ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3121.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3121/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí č. 67, proti žalované Výstavbě domků s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1605/66, IČO 01620193, o zaplacení 112 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 80/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023, č. j. 11 Co 24/2023-139, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 11 Co 24/2023-139, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., aniž však specifikuje, který z důvodů přípustnosti v tomto ustanovení alternativně uvedený je podle jeho názoru v daném případě naplněn. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
2. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
3. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
4. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1153/2022).
5. Nadto dovolatel uplatňuje jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatel však v dovolání nevymezuje žádné právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů [nesouhlasí-li zejména s posouzením dokumentu ze dne 17. 12. (bez uvedení roku) jako platného, správného, srozumitelného a úplného právního úkonu (z hlediska předání a vyúčtování díla), a tím odpovídajícího mezi stranami uzavřené smlouvě o dílo a předkládá-li vlastní rozbor předávacího protokolu], na nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí o tom, že „mezi stranami došlo k dohodě, kterou provedly vyúčtování a touto dohodou byl smluvní vztah vypořádán a ukončen, když nebylo nikterak tvrzeno, natož prokazováno, že byl smluvní vztah ukončen jinak, např. odstoupením od smlouvy“ a že „celá výše smluvní pokuty již byla účastníky započtena“. Dovolatel současně předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména že „stavební deník – i když jde o významnou komunikační formu mezi zhotovitelem a objednatelem – žalovaná nevedla“, že soudy „nereflektovaly, že v bodu 5.3 Doba plnění smlouvy o dílo je přesně stanoveno, jak má podle závazku žalované jako zhotovitele předávací řízení probíhat“, že „počty v předmětné dohodě jsou nesprávné, neúplné a nesrozumitelné“, že „do přehledu odvolací soud nezahrnul poskytnutou a dosud nezaplacenou slevu ve výši 12 000 Kč za vady fasády“ a že dovolatel „považoval vyúčtování za neplatné, a to absolutně“), na jejichž podkladě pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci, že nebyly splněny podmínky pro závěr o platnosti předávacího protokolu ze dne 17. 12. „2020“, tedy pro platné předání díla a jeho vyúčtování.
6. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele poukazující na domnělé vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Na uvedeném nic nemění ani v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jimiž byl překonán i závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
7. Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebere náležitě v úvahu, že jeho dovolání v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění a že ani není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu