ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.69.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 69/2023-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. J. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem Pavlovova 586/8, 736 01 Havířov, proti žalovanému D. H. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 937/26, 702 00 Ostrava, o zaplacení 108 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 28/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, č. j. 8 Co 301/2021-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 970 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 8 Co 301/2021-67, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 8. 2021, č. j. 19 C 28/2021-36, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit 108 800 Kč s příslušenstvím a uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení; výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), jestliže poté, co v dané věci na základě žalobních tvrzení, z nichž žalobní nárok podle skutkových tvrzení žalobce vyplýval, rozhodl platebním rozkazem s poučením, že pokud žalovaný nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, může proti němu ve stanovené lhůtě podat odpor, v němž vylíčí rozhodující okolnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a označí k tomu důkazy, a žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu pouze uvedl, že nárok žalobce neuznává a že tvrzení žalobce obsažená v žalobě jsou nepravdivá.
Odvolací soud neuznal za důvodnou námitku žalovaného, že rozsudek pro uznání nemohl být vydán, jestliže platební rozkaz s výzvou podle §114b odst. 5 o. s. ř. vydala soudní úřednice, a to s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, v nichž Nejvyšší soud vyslovil, že vyšším soudním úředníkům takové oprávnění náleží.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku žalovaného, že podaným odporem naplnil podmínky pro náležité zdůvodnění svého nesouhlasu s žalobním návrhem, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze pouhý nesouhlas s žalobou považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018). Odvolací soud vzal v úvahu i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, podle něhož má být k fikci uznání přistupováno jako k nástroji výjimečnému a nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání v situaci, kdy žalovaný je osobou právně neznalou a zřetelně projeví nejen svůj nesouhlas s žalobou, ale i svůj zájem účastnit se projednávání věci bez jakéhokoliv záměrného ztěžování, zdržování a oddalování postupu soudu, ale vzal zároveň v úvahu skutečnost, že v posuzovaném případě byl žalovaný zastoupen advokátem, který na kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. reagoval jen vyjádřením nesouhlasu s žalobou v podaném odporu, aniž by v základních obrysech vylíčil rozhodující skutkové a právní skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a po vydání odporu až do vynesení rozsudku pro uznání byl tři měsíce nečinný.
Namítal-li žalovaný, že rozsudek pro uznání nemohl být vydán též pro absenci dostatečných skutkových tvrzení, z nichž by bez důvodných pochybností žalobní nárok vyplýval, odvolací soud ani tuto námitku neuznal za důvodnou, když podle žalobních tvrzení je uplatněný nárok dovozován zřetelně z titulu neuhrazené části kupní ceny na základě kupní smlouvy ze dne 11. 5. 2020, v níž byl, jak vyplývá z žaloby s odkazem na inventární soupis vybavení posilovny sjednán konkrétní předmět kupní smlouvy a kupní cena ve výši 180 000 Kč + 21 % DPH a její splatnost byla konkretizována v návaznosti na datum 12. 6. 2020, a z žalobních tvrzení vyplývá, jaké částky byly již žalovaným na kupní cenu zaplaceny, a jaký konkrétní úrok z prodlení z postupně snižované částky dosud neuhrazené kupní ceny je uplatňován. Odvolací soud v dané souvislosti vzal v úvahu i ustálenou judikaturu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010), v níž Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, ale pro splnění předpokladů k vydání rozsudku pro uznání je nezbytné, aby žalobní nárok bez důvodných pochybností vyplýval ze skutkových tvrzení v žalobě. Tyto předpoklady pro vydání rozsudku podle odvolacího soudu byly naplněny.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 1 o. s. ř., proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho názoru závisí na vyřešení právní otázky možnosti vydání výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyšším soudním úředníkem, která již sice byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011 a též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, ale tato otázka by měla být podle dovolatele dovolacím soudem vyřešena jinak. Má za to, že výzva vyššího soudního úředníka nemůže mít následky předvídané ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř., neboť tyto následky může vyvolat toliko výzva předsedy senátu, tedy výslovně soudce, nikoliv vyššího soudního úředníka. S odkazem na ustanovení §11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 121/2008 Sb.“) je podle dovolatele namístě, aby úkony, které občanský soudní řád svěřuje soudci nebo předsedovi senátu, mohl vykonat pouze soudce. Považuje ze nepřijatelný výklad, podle kterého úkony, jenž občanský soudní řád svěřuje soudci, může vykonat pouze soudce, zatímco úkony, které svěřuje občanský soudní řád předsedovi senátu, může vykonat i „nesoudce“.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, na který paradoxně sám odvolací soud odkázal, ale jehož závěry nesprávně vyhodnotil tak, že za dané situace v dané věci bylo namístě rozhodnout rozsudkem pro uznání, když nesprávně podle dovolatele dospěl k závěru, že vyjádření žalovaného k žalobě bylo nedostatečné a umožňující aplikovat fikci uznání nároku. Pokud se vyjádření žalovaného soudu jevilo jako nedostatečné, měl podle názoru dovolatele soud postupovat podle §118a o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3207/20).
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel též ve vyhodnocení souladu žalobních tvrzení s petitem. Podle dovolatele žalobní tvrzení neumožňovaly plně vyhovět žalobnímu petitu a rozhodnout tak rozsudkem pro uznání, neboť žaloba obsahuje rozporná skutková tvrzení ohledně splatnosti dlužné částky. Poukazuje na žalobní tvrzení žalobce, podle nichž byla tvrzená kupní cena splatná „v nejkratší době“ a zároveň na tvrzení žalobce, že žalovaný je v prodlení s částkou 108 800 Kč, která byla splatná nejpozději 12. 6. 2020. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 108/2017, přitom lze vydat rozsudek pro uznání, jen za situace, kdy na základě žalobních tvrzení lze výrokem rozsudku přiznat právě takové plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Podle dovolatele však v posuzovaném případě žalobní tvrzení neumožňovala plně vyhovět žalobnímu petitu.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podal žalobce vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného. Poukazuje na to, že žalovaný v dovolání napadá především procesní postup soudu při projednávání dané věci, přičemž odvolací soud se s jeho námitkami již řádně vypořádal v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalovaného přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ohledně dovolatelem první předestřené otázky, týkající se možnosti vydání výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyšším soudním úředníkem, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, ale měla by být podle dovolatele dovolacím soudem vyřešena jinak, dospěl k závěru, že nemá důvod měnit právní názor vyslovený v poukazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, dostupné na www.nsoud.cz ), v nichž bylo precizně vysvětleno, proč je vyšší soudní úředník ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 121//2005Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, oprávněn vydávat usnesení, kterým se podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Argumentaci dovolatelky není možno považovat za důvodnou, když z rozsahu působnosti vyšších soudních úředníků, jak je vymezen v ustanovení §11 zákona č. 121/2008 Sb., vyplývá, že vyšší soudní úředník je v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, oprávněn provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v tomto negativním výčtu obsaženo není (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1480/2019, dostupném na www.nsoud.cz ). S uvedenými právními názory, prezentovanými v uvedené judikatuře, se Nejvyšší soud nadále ztotožňuje.
Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda fikce uznání žalobního nároku nastává, jestliže žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu sdělí soudu, že žalobní nárok neuznává a označí žalobní tvrzení za nepravdivá, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015. Nejvyšší soud neshledal, že by k závěrům tohoto rozhodnutí při právním posouzení věci odvolací soud nepřihlížel. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že zvažoval na danou věc aplikaci závěrů uvedených v tomto rozhodnutí, vycházející ze skutečností, kdy žalovaný je osobou právně neznalou a projeví aktivní zájem o projednání věci. Odvolací soud však takové skutečnosti neshledal, byl-li žalovaný zastoupen advokátem, a nebyl shledán ani aktivní zájem žalovaného o projednání věci, jestliže žalovaný od podání odporu, v němž v zastoupení advokátem pouze vyjádřil nesouhlas s žalobou, ač byl řádně poučen, aby alespoň v základních obrysech vylíčil rozhodující skutkové a právní skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, byl po podání odporu až do vynesení rozsudku pro uznání tři měsíce nečinný. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom za situace, kdy žalovaný nárok zcela neuzná, musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, nebo ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1571/2017, dostupných na www.nsoud.cz ).
Namítal-li dovolatel, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 108/2017, nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, potvrdil-li rozsudek pro uznání, byť žalobní tvrzení neumožňovaly plně vyhovět žalobnímu petitu, není tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., vychází-li dovolatel z vlastního hodnocení nesouladu mezi žalobními tvrzeními a žalobcem navrženým petitem. Odvolací soud naopak vyšel ze závěru, že uplatněný žalobní nárok bez důvodných pochybností vyplýval ze skutkových tvrzení v žalobě.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by dovolání žalovaného bylo pro některou z dovolatelem předestřených otázek podle §237 o. s. ř. přípustné. Dovolání žalovaného proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu