ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.699.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 699/2023-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Šumavský Dvůr II s. r. o. , se sídlem v Praze, Jana Masaryka 179/56, identifikační číslo osoby 24806102, zastoupené Mgr. Danem Podpěrou, advokátem se sídlem v Praze, Nekázanka 880/11, proti žalované Metrostav a. s. , se sídlem v Praze, Koželužská 2450/4, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Sokolovská 47/73, o odstranění vad díla a zaplacení částky 1.564.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 27/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 68 Co 282/2022-427, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 27 C 27/2019-379, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované odstranit vadu budovy číslo popisné 210 postavené na pozemku parcelní číslo St. 539 v katastrálním území Špičák v podobě nevyhovujících spalinových cest tak, aby tyto vyhovovaly z hlediska provozní a požární bezpečnosti, eventuálně zaplatit žalobkyni 6.500.000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované odstranit vadu budovy číslo popisné 210 postavené na pozemku parcelní číslo St. 539 v katastrálním území Špičák v podobě nevyhovující izolace rozvodu tepla tak, aby tato izolace odpovídala vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu číslo 193/2007 Sb. ze dne 17. 7. 2007, kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při rozvodu tepelné energie a vnitřním rozvodu tepelné energie a chladu, eventuálně zaplatit žalobkyni 1.500.000 Kč (výrok II.), uložil žalované povinnost žalobkyni zaplatit 1.455.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1.455.000 Kč za dobu od 5. 2. 2019 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení 109.000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 109.000 Kč za dobu od 5. 2. 2019 do zaplacení (výrok IV.), uložil žalované povinnost žalobkyni zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok V.), zamítl žalobu o zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.).
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 68 Co 282/2022-427, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé I., II. a IV. (první výrok) a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé III. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 167.500 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku a ve výrocích o nákladech řízení V. až IX. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to do jeho prvního výroku a v části druhého výroku pak v rozsahu „ve kterém odvolací soud věc nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“) podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. V konkrétnosti předkládá následující otázky:
a) „Do jaké míry je třeba právní úpravu smluvních podmínek FIDIC (obecně i jiného typu než tzv. Žluté knihy jako v nadepsané věci) považovat za komplexní a plně nahrazující zákonnou úpravu dispozitivních ustanovení smlouvy o dílo?“
b) „Jak přistupovat k rozdílům v terminologii ohledně problematiky vad a záruky za jakost definované ve smluvních podmínkách FIDIC a v obchodním zákoníku?“
c) „V jakém okamžiku je dílo možné ve smyslu smluvních podmínek FIDIC považovat za řádně realizované, a tedy způsobilé pro započetí běhu záruční doby?“
d) „Je možné tzv. lhůtu pro oznámení vad ve smyslu článku 1.1.3.7 smluvních podmínek FIDIC považovat za ujednání o záruce za jakost ve smyslu ustanovení §429 obchodního zákoníku?“
e) „Dochází v důsledku sjednání aplikace smluvních podmínek FIDIC ke změně úpravy počátku běhu promlčecí doby nároků z vad/záruky za jakost, případně k prodloužení promlčecí doby oproti úpravě v obchodním zákoníku?“
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a současně s tím zrušil v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dle §393 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava (odst. 1). U práv z vad věcí běží promlčecí doba ode dne jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo ode dne, kdy byla porušena povinnost věc převzít. U nároků ze záruky za jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou (odst. 2).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil záruční dobu, resp. lhůtu k oznámení vad dle článku 1.1.3.7 smluvních podmínek FIDIC jako ujednání o záruce za jakost ve smyslu obchodního zákoníku. Dle dovolatelky je takovýto právní závěr odvolacího soudu nesprávný, neboť lhůta k oznámení vad dle článku 1.1.3.7 smluvních podmínek FIDIC je zcela odlišným institutem než záruka za jakost podle obchodního zákoníku. Dle dovolatelky je lhůta pro oznámení vad dle článku 1.1.3.7 smluvních podmínek FIDIC specifickým ujednáním, jež je nutné vykládat výlučně na základě komplexní úpravy smluvních podmínek FIDIC, a nelze ji bez dalšího subsumovat pod ustanovení obchodního zákoníku týkajícího se běhu záruční doby z ujednané záruky za jakost.
Tato právní otázka však nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Je tomu tak proto, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že závěr o promlčení práv z vad se v projednávané věci uplatní nejen tehdy, jestliže dovolatelkou namítané ustanovení smlouvy představuje převzetí záruky za jakost zhotovitelem, ale i v případě, kdy mezi stranami záruka za jakost ujednána nebyla, neboť v takovém případě počátek běhu promlčecí doby s převzetím díla započal dne 5. 2. 2014 dle §393 odst. 2 věta první obch. zák.
Takovéto právní posouzení otázky promlčení práv z odpovědnosti za vady díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku pak odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. je speciálním ustanovením, které upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za vady. Toto ustanovení se aplikuje jak v případě, že se strany dohodly na termínu odstranění vad, tak i v případě, že mezi nimi k této dohodě nedošlo. V případě práv z odpovědnosti za vady tudíž nelze aplikovat ustanovení 392 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1616/2005, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3362/2007, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3915/2019, či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3107/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2907/2022). I tehdy, nejde-li o nároky ze záruky za jakost, ustanovení §393 odst. 2 obch. zák. spojuje počátek běhu promlčecí lhůty u práv z vad věcí se dnem jejich předání oprávněnému nebo osobě jím určené nebo se dnem, kdy byla porušena povinnost věc převzít. Od tohoto data pak počne běžet obecná čtyřletá promlčecí doba stanovená v §397 obch. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2568/2012).
Namítá-li dále v této souvislosti dovolatelka, že ohledně vad díla nemohl běh promlčecí doby ani započít, když k dnešnímu dni žalovanému nevystavila potvrzení o splnění smlouvy, ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, nebo uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, jenž měl za prokázané, že dovolatelka zhotovení díla potvrdila a dílo převzala dne 5. 2. 2014 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K samotné otázce možnosti smluvní úpravy tohoto řešení [shora označená pod písm. e)] dovolací soud dodává, že ani tato nezakládá přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), a to z §263 odst. 1 obch. zák.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani další v dovolání obsažené otázky [shora označené písm. a) až c)], neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu