ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1489.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1489/2023-924
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci posuzované M. Š. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Evou Hrubou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2153/19, o prodloužení doby omezení svéprávnosti a ve věci opatrovnictví člověka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 10 P 23/2013, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 108/2022-863, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 10 P 23/2013-843, rozhodl tak, že se posuzovaná M. Š., narozená dne XY, omezená ve svéprávnosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 10 P 23/2013-656, ze dne 27. 10. 2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 29 Co 32/2018-696, ze dne 29. 3. 2018, omezuje ve svéprávnosti mimo běžné záležitosti (§64 občanského zákoníku) po dobu tří let od právní moci rozsudku tak, že není schopna: majetkoprávních jednání a dispozic s majetkem s finanční částkou přesahující 12 000 Kč měsíčně, není schopna samostatně uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, o bydlení, není schopna samostatně jednat s úřady v souvislosti s podáním žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, vyřizování osobních dokladů, není schopna uzavřít manželství, popřít otcovství, osvojit dítě ani dát souhlas s osvojením, není schopna jednat v pracovněprávních záležitostech a není schopna být volena (výrok I). Výrokem II pak jmenoval posuzované opatrovníka Městskou část Praha 3, v sídle Úřadu městské části Praha 3, která již funkci opatrovníka vykonává na základě dřívějších (výše označených) rozhodnutí. Opatrovníkovi soud prvního stupně vymezil oprávnění zastupovat opatrovance v běžném rozsahu v rámci omezení k právním jednáním. Při skončení zastupování je opatrovník povinen předložit soudu závěrečný účet a podle tohoto účtu předat majetek opatrovance. Výroky III, IV, V a VI rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů státu, o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a rovněž o odměně procesního opatrovníka I. V. a ustanoveného znalce MUDr. Luďka Daneše, CSc.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání posuzované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu posuzovaná napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání sepsala posuzovaná nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Nejvyšší soud tak z dovolání posuzované, které vlastní rukou sepsala dne 30. 8. 2022, mohl vycházet jen v tom rozsahu, v němž vymezila tzv. důvod přípustnosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), a to tak, že opsala celé znění §237 o. s. ř., včetně všech čtyř tam vymezených alternativ přípustnosti dovolání.
Posuzovaná posléze dovolání doplnila podáním ze dne 26. 3. 2023, sepsaným zástupkyní v osobě Mgr. Evy Hrubé, advokátky, v němž je vyjádřen toliko obecný nesouhlas s důvody rozsudku odvolacího soudu. Posuzovaná se podle vlastního prohlášení necítí být nemocná a zpochybňuje správnost závěrů znalce MUDr. Luďka Daneše, CSc., upozorňuje, že je obětí soustavného obtěžování různých mužů a do spiknutí proti její osobě je rovněž zapojena Policie České republiky. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou podle jejího názoru vybudována na nesprávném právním posouzení (blíže ovšem nespecifikovaném), potud odkazuje na svá dříve v řízení učiněná podání a rovněž na podanou účastnickou výpověď.
Podle §237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17].
Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a současně není Nejvyššímu soudu předkládána žádná konkrétní právní otázka, vůči jejímuž řešení, jak jej provedl odvolací soud, by se měl vyjádřit (není tedy specifikován žádný tzv. dovolací důvod). Již to samo o sobě by postačovalo pro odmítnutí dovolání z důvodu jeho vad.
Povinná sama v úvodu dovolání navíc pouze doslovně odcitovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., obsahující čtyři důvody přípustnosti dovolání. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). To platí i pro tzv. nesporná řízení [srov. §30 odst. 2 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních].
Dovolání je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Navíc lze upozornit, že se v něm odkazuje i na dřívější podání ve věci učiněná, což zákon výslovně v případě dovolání zapovídá zněním §241a odst. 4 o. s. ř.).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení (navíc povinně zastoupenému advokátem – poznámka Nejvyššího soudu) podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu