ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2881.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2881/2022-323
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 9, se sídlem Úřadu městské části v Praze 9, Sokolovská č. 14/324, dcery matky M. V. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova č. 223/9, a otce V. V. H. , narozeného dne XY, neznámého pobytu, zastoupeného opatrovnicí I. S., advokátkou se sídlem v XY, o zbavení otce rodičovské odpovědnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 41 P 147/2016, o dovolání matky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 19 Co 202/2022-298, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 41 P 147/2016-276, zbavil otce rodičovské odpovědnosti a práva dát souhlas s osvojením nezletilé, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k neznámému pobytu otce mu byl soudem ustanoven opatrovník. Soud vyšel ze zjištění, že otec neprojevuje o nezletilou zájem, setkal se s ní naposledy v roce 2016, tj. v jejích cca 3 letech věku. Od té doby otec, který je státním příslušníkem Ukrajiny, není v kontaktu ani s matkou nezletilé, a to i přesto, že udržuje kontakt se svým bratrem, který rovněž žije v České republice. Otec se už od útlého věku nezletilé nepodílel na její výchově ani rozhodování o jejích záležitostech. Otec v minulosti zpochybňoval své otcovství nezletilé, dlouhodobě neplatí běžné ani dlužné výživné. Matka na otce podala trestní oznámení pro zanedbávání povinné výživy a exekuční návrh. Soud konstatoval, že na věci ničeho nemění ani aktuální situace na Ukrajině, kde by se měl otec údajně nacházet, neboť otec svá práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti neplnil a neplní dlouhodobě, a to dávno před samotným válečným konfliktem na Ukrajině. Matka rodičovskou odpovědnost plní řádně, není proto v zájmu nezletilé a jejího vývoje, aby otec měl vůči ní nadále rodičovskou odpovědnost.
K odvolání otce zastoupeného opatrovníkem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 19 Co 202/2022-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zbavení otce rodičovské odpovědnosti zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud předně uvedl, že soud prvního stupně správně, byť mlčky dovodil svoji pravomoc v souladu s čl. 33 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb. Rozhodným právem je podle čl. 33 odst. 1 primárně právo ukrajinské s ohledem na občanství nezletilé, české právo lze však použít, je-li to v nejlepším zájmu nezletilé, a jelikož nezletilá žije od narození na území České republiky, je namístě aplikace českého práva. Odvolací soud uvedl, že pro rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti jsou určující zájmy dítěte, a že podle ustálené judikatury lze přistoupit ke zbavení rodičovské odpovědnosti, jen jestliže se jedná o jediný účinný prostředek ochrany dítěte při značném stupni zanedbávání rodičovských povinností, pokud potřeba zbavení rodičovské odpovědnosti převáží nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků a osobní kontakt s rodičem. Jakkoli otec rodičovskou odpovědnost nevykonává a nejeví o to zájem, nelze jen z toho dovozovat, že je zbavení rodičovské odpovědnosti jediným účinným prostředkem ochrany nezletilé v jejím nejlepším zájmu. Rezignace na výkon rodičovské odpovědnosti, byť dlouhodobá, je z tohoto pohledu nedostačující, to je zřejmé i z faktických účinků případného zbavení rodičovské odpovědnosti otce. Její zbavení by se v poměrech nezletilé reálně neprojevilo, neboť otec již nyní rodičovskou odpovědnost nevykonává. Z tohoto nežádoucího stavu však nelze vyvozovat, že by nejlepší zájem nezletilé vyžadoval zbavit otce rodičovské odpovědnosti. Nejde o situaci, kdy k nápravě nežádoucího stavu není dostupný jiný prostředek. Matka zmiňovala komplikace jen při vyřizování cestovního pasu nezletilé a jejího vycestování na Ukrajinu. Tato dílčí záležitost může být řešena méně zatěžujícím způsobem, a to např. nahrazením souhlasu otce. Neplnění vyživovací povinnosti se do úvah o zanedbávání rodičovské odpovědnosti nepromítá, neboť vyživovací povinnost není součástí rodičovské odpovědnosti. Pokud z nejednání otce neplyne jiný relevantní konkrétní zásah do práv a povinností nezletilé, který by byl v rozporu s jejím nejlepším zájmem, nejsou tu důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Uvádí, že otec dlouhodobě neplní rodičovskou odpovědnost, nezletilou viděl naposledy před šesti lety, a neplní vyživovací povinnost. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zbavení otce rodičovské odpovědnosti by se nijak nepromítlo do reálných poměrů nezletilé, neboť při zachování rodičovské odpovědnosti by musela neustále opakovaně získávat od soudu nahrazení souhlasu otce k právním jednáním, ke kterým je potřeba souhlasu obou rodičů. Matka akcentuje potřebu souhlasu k vydání cestovního pasu, vycestováním na Ukrajinu na návštěvy příbuzných a zdravotní péčí o nezletilou. Nezbavení otce rodičovské odpovědnosti také brání úvahám o možné adopci nezletilé současným partnerem matky. Dovolatelka má za to, že je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, 30 Cdo 1721/2009, a 30 Cdo 3310/2011. Zbavení otce rodičovské odpovědnosti považuje v daném případě za jediný účinný ochranný prostředek dítěte.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda může být zbavení rodičovské odpovědnosti rodiče zanedbávajícího výkon rodičovské odpovědnosti jediným účinným prostředkem ochrany dítěte i v situaci, kdy druhý rodič vykonává rodičovskou odpovědnost řádně. Protože se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. §880 o. z.). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (srov. §875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (srov. §858 o. z.). Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení (srov. §870 o. z.). V nejzávažnějších případech, kdy rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví (srov. §871 odst. 1 o. z.).
Dovolací soud se k důvodům pro zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti (dříve terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rodině“), který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Ustálená soudní praxe dovolacího soudu vychází v této souvislosti z názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3845/2009), že zbavení rodičovské zodpovědnosti má sankční charakter a představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §44 odst. 3 zák. o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň (intenzita), že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 6. 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005). Samotné neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, však není důvodem pro omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti za situace, existuje-li vzájemný citový vztah mezi nezletilým dítětem a tímto rodičem, a tudíž takové opatření není v zájmu nezletilého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012).
Z uvedených závěrů jednoznačně vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být – jak zdůraznil rovněž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku – současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; musí být proto učiněn vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské odpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.); jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské odpovědnosti odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu. Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti proto může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky ochrany dítěte, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Tato dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5036/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).
Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.
Zásada nejlepšího zájmu dítěte je zakotvena i v Úmluvě o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stanovuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
Sama Úmluva zásadu „nejlepšího zájmu dítěte“ (best interests of the child) nedefinuje. Ustanovení čl. 3 Úmluvy je Výborem pro práva dítěte OSN řazeno mezi čtyři obecné zásady, které se stávají základními vodítky pro výklad, aplikaci a implementaci ostatních smluvních norem (srov. D., Jílek, Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 56). Zrodilo se v procesu soudního rozhodování a sousloví “nejlepší zájem dítěte“ může proto označovat závazné uvážení soudů, když rozhodují o zaopatření, péči, pomoci či ochraně, jež nejlépe slouží dítěti (srov. Determining the Best Interests of the Child: Summary of State Laws. Child Welfare Information Gateway. Washington, 2010, str.2). Procesní charakter této zásady se zřetelně projevuje i ve směrnici vypracované Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR), která popisuje určování nejlepšího zájmu jako formální proces s přísnými procesními zárukami, jenž má určit nejlepší zájem dítěte pro účely obzvláště důležitých rozhodnutí týkajících se dítěte, umožňující odpovídající účast dítěte bez jakékoli formy diskriminace, zapojení do rozhodovacího procesu odborníky na příslušné oblasti, hledání rovnováhy mezi všemi relevantními faktory a vyhodnocení nejlepší alternativy.
Uvedená zásada plní funkci vyvažování (poměřování) v kolizích mezi konkrétními lidskými právy, zprostředkovává řešení konfliktů mezi takovými subjektivními právy a to přirozeně včetně práv dítěte (srov. M. Freeman, “Article 3. The Best Interests of the Child”, in: A. Alen, J. Vande Lanotte, E. Verhellen, F. Ang, E. Berghmans and M. Verheyde (Eds.) A Commentary on the United Nations Convention on the Rights of the Child (Martinus Nijhoff Publishers, Leiden, 2007, str. 32). K pochopení obsahu této zásady je třeba vzít v úvahu, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby nejlepší zájem dítěte byl „předním“ hlediskem při jakékoliv rozhodovací činnosti týkající se dětí. Z užití výrazu „přední“ (primary) a nikoliv „prvořadý“ (paramount) je dovozováno, že nejlepší zájem dítěte má být mezi jinými zájmy zvažován na prvním místě a má mu být dán větší význam než jiným zájmům, nemusí mít nicméně za všech okolností absolutní prioritu (srov. M. Freeman, opus cit., str. 62). Rozhodování třetích osob o nejlepších zájmech dítěte vychází z uspokojení základních potřeb dítěte (výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání dítěte, totožnosti dítěte, citového spojení, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče, soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády, ze školních vztahů, rizik náhradní péče, kulturního pozadí či náboženské víry. Samotné rozhodnutí pak musí sledovat cíl stabilního a nikoliv přechodného řešení , které sleduje skutečně dlouhodobé zájmy dítěte (srov. Determining the Best Interests of the Child: Summary of State Laws. Child Welfare Information Gateway. Washington, 2010, str.2). Preambule Úmluvy pak prohlašuje, že státy které jsou smluvní stranou této úmluvy uznávají, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci, kdy jeden rodič vykonává rodičovskou odpovědnost řádně a druhý rodič její výkon závažně a dlouhodobě zanedbává, vycházel odvolací soud ze závěru, že v takové situaci nelze (jen) z toho, že rodič dlouhodobě nevykonává rodičovskou odpovědnost a nejeví o její výkon žádný zájem, dovozovat, že je zbavení rodičovské odpovědnosti zanedbávajícího rodiče jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. Zda je zbavení rodičovské odpovědnosti jediným účinným prostředkem ochrany dítěte a potřeba zbavení rodičovské odpovědnosti proto převáží nad právem dítěte na rodinný život a zachování rodinných svazků, je nezbytné poměřovat především intenzitou zanedbávání rodičovské odpovědnosti, když ke změně postoje zanedbávajícího rodiče v dané věci nedošlo. Otec přitom rodičovskou odpovědnost nevykonává vůbec a nejeví o její výkon žádný zájem, a to dlouhodobě (otec viděl nezletilou naposledy před cca šesti lety, když byly nezletilé tři roky). Pokud odvolací soud uváděl, že chybějící souhlasy otce s jednotlivými jednáními matky lze řešit soudním nahrazováním souhlasů otce, je zapotřebí konstatovat, že nahrazení souhlasu rodiče soudem (srov. §877 odst. 1 o. z., podle nějž nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče) nepředstavuje vzhledem k rozdílnosti účelů těchto institutů alternativu ke zbavení rodičovské odpovědnosti, neboť zbavení rodičovské zodpovědnosti má sankční charakter a představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi, a proto musí představovat jediný účinný prostředek ochrany dítěte. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně uvádí, že opatření, která lze ve vztahu k rodičovské zodpovědnosti přijmout, jsou odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti). Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4045/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2650/2021). Odvolací soud uvedl, že zbavení otce rodičovské odpovědnosti by se v poměrech nezletilé reálně nijak neprojevilo, když otec rodičovskou odpovědnost vůbec nevykonává. Nahrazování souhlasů otce soudními rozhodnutími však nelze považovat za stabilní řešení, které by sledovalo nejlepší zájem nezletilé. Jak bylo přitom vyloženo již výše, pro naplňování nejlepšího zájmu dítěte v soudním řízení je zapotřebí rozhodnutím sledovat stabilní a nikoliv přechodné řešení. V daném případě je proto zapotřebí spatřovat nejlepší zájem dítěte právě v tom, že zbavením otce rodičovské odpovědnosti by odpadla „provizorní“ potřeba opakovaně nahrazovat souhlasy otce v jednotlivých záležitostech nezletilé, což by se pozitivně promítlo do jejích poměrů. V takovém případě by se rodičovská odpovědnost koncentrovala v osobě matky nezletilé (srov. §878 odst. 1 o. z.). Je zapotřebí též zohlednit sankční charakter institutu zbavení rodičovské odpovědnosti, aby se ponechání rodičovské odpovědnosti otci nestalo samoúčelným, jako se tomu jeví v projednávané věci, když otec ze své vůle dlouhodobě nevykonává rodičovskou odpovědnost vůbec a neprojevuje o její výkon žádný zájem. Sama okolnost, že druhý z rodičů o dítě řádně pečuje, nesnižuje intenzitu otcova dlouhodobého zanedbávání rodičovské odpovědnosti.
Odvolací soud namísto toho, aby přiléhavě zohlednil vysokou intenzitu zanedbávání rodičovské odpovědnosti otcem, sankční charakter institutu zbavení rodičovské a náležitě posoudil, zda jím zamýšlené řešení představuje stabilní řešení situace, se zaměřil na posouzení, zda by se zbavením otce rodičovské odpovědnosti dostatečně zlepšily faktické poměry nezletilé. Proto je závěr odvolacího soudu, že samotné nevykonávání rodičovské odpovědnosti nemůže být dostatečným důvodem pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti, dokud z nejednání otce nevyplyne „relevantní“ negativní zásah do práv nezletilé, nesprávný.
Nejvyšší soud dále upozorňuje, že se z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ani z obsahu spisu nepodává, že by byl soudy zjišťován názor dítěte.
V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 Nejvyšší soud shrnul, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) se stanoví za cíl, zatímco participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011). Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení §100 odst. 3 o. s. ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské zodpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn, 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a §100 odst. 3 o. s. ř.), neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny, nevyslechnutí nezletilého dítěte však musí soud provádějící dokazování řádně odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1945/08). Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci.
Právní úprava též akcentuje požadavek, aby soud postupoval tak, aby nezletilý, který je schopen pochopit situaci, dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí, přičemž obdobnou povinnost vůči nezletilému má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník (srov. §20 odst. 4 z. ř. s.). Požadavek na poskytnutí potřebných informací dítěti, které je schopno informace náležitě přijmout, tak aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit, je akcentován rovněž i hmotněprávní úpravou v ustanovení §867 o. z.
V dalším průběhu řízení proto odvolací soud neopomene zjistit názor nezletilé přiléhavým způsobem podle ustanovení §100 odst. 3 o. s. ř., nebo případně relevantně odůvodnit, proč nejsou dány důvody ke zjištění jejího názoru.
Z uvedeného vyplývá, že je napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu