ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.838.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 838/2022-809
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Red Sand Financial Inc. , se sídlem v Majuro, Trust Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island, Republika Marshallovy ostrovy, MH 96960, registrační číslo 95017, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti žalované Saint-Gobain Construction Products CZ a. s. , se sídlem v Praze 8, Smrčkova 2485/4, identifikační číslo osoby 25029673, zastoupené JUDr. Viktorem Petrusem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, o zaplacení 6 487 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 446/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 62 Co 421/2017-766, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 16 C 446/2014-500, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 778 500 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu zamítl „v žalovaném a přiznaném rozdílu včetně celého požadovaného příslušenství“ (výrok II) a rozhodl o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a v zamítavém výroku II (první výrok), výrok III změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 318 835 Kč ze zálohy složené Six&Others s. r. o. na účet Městského soudu v Praze (druhý výrok) a rozhodl o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Byla přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí společně s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu. V části výroku prvního, v níž byl potvrzen vyhovující výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně částky 778 500 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení), však napadené rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech žalobkyně žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší, neboť uvedeným výrokem bylo jejímu žalobnímu návrhu v dané části vyhověno. Dovolání je tedy v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou (je subjektivně nepřípustné). Z tohoto důvodu nemůže ve vztahu k uvedené části napadeného rozhodnutí založit přípustnost dovolání ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, pokud vyhověl jejímu požadavku z jiného právního důvodu, než uplatňovala, a nedal ji prostor na tuto změnu právní kvalifikace reagovat, k níž formulovala otázku „podmínek vzniku povinnosti odvolacího soudu k poučení účastníka dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy odvolací soud dojde k právnímu názoru odlišnému od právního názoru soudu I. stupně, tedy týkající se tzv. překvapivého rozhodnutí, případně povinnosti poskytnout účastníkům příležitost se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit“ (otázka čtvrtá).
K argumentaci žalobkyně, podle níž se jiný právní názor odvolacího soudu (že se v daném rozsahu nejedná o ušlý zisk, nýbrž o plnění dle smlouvy) mohl promítnout do částky, k jejíž úhradě zavázal odvolací soud žalovanou, protože cena za plnění činila podle smlouvy 288 500 Kč měsíčně, v žalobě však žalobkyně ušlý zisk požadovala ve výši 259 500 Kč měsíčně, neboť odečetla náklady ve výši 29 000 Kč měsíčně, lze pro úplnost dodat, že odvolací soud zjevně nemohl na nároku žalobkyně (jeho části) skutkově vymezeném obdobím do ukončení smlouvy přiznat více, než bylo žalobou požadováno (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), bez ohledu na to, jak uvedený nárok právně posoudil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Čtvrtá otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., ani pokud ji žalovaná směřovala i vůči té částí rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku výlučně z důvodu, že nebyla dána příčinná souvislost mezi žalobkyní požadovaným nárokem na ušlý zisk ve výši 259 500 Kč měsíčně za období od ukončení smlouvy její výpovědí do původně smluvně sjednané doby trvání smlouvy. Tuto část žalobního nároku skutkově vymezenou obdobím po ukončení smlouvy tedy právně posuzoval jako ušlý zisk (stejně jako byl hodnocen žalobkyní v žalobě) a zjevně tedy neřešil (neměl důvod řešit) aplikaci §118a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení otázky, „zda existuje příčinná souvislost mezi škodou spočívající v ušlém zisku a porušením smluvní povinnosti v případě, že poškozená smluvní strana ukončí smlouvu sjednanou na dobu určitou“ (otázka první), která podle názoru žalobkyně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně by měla být pro určité případy řešena jinak, a otázky „existence příčinné souvislosti mezi škodou spočívající v ušlém zisku a porušením smluvní povinnosti při řetězení jednotlivých příčin a následků“ (otázka druhá), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, a ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2385/2010. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyní tvrzená škoda (vzniklá za dobu po ukončení smlouvy) v podobě ušlého zisku ve výši sjednaných měsíčních plnění, k nimž by byl žalovaný povinen v případě, že by platnost smlouvy ukončena nebyla, není v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované spočívajícím v porušení smluvní povinnosti platit sjednané úhrady vyplývající ze smlouvy, neboť žalobkyně sama zvolila ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou výpovědí, není tento závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 407/2007, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 1552/09, jež je veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz , nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 253/2020, a ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2735/2021). Skutečnost, že žalobkyně po ukončení smlouvy neměla nárok na plnění sjednaných měsíčních úhrad (zisk v nich obsažený požadovala žalobou), je důsledkem toho, že sama využila právo smlouvu vypovědět, nikoliv již samotného porušení povinnosti žalované tyto úhrady platit. Uvedený závěr odvolacího soudu tak není v rozporu ani s výše zmíněnou judikaturou, kterou žalobkyně citovala v dovolání (srov. též obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014, ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3400/2016, či ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 5405/2017).
K tvrzení žalobkyně, že závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 407/2007, přiléhají na jiné případy týkající se hmotných snadno uplatnitelných statků, např. právě nemovitých věcí, které mohou být nadále využity, přičemž „loyalty program“, který byl v nyní posuzované věci na základě smlouvy pronajímán a provozován, byl programem přizpůsobeným přímo na míru žalované, lze uvést, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu byly založeny na řešení otázky příčinné souvislosti (vztahu konkrétní tvrzené škody a konkrétního porušení smluvní povinnosti) nikoliv na hodnocení povahy plnění, jehož se smlouva týkala. V nyní posuzované věci se nadto žalobkyně nedomáhala skutečné škody způsobené tím, že musela vynaložit náklady na program přizpůsobený potřebám žalované, jehož další využití bylo nemyslitelné (jak by se podávalo z její dovolací argumentace), nýbrž požadovala ušlý zisk odvozovaný výlučně od nemožnosti získat smluvní plnění od žalované za celou původně sjednanou dobu trvání smlouvy.
Otázka „formulace výroku rozhodnutí“ (otázka třetí), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, také nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud dovodil, že formulace výroku II rozsudku soudu prvního stupně sice zakládá procesní vadu, pokud v něm není přesně uvedena konkrétní částka včetně příslušenství, v jejímž rozsahu byla žaloba zamítnuta, avšak nejde o vadu, která by (v poměrech dané věci) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud byl současně předmět řízení jasně vyjádřen v záhlaví rozsudku a výrok I byl formulován naprosto jednoznačně a určitě tak, že ze znění výroku II lze dovodit, že žaloba byla zamítnuta ohledně celé zbývající částky 5 709 000 Kč s příslušenstvím (rozdíl mezi požadovanou částkou 6 487 500 Kč a přiznanou částkou 778 500 Kč). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí být nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (kromě žalobkyní označeného rozhodnutí srov. také například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009). Z obsahu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž lze vykládat ve spojením s jeho záhlavím (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005), bylo i přes nevhodně zvolenou formulaci zamítavé části (výrok pod bodem II) jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, tj. ohledně jaké konkrétní částky s požadovaným příslušenstvím bylo žalobě vyhověno a ohledně jaké konkrétní částky s požadovaným příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Obsah výroku rozhodnutí přitom byl způsobilým podkladem i pro případné zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i ve výroku druhém a třetím, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit ani námitky žalobkyně o zjevné nesprávnosti napadeného rozhodnutí ve druhém výroku týkající se vypořádání složené jistoty na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl zčásti jako podané neoprávněnou osobou [§218 písm. b) ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] a z části jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu