ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2439.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2439/2023-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Kotorou, advokátem se sídlem v Praze 3, Nitranská č. 1459/11, proti žalovaným 1) A. S. , zastoupenému Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, a 2) A. S. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 51/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2022 č.j. 13 Co 201/2022-563, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2022 č.j. 13 Co 201/2022-563 ve věci samé není podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání ovšem vyplývá, že podstatou většiny námitek dovolatele je nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu [že zůstavitelka při pořízení závěti formou notářského zápisu dne 1.6.2016 „byla schopna přirozeně projevit svoji skutečnou a vážnou svobodnou vůli“, „netrpěla žádnou duševní nemocí ani poruchou“, a tudíž „byla k sepisu závěti plně (duševně) způsobilá]“ a dále kritika způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy.
V tomto směru dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně objasnil skutkový stav (namítá-li, že „v projednávané věci nelze mít v žádném případě skutkový stav za natolik zjištěný, aby mohlo být ve věci rozhodnuto“), polemizuje s jeho skutkovými zjištěními i hodnocením důkazů [namítá-li, že skutkové závěry „jsou výrazem zjevného omylu a logického excesu (vnitřního rozporu)“ a že „ke skutkovým zjištěním soudu neexistuje žádný podklad v provedeném dokazování“]. Současně předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [že v době pořízení závěti zůstavitelka „již nemohla zcela chápat neblahý dosah účetní konstrukce pro osobu žalobce“ a „s ohledem na značné zdravotní problémy již ani nemohla projevit svou vůli dostatečně určitě, v důsledku čehož tak, s největší pravděpodobností, zůstavitelka jen přisvědčila tomu, co jí bylo vnuceno, a to na základě instrukce žalovaného 1)“] i vlastní hodnocení důkazů (že prohlášení lékařky MUDr. Chudobové je „zcela nevěrohodnou listinou s přeškrtanými daty vyhotovení“ a její opis notářem „byl vyhotoven rozporně se zákonem“, že z výslechu MUDr. Ivana Tůmy, CSc. „plyne, že se znalecký ústav neseznámil řádně s obsahem soudního spisu“, a že pokud zástupce Domova pro seniory v XY sdělil, že zůstavitelka byla dne 1.6.2016 „poměrně soběstačná“, pak „nemohla být zcela v pořádku“, neboť jinak by byl zcela jistě použit obrat „zcela soběstačná“).
Stejného charakteru jsou i námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje odborné závěry revizního (ústavního) znaleckého posudku Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové [namítá-li, že znalecký ústav „přejal“ od znalce MUDr. Procházky „zcela vágní, nic neříkající“ závěr, že zůstavitelka v den pořízení závěti (1.6.2016) „netrpěla duševní poruchou“, aniž by současně byla zjišťována „přítomnost kognitivního deficitu“, a že pokud „byly ve zdravotnické dokumentaci nalezeny záznamy o přechodných stavech zmatenosti zůstavitelky, pak se rozhodně muselo jednat o jevy opakující se již předtím (před datem 6.6.2016)“, a že pokud se zůstavitelka dne 2.6.2016 vrátila do Domova pro seniory v XY z nemocnice „na revers, pak je nepochybné, že s ní nemohlo být vše v pořádku, jinak by žádný revers vůbec nebyl potřeba!“], a vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné [akcentuje-li, že „právní službu spočívající v sepisu této závěti formou notářského zápisu objednala advokátka, která zastupuje v tomto civilním řízení žalovaného 1)]“.
Tím, že dovolatel na podkladě těchto výtek předkládá své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že závěť zůstavitelky ze dne 1.6.2016 pořízená formou notářského zápisu „nemůže být platným právním jednáním“), však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Vyjadřuje-li dovolatel pochybnosti o tom, „zda ona složitá konstrukce předmětné závěti skutečně odráží pravou a svobodnou vůli zůstavitelky, a zda takto složitou konstrukci mohla sama zůstavitelka tehdy vymyslet“, potom zcela přehlíží samotnou podstatu sepisu závěti formou notářského zápisu a s ní spojený benefit poskytnutí právního poradenství při tomto jednostranném právním jednání zůstavitele, které jistě zahrnuje i náležité informace o možnostech naložení s pozůstalostí. V daném případě tak notářka (její zástupkyně) mohla v souladu s vůlí zůstavitelky formulovat obsah závěti po právní stránce i složitějším způsobem (jak by to sama zůstavitelka „nevymyslela“) tak, aby ze závěti zcela jasně vyplývala práva a povinnosti dotčených osob [žalobce a žalovaného 1), případně jejich náhradníků] a závěť byla nejen platná, ale následně (po smrti zůstavitelky) i vykonatelná. To ovšem za daného skutkového stavu, jaký byl soudy zjištěn, neznamená, že by zůstavitelce byla „vnucena“ jiná poslední vůle, než kterou chtěla ve skutečnosti projevit.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nejsou způsobilé ani námitky žalobce, jimiž vytýká odvolacímu soudu, že k okolnostem sepisu závěti nebyla vyslechnuta notářská kandidátka a zástupkyně notářky JUDr. Jarmila Štefek a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu „neodpovídá kritériím §157 o.s.ř.“. Uvedené výtky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohly by (kdyby byly opodstatněné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání však může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Nadto dovolací soud podotýká, že měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013 sp.zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013). Poměřováno těmito závěry není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu pak není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 69). Právo na spravedlivý proces přitom nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu, do všech jeho výroků“, je zřejmé, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Ani v tomto směru však není dovolání žalobce podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
– aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud bezodkladně rozhodl o dovolání, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu