ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.805.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 805/2023-831
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalované Arnet On Line, s.r.o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Vyhlídce 2582, identifikační číslo osoby 26825767, zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 144/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, č. j. 3 Co 110/2019-746, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 18. 9. 2019, č. j. 34 C 144/2006-650, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že produkt šířený žalovanou pod označením „XY“ online je napodobeninou díla „XY“ žalobce (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že databáze označená jako „Přehled předpisů“ je souborným dílem žalobce jako nedílná součást jeho díla „XY“ (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost omluvit se žalobci doporučeným dopisem s dodejkou (doručenkou), zaslaným mu do tří dnů od právní moci rozsudku na hlavičkovém papíře společnosti a ve velikosti a kvalitě schopné skenování a kopírování (velikost písma omluvy minimálně 12 bodů), podepsaném statutárním orgánem žalované, a to ve znění specifikovaném v rozsudku soudu prvního stupně (výrok III.), dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna tento omluvný dopis ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zveřejnit na dobu dvanácti měsíců na doménách „zakonycr.cz“ a „zakony.cz“ a jejich subdoménách, zejména subdoméně „www“ těchto domén, a to na začátku všech zobrazovaných stránek a strpět jeho případné zveřejnění žalobcem podle jeho uvážení (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
Rozhodl tak o vzájemném návrhu žalobce (vyloučeném v průběhu řízení k samostatnému projednání), kterým se žalobce domáhal ochrany před jednáním žalované spočívajícím v uvádění na trh produktu pod označením „XY“ (později též „XY“), jenž dle žalobce není nově vytvořeným dílem, nýbrž byl vytvořen za použití databází, technologií přípravy a zpracování a aktualizování dat žalobce obsažených v jím vytvořeném díle pod označením „XY“, tj. s použití know-how žalobce a s použitím jeho software za tím účelem speciálně vyvinutého a chráněného autorským zákonem.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výrocích III. až VI. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně jeho závěru o nedůvodnosti žaloby v rozsahu žalobcem uplatněných určovacích nároků a shodně jako soud prvního stupně žalobcem uplatněné nároky posoudil jako určovací žalobu dle §80 o. s. ř., a nikoliv dle §40 zákona č. 121/2000 Sb., zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že produkt šířený žalovanou pod označením „XY“ je napodobeninou díla „XY“ žalobce a dále že databáze označená „XY“ je souborným dílem žalobce jako nedílná součást jeho díla „XY“, když žalobce vůči žalované zároveň uplatňuje nároky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V části rozhodnutí vztahující se k nárokům žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění však označil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, a dále uzavřel, že soud prvního stupně ignoroval závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v předchozím rozhodnutí v projednávané věci, když neposoudil, zda software žalobce označený jako „XY“ je dílem ve smyslu §2 autorského zákona, a zda software žalované označený jako „XY“ je napodobeninou díla žalobce, dále zda databáze, kterou měla žalovaná neoprávněně užít, splňuje pojmové znaky databáze chráněné ve smyslu §2 odst. 2 autorského zákona a žalobci svědčí práva k této databázi a zda žalovaná tuto databázi neoprávněně využila. V tomto rozsahu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tedy co do výroků I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle žalobce závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacím soudem vyřešeny.
Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu celkem dvěma dovoláními, přičemž dovolání ze dne 27. 1. 2022 nesplňuje podmínku vyžadovanou §241 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel při jeho sepsání nebyl právně zastoupen (dovolání nebylo sepsáno zástupcem). Dovolací soud tedy přihlížel pouze k dovolání ze dne 17. 1. 2023 sepsané právním zástupcem žalobce za podmínky podle §241 o. s. ř.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku hmotného práva, která dle dovolatele dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a to konkrétně otázku, zda se může autor díla, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, domáhat určení svého autorství k dílu dle §40 odst. 1 autorského zákona, aniž by musel prokazovat svůj naléhavý právní zájem, popř. se může domáhat určení existence jiné právní skutečnosti, která s jeho autorstvím přímo souvisí.
Dovolatel ve svém dovolání dále namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím, že se odvolací soud nevypořádal se s objektivními skutečnostmi, které není třeba dokazovat, a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud v první řadě uvádí, že dovolatel sice v dovolání výslovně ohlašuje, že svým dovoláním napadá rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak dovolání dle svého celkového obsahu proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutečnosti nesměřuje, když k tomu postrádá jakékoliv odůvodnění (nadto by k projednání takového dovolání nebyla dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu).
Dovolatel překládá dovolacímu soudu otázku hmotného práva dle jeho názoru dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, a to otázku, zda se může autor díla, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, domáhat určení svého autorství k dílu dle §40 odst. 1 autorského zákona, aniž by musel prokazovat svůj naléhavý právní zájem, popř. zda se může domáhat určení existence jiné právní skutečnosti, která s jeho autorstvím přímo souvisí. Dovolatel přípustnost dovolání pro položenou otázku shledává v tom, že dovolací soud dosud ve svém rozhodování neřešil otázku výkladu §40 odst. 1 autorského zákona, zejména pokud jde o význam demonstrativního výčtu práv autora vyplývajících ze zásahu do autorského práva či jeho ohrožení ve vztahu k možnosti uplatnění žaloby na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není podle §80 o. s. ř. při existenci naléhavého právního zájmu na takovém určení.
Předložená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud v první řadě uvádí, že první část položené otázky, zda se může autor díla, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, domáhat určení svého autorství k dílu dle §40 odst. 1 autorského zákona, aniž by musel prokazovat svůj naléhavý právní zájem, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel se žalobou domáhal určení, že produkt šířený žalovanou je napodobeninou díla žalobce a že databáze označená jako „XY“ je souborným dílem žalobce jako nedílná součást jeho díla „XY“, tedy nikoliv určení svého autorství k předmětným výtvorům, jež by bylo žalobci dle jeho tvrzení ze strany žalované upíráno.
Určení dovolatelova autorství k předmětným výtvorům proto nebylo předmětem napadeného rozhodnutí, když ostatně otázka takového autorství (tj. otázka, zda to byl žalobce či naopak jiná osoba, kdo svojí tvůrčí činností žalobcem uváděná díla vytvořil) nebyla mezi stranami sporná. Jinak řečeno, žalobce svoji žalobu nezaložil na tvrzení, že by mu žalovaná v souvislosti s nabídkou vlastního produktu upírala autorství žalobcem uváděných děl, resp. že by tvrdila, že autorem těchto děl je někdo jiný, nýbrž na tvrzení, že žalovaná jeho díla neoprávněně užívá. Ostatně ani žalovaná netvrdila, že by autorem žalobcem uváděných děl (jejich tvůrcem) byl někdo jiný než žalobce, nýbrž tvrdila, že obslužný software jejího vlastního produktu byl zhotoven jako původní autorské dílo na objednávku a nemůže tak docházet tak k užití žádného díla žalobce. V případě žalovanou využívané databáze se dle žalované vůbec nejedná o dílo ve smyslu autorského zákona, když jde co do struktury upořádání o databázi spočívající ve sbírce právních předpisů vycházející z úředních zdrojů využívanou v systému svého členění prakticky všemi obdobnými poskytovateli sbírek zákonů a nelze proto hovořit o originalitě jejího výběru a uspořádání.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je přitom skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Rovněž druhá část položené otázky, zda se autor díla může domáhat určení existence jiné právní skutečnosti, která s jeho autorstvím souvisí, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ani na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí.
Odvolací soud takto obecně položenou otázku ve svém rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Je tomu tak již proto, že odvolací soud vyšel z tvrzení žalobce, že rozhodnutí o těchto nárocích považuje žalobce za řešení prejudiciální otázky. Za této situace tudíž nebylo (nemohlo být) pro odvolací soud významné, že §40 odst. 1 autorského zákona obsahuje demonstrativní výčet (deliktních) práv autora, když ostatně z dikce tohoto ustanovení výslovně plyne, že se jedná o taková práva, jež slouží k deliktní ochraně subjektivního autorského práva v případě zásahu do něj či jeho ohrožení, nikoli k řešení prejudiciálních otázek rozhodných pro posouzení existence případného (deliktního) závazku z takového zásahu či ohrožení.
Pakliže se tedy žalobce domáhal konkrétně určení, že produkt žalované je napodobeninou díla žalobce, a určení, že žalobce je autorem databáze, pak se jedná o taková určení, z nichž k deliktní ochraně subjektivního autorského práva žalobce nijak neplyne, že žalovaná (právě žalovaná) neoprávněně zasáhla (konkrétním způsobem) do autorského práva žalobce či toto právo ohrozila (tj. že činnost žalobkyně byla vůči žalobci autorskoprávně neoprávněná), a proto odvolací soud ani neřešil (řešit nemusel) otázku, zda žalobcem požadované nároky mohou být důvodné vzhledem k demonstrativnímu výčtu práv stanovených v §40 odst. 1 autorského zákona, nýbrž posoudil (musel posoudit), zda žalobcem požadovaná určení skutečností rozhodných (dle vlastního tvrzení žalobce) pro posouzení vzniku případného (deliktního) závazku mezi účastníky splňují podmínky podle §80 o. s. ř.
Pokud dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 388/2021, „neboť žalobu na určení dle §40 odst. 1 autorského zákona nelze pokládat za klasickou určovací žalobu ve smyslu §80 o. s. ř., ale za žalobu svého druhu – na určení právní skutečnosti, u které naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu“, pak dovolací soud v citovaném rozhodnutí (jež se týkalo otázek dědického práva) takový závěr, který uvádí dovolatel, neučinil a odvolací soud se od něj ani nemohl odchýlit.
Námitky dovolatele spočívající v tzv. překvapivosti napadeného rozhodnutí, v opomenutí či nezohlednění důkazů odvolacím soudem, samotného hodnocení důkazů, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a absenci poučení dovolatele ze strany soudu prvního stupně ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. představují ve skutečnosti vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
K tomu lze pouze pro úplnost uvést, že v rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno dovoláním, nebyl žalobce neúspěšný pro skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (tedy ani v důsledku způsobu provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem), nýbrž pro právní posouzení opodstatněnosti žalobcem požadovaných určení z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu vyplývajícího z jeho žalobních tvrzení.
Stejný závěr platí i pro námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím dovolatel nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska namítaného práva dovolatele na spravedlivý proces lze uvést, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí překvapivé už z důvodu, že předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
Otázka povahy žalobou uplatněných určovacích nároků byla předmětem posouzení věci již v řízení před soudem prvního stupně, proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být pro dovolatele překvapivé z důvodu, že tuto otázku posuzoval rovněž odvolací soud.
Dovolatel proto svými námitkami, jejímiž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Dovolatel konečně namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval některými námitkami, které žalobce v řízení vznesl. Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu