ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.59.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 59/2023-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce F. F. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 920 407 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 171/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 35 Co 103/2022-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal zaplacení částky 920 407 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění, a to na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla Škoda Octavia, XY, uzavřené dne 6. 9. 2018, kdy požadovaná částka představuje rozdíl mezi částkou, k jejímuž zaplacení byl žalobce odsouzen pravomocným soudním rozhodnutím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 2. 2019, č. j. 2 T 15/2019-308, a pojistným plněním vyplaceným žalovanou poškozeným pozůstalým ve smyslu §9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 30 C 171/2020-209, zamítl žalobu o zaplacení částky 920 407 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání rozporovala dovolací argumentaci žalobce, neboť má za to, že se odvolací soud od žalobcem citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil, a nesouhlasí ani s tvrzením, že přípustnost dovolání je založena na řešení otázek v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešených. Navrhla proto Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v první řadě dovolacímu soudu předkládá (podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, zda je výrokem odsuzujícího trestního rozsudku přiznávajícího náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách a utrpení spojených se smrtí blízkého příbuzného poškozeným, dále jen „náhrada za nemajetkovou újmu“, závazně určena výše úhrady, kterou je pojistitel povinen uhradit pojištěnému dle §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocný rozsudek ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a odpovědnou osobou je závazný pouze pro tyto účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo, a netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený či odpovědná osoba požaduje plnění vůči pojistiteli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015). Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, čili toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017).
Jestliže v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí), dále že žalovaná coby pojistitel škůdce nebyla účastníkem trestního řízení, proto soud prvního stupně nebyl vázán výrokem trestního rozsudku, kterým byla obžalovanému (zde žalobci) uložena povinnost k náhradě škody poškozeným (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu na místo škůdce (srov. body 11 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pak je postup odvolacího soudu s citovanou judikaturou v souladu, neboť je zřejmé, že v tomto řízení nevystupují titíž účastníci a nejde ani o tentýž předmět řízení jako ve věci o náhradu škody. Námitka žalobce tedy ve vztahu k této otázce přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Na uvedeném přitom nemůže nic změnit odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Toto rozhodnutí není na danou věc přiléhavé, neboť v daném případě byla řešena otázka spoluzavinění zemřelého, a zda a v jakém rozsahu byla odpovědnost pojištěného za škodu dána, nikoli však otázka výše náhrady škody. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není soud v občanském soudním řízení vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení, pokud jde o výši škody, neboť v občanském soudním řízení musí být podle potřeby provedeny důkazy další a soud si musí učinit o výši škody vlastní odpovědný závěr podložený úplným zjištěním skutečného stavu věci (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2935/2011). Ani tato námitka žalobce proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou žalobce považuje rovněž otázku, zda ve sporu o pojistné plnění z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je pojištěný povinen tvrdit a prokazovat výši nemajetkové újmy poškozených, dožaduje-li se po pojišťovně zaplacení toho, co plnil poškozenému sám, a zda v případě, že pojištěný neunese důkazní břemeno, má pojistitel nárok odepřít nebo snížit plnění odpovídající nemajetkové újmě způsobené usmrcením.
V otázce důkazního břemene ve sporech o pojistné plnění z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v tom, že povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti k opodstatněnosti nároku tíží žalobce a opačný názor by byl v rozporu jak s výslovným zněním ustanovení §6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle něhož pojistitel hradí na místo pojištěného, jestliže „poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal“, tak s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně rozložení důkazního břemene ve sporech na plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 917/2013). Odvolací soud se tak v poměrech projednávané věci neodchýlil od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k stejnému závěru (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Žalobce dále namítá, že v důsledku neunesení důkazního břemene došlo k neoprávněnému snížení vyplaceného pojistného plnění ze strany žalované. Za rozhodnou však žalobce považuje částku, kterou mu jako náhradu škody poškozeným stanovil soud v adhézním řízení. Ta je však, jak je výše blíže uvedeno, závazná jen pro jeho účastníky. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by žalovaná snížila či odepřela pojistné plnění poškozeným, naopak odvolací soud založil svůj závěr na skutečnosti, že žalovaná své povinnost beze zbytku dostála, když částka, kterou vyplatila poškozeným, odpovídá kritériím, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle §2959 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přihlédnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18). Uvedená otázka žalobce se tak míjí s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, a nemůže proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž námitka, kterou žalobce dovolacímu soudu předkládá jako otázku dosud neřešenou, zda v případě, že se pojištěný v rámci trestního řízení vzdá opravného prostředku do adhezního výroku rozhodnutí o výši nemajetkové újmy poškozených, má pojistitel právo snížit, resp. odepřít plnění poškozeným (bez ohledu na ustanovení §7 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), se míjí s právním hodnocením věci odvolacím soudem, který právo poškozených na pojistné plnění nesnížil, nýbrž naopak vycházel ze skutečnosti, že žalovaná beze zbytku svou povinnost vůči poškozeným splnila. Ani tato námitka žalobce nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani žalobcem předkládaná otázka, zda má pojistitel uplatňovat svůj nárok výhradně v režimu ustanovení §10 odst. 1 písm. e) za užití §8 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, o níž žalobce uvádí, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neboť odvolací soud se takto formulovanou otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Konečně žalobce namítá, že soud prvního stupně ani odvolací soud nepostupovaly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odmítly vyslechnout poškozené jako svědky a rovněž provést důkazy o výši jejich příjmů, čímž se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, dle kterého při rozhodování o peněžitém zadostiučinění za zásah do osobnostního práva na soukromí a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké by soud měl zhodnotit rovněž mimořádné okolnosti v rámci celého případu při posouzení míry dotčení osobnostních práv pozůstalého, především pak zda je naplněn cíl zákona ohledně účinné a funkční satisfakce, a také způsob úmrtí oběti. Soudy se však v poměrech projednávané věci nijak neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikatorním požadavkům soudy nižších stupňů dostály, jestliže soud prvního stupně zdůvodnil, že důkazy navržené žalobcem neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti (srov. body 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud neshledal, že by se v tomto ohledu soud prvního stupně dopustil jakéhokoliv pochybení (srov. bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemůže založit ani tato námitka.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §146 odst. 3 o. s. ř. a dle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a pro účely §89a exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu