ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1252.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1252/2023-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po F. H. , zemřelém dne 27. října 2001, posledně bytem ve XY, za účasti 1) M. K. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží č. 2809, a 2) F. H. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, třída Tomáš Bati č. 400, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. D 1998/2001, o dovolání F. H. a M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2016, č. j. 18 Co 232/2015-390, takto:
I. Dovolání M. K. se odmítá .
II. Dovolání F. H. se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po F. H., zemřelém dne 27. 10. 2001, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 11. 2001, č. j. D 1998/01-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Eva Dufková, notářka ve Zlíně (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud ve Zlíně (v pořadí již čtvrtým) usnesením ze dne 8. 6. 2015, č. j. D 1998/2001-339, opraveným usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 2. 2016, č. j. D 1998/2001-365, potvrdil, že dědictví po F. H., zemřelém dne 27. 10. 2001 (dále jen „zůstavitel“) nabyli podle dědických podílů dědicové ze zákona a ze závěti, a to syn F. H. podíl 123649/299976 dědictví a dcera M. K. podíl 176327/299976 dědictví, do nějž náleží v usnesení přesně vymezený majetek zůstavitele, dále určil odměnu včetně náhrady hotových výdajů soudem pověřené notářky JUDr. Evy Dufkové, jako soudní komisařky, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě skutkových zjištění, že zůstavitel zemřel jako vdovec se zanecháním dvou dětí, že pořídil allografní závěť datovanou 24. 10. 2001, v níž ustanovil pro případ své smrti dědici svého majetku dceru M. K. a syna F. H., a to k přesně vymezeným věcem, přičemž o ostatním svém majetku závěť nepořídil, a na základě provedeného dokazování soud prvního stupně poté, co uzavřel, že jelikož zůstavitel závětí nepořídil pro celý majetek, dochází k souběhu dvou dědických titulů a v souladu s ustanovením §484 věty první občanského zákoníku a podle ustálené judikatury, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, slouží v závěti provedené určení věcí a práv pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců, stanovil výsledný dědický podíl pro oba dědice jednotně, s tím, že „při výpočtu dědického podílu každého dědice sečetl částku, která na dědice připadla při dědění zákona, a částku, která témuž dědici náležela ze závěti, a poměr výsledné částky vůči ceně celého dědictví představuje konečnou výši dědického podílu každého dědice“. Ohledně započtení darů na dědické podíly dědiců soud prvního stupně dovodil, že se zůstavitel „snažil pomáhat oběma dědicům při zajišťování jejich bydlení stejně, jak finančně tak i manuálně“, že „se staral jako dobrý otec o zajištění obou svých dětí podle svých sil a možností“, a proto uzavřel, že „zůstavitelovým jednáním nedošlo za jeho života k bezdůvodnému zvýhodnění jednoho z dědiců, darování, které jim poskytl za života, lze mít za obvyklá, a proto není důvod k jejich započtení na dědický podíl žádného z dědiců“, a protože zůstavitel nedal v závěti příkaz k započtení, započtení u majetku děděného dle závěti „nepřipadá v úvahu“, a není důvod provést ani započtení daru na majetek, který se dědí podle zákona, a proto byl tento majetek dědicům potvrzen podle zákonných dědických podílů. Vzhledem k tomu, že mezi dědici v průběhu řízení nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů.
K odvolání M. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2016, č. j. 18 Co 232/2015-390, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co se vypořádal s námitkami F. H. proti platnosti závěti obsaženými v jeho vyjádření k odvolání, tak, že tyto „byly vypořádány již ve sporném řízení“, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, že správně vyšel z toho, že F. H. se nepodařilo prokázat neplatnost uvedené závěti zůstavitele, když byla jeho žaloba na určení, že M. K. není dědičkou zůstavitele z této závěti, ve sporném řízení zamítnuta, a ztotožnil se také se závěrem, že nedošlo-li mezi dědici k dohodě o vypořádání dědictví, potvrdí soud nabytí dědictví podle dědických podílů, při jejichž výpočtu soud prvního stupně sečetl částku, která na dědice připadla při dědění ze zákona a částku, která témuž dědici náležela ze závěti, a poměr výsledné částky vůči ceně celého dědictví představoval konečnou výši dědického podílu každého dědice. Odvolací soud souhlasil také se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že se zůstavitel za svého života snažil pomáhat oběma svým dětem stejně, jak finančně tak i manuálně, a uzavřel, že soud prvního stupně toto zjištění správně posoudil, dospěl-li k závěru, že plnění, která zůstavitel dědicům za svého života poskytl, lze mít za obvyklá darování, a proto není důvod k jejich započtení na dědický podíl žádného z dědiců, neboť zůstavitel nedal v závěti příkaz a zůstavitelovým jednáním nedošlo k bezdůvodnému zvýhodnění jednoho z dědiců.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali M. K. i F. H. dovolání. M. K. usnesení odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“ a uvádí, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, a to, že v závěti projevená vůle zůstavitele by měla být soudy respektována, a proto „mělo být o nabytí dědictví rozhodnuto v souladu s touto závětí“, tedy v závěti označené nemovitosti měly být rozděleny mezi dědice dle závěti a ke zbývajícím nemovitým věcem a ostatnímu majetku, o kterém zůstavitel ve své závěti mlčí, má být dědictví potvrzeno „v souladu se zákonem tak, že každý z nich nabyde vlastnické právo k nim ve výši podílu id. ½“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
F. H. podal dovolání do výroku č. I usnesení odvolacího soudu a přípustnost dovolání shledává v tom, že uvedená problematika „nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena“. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud i soud prvního stupně konstatoval, že závěť je platná, neboť ustanovení §467 (správně §476e) občanského zákoníku „nediskvalifikuje advokáta z případné role svědka u allografní závěti“. Podle dovolatele „advokát, který poskytuje právní službu, jejímž obsahem je sepsání závěti, je ve stejném postavení z hlediska poskytování právních služeb, jako je notář“, který v případě, že sepisuje závěť ve formě notářského zápisu, je dle ustanovení §66 notářského řádu vyloučen z role svědka, včetně pracovníků notářské kanceláře, pokud tento úkon provádí, a ačkoliv notář vystupuje jako úřední osoba a závěť ve formě notářského zápisu je veřejnou listinou, na rozdíl od prosté závěti, kterou sepíše advokát, je dle dovolatele notář z účasti na svědectví závěti vyloučen z důvodu, že poskytuje právní službu, je seznámen se všemi informacemi ohledně majetku a je tedy v podstatě na tomto úkonu účasten, a proto dovolatel předkládá otázku, „jaký je rozdíl mezi postavením notáře a advokáta při poskytování právních služeb, konkrétně jejímž obsahem je sepis závěti“. Dovolatel má za to, že „za použití institutu per analogiam je možno považovat advokáta za osobu, která je v obdobném postavení jako je notář, při poskytování právní pomoci, jejímž obsahem je sepis závěti“, a proto v tomto případě „advokát nemohl být svědkem allografní závěti, kterou sám sepisoval zůstaviteli“, a proto „závěť je absolutně neplatná“. Závěrem namítá, že soudy porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený výrok I. usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
F. H. navrhl dovolání M. K. odmítnout pro opožděnost, případně pro absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
M. K. se k dovolání F. H. nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání M. K. a F. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, č. j. 18 Co 232/2015-390, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláními je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Vzhledem k tomu, že zůstavitel F. H. zemřel dne 27. 10. 2001, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele [srov. čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „OSŘ“). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání M. K. není přípustné, neboť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, není-li v něm řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání (mimo jiné) konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3764/2019).
Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, přitom předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit, čemuž však dovolatelka v dovolání nevyhověla.
Nadto dovolání M. K. není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) je v otázce potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, nedošlo-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dle které nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů, slouží v závěti provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které byly dědicům zůstaveny, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců; soud v usnesení o dědictví stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, jež byly závětí zůstaveny, v poměru k ceně celého dědictví, a je vyloučeno, aby soud potvrzoval nabytí konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových práv jednotlivým dědicům (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 281/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5310/2014; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1798/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1517/2015), přičemž v případě souběhu dědických titulů je nezbytné dovodit, že výsledný dědický podíl musí být pro každého dědice stanoven jednotně (tedy nikoliv zvlášť pro dědění ze závěti a zvlášť pro dědění ze zákona) [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5310/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1517/2015], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadá-li dovolatelka dovoláním výslovně usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jednak dovolatelka dovolání v tomto rozsahu nijak nezdůvodňuje, jednak vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není ani přípustné.
Také dovolání F. H. proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není přípustné. Jestliže dovolatel v dovolání opětovně zpochybňuje platnost závěti z důvodu, že „advokát nemohl být svědkem allografní závěti, kterou sám sepisoval zůstaviteli“, nebere náležitě v úvahu, že se těmito námitkami zřejmě snaží zpochybnit právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, jež bylo vedeno u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 210/2010 (konkrétně právní závěry, k nimž dospěl Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 18 Co 128/2013-114, který nabyl právní moci dne 27. 2. 2014), dovodil-li odvolací soud, že „vzniku platné závěti neodporuje ani okolnost, že advokát, který pomáhal zůstaviteli závěť sepsat, působil i jako jeden ze dvou svědků závěti (ustanovení §476 obč. zák. jej jako svědka závěti nediskvalifikuje)“. Dovolatel měl proto své námitky uplatnit v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli.
K námitkám dovolatele stran osoby svědka allografní závěti - advokáta, který závěť současně sepsal, dovolací soud přesto považuje za nezbytné uvést, že vzhledem k tomu, že dědicem ze závěti, event. svědkem závěti, může být, dle ustálené judikatury soudů, i osoba, která na žádost zůstavitele tuto závěť sepsala, tedy včetně osoby advokáta (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1883/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1986/2009), a že pisatelem allografní závěti pořízené podle ustanovení §476b obč. zák. tak může být „kdokoliv“, není tedy ani tato námitka dovolatele způsobilá založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Kromě toho dovolatel zřejmě nebere náležitě v úvahu, že vymezení těch, kteří nemohou být svědky závěti podle ustanovení §476b obč. zák., vyplývá z ustanovení §476e a §476f obč. zák., tedy že svědky závěti podle ustanovení §476b obč. zák. nemohou být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011]; vzhledem k uvedenému proto nelze osobu advokáta sepisujícího závěť zůstavitele (není-li závětí povolaným ani zákonným dědicem či osobou jim blízkou) podřadit pod vymezený okruh osob, jimž zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka dovolatele stran porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto z důvodů výše uvedených dovolání M. K. i dovolání F. H. jako nepřípustná podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu