným citované judikatury, dle níž dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nepůsobí zánik vlastnictví nabyvatele, který ji nabyl v dobré víře (srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). V řešeném případě totiž nebyly darovací smlouvě uzavřené mezi žalovaným a jeho otcem upřeny právní účinky pro následné zrušení rozhodnutí krajského soudu, od něhož své vlastnické právo odvíjel převodce, ale s ohledem na porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb. sjednáním řečeného kontraktu.
Při vědomí výše popsaných nedostatků právního posouzení věci, jež zatěžují i rozsudek soudu první instance, Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Soudy jsou podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu