ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3397.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3397/2022-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, a 2) M. K. , narozenému XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o určení závětní dědičky a o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 187/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2022, č. j. 84 Co 118/2022-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oldřicha Godyckiho, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je závětní dědičkou po zůstaviteli J. Č., a to spoluvlastnického podílu ve výši 2/3 na specifikovaných nemovitostech; tento nárok směřoval proti žalovanému 1). Dále se žalobkyně domáhala určení, že jakožto závětní dědička nabyla po zůstaviteli J. Č. vlastnické právo k 2/3 těchto specifikovaných nemovitostí; tento nárok směřoval proti žalovanému 2). Žalobu odůvodnila tím, že dva roky po skončení dědického řízení nalezla pozdější závěť, než na jejímž základě bylo v dědickém řízení rozhodnuto o nabytí dědictví. Účastníci dědického řízení byli čtyři včetně žalobkyně, na základě závěti dědil jen P. J. a žalovaný 1/ (ostatní dědili na základě zákonné posloupnosti), podle dohody dědiců nabyl předmětný podíl 2/3 na nemovitostech žalovaný 1). Žalovaný 1) na základě kupní smlouvy poté nabyl i zbývající 1/3 nemovitostí, a nemovitosti posléze daroval žalovanému 2).
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 9 C 187/2019-127, výrokem I. určil, že žalobkyně „je závětní dědičkou po zůstaviteli J. Č.“, „a to spoluvlastnického podílu ve výši 2/3“ v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitostí, a výrokem II. zamítl žalobu ohledně určení, že „žalobkyně jakožto závětní dědička nabyla po zůstaviteli J. Č. vlastnické právo k 2/3“ v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitostí (k týmž, jichž se dotýká výrok I.). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Původní závětí ze dne 15. 4. 2017 byli k dědění povoláni P. J. a žalovaný 1), dědicem předmětného podílu 2/3 na nemovitostech byl určen žalovaný 1). Nově nalezenou závětí ze dne 22. 4. 2017 byli k dědění povoláni P. J. a žalobkyně, dědicem předmětného podílu 2/3 na nemovitostech v ní byla určena žalobkyně. Žalobkyně by měla na základě pozdější závěti nabýt spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který v dědickém řízení nezískala. Bez určení dědického práva žalobkyně by její právo ke spoluvlastnickému podílu bylo ohroženo, a vzhledem k tomu, že původní dědické řízení již bylo skončeno, nemůže se žalobkyně svého práva domáhat jinak než určovací žalobou. Žalobkyně proto má na požadovaném určení, že je dědičkou na základě závěti, která v dědickém řízení nebyla známa, naléhavý právní zájem. Soud uvedl, že ohledně aktivní legitimace řešil situaci, na niž právní úprava nepamatuje, neboť podle ustanovení §189 odst. 2 z. ř. s. se oprávněný dědic může domáhat svých nároků z pozůstalosti, pouze pokud nebyl účastníkem dědického řízení, žalobkyně však byla účastníkem dědického řízení. Situace, kdy vyjde najevo, že mělo být děděno na základě pozdější závěti, není podle soudu v právní úpravě řešena. Soud odkázal na článek v odborném periodiku a uvedl, že je na žalobkyni třeba pohlížet jako na oprávněného dědice ve smyslu ustanovení §189 odst. 2 z. ř. s., neboť nedostatek právní úpravy nemůže být na újmu jejím právům z platné závěti, a proto vyhověl požadavku na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli, a to předmětného spoluvlastnického podílu. Návrh na určení, že žalobkyně nabyla předmětný spoluvlastnický podíl, který směřoval proti současnému vlastníku nemovitostí žalovanému 2), soud zamítl, neboť by tím nepřípustně předjímal rozhodování soudu v rámci dědického řízení, které bude na základě tohoto rozsudku obnoveno. Takovéto rozhodnutí v nynějším řízení by nemohlo působit žádné právní následky.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 84 Co 118/2022-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V případě, že je žaloba o určení dědického práva podána až po skončení pozůstalostního řízení, je nutné prokázat naléhavý právní zájem na tomto určení. Původního pozůstalostního řízení se účastnil žalovaný 1), kterému byl zůstaven spoluvlastnický podíl, další účastník, kterému byly zůstaveny finanční prostředky na vkladních knížkách, a dále žalobkyně a její sestra jako dědici ze zákona ohledně majetku, o němž zůstavitel v původní závěti nepořídil. Žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Výrok usnesení dědického soudu je závazný pro všechny účastníky, soudy a správní orgány. Výrok, který se týká dědického práva, je závazný pro každého. Je-li posouzení určité otázky svěřeno pozůstalostnímu soudu, nelze se až na zákonné výjimky domáhat rozhodnutí o takové otázce ve sporném řízení. I kdyby bylo žalobě vyhověno, nevedlo by to ke „znovuotevření“ dědického řízení, neboť je tu pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu, kterým jsou všichni účastníci i soud vázáni, takové rozhodnutí by nemohlo být na základě určení žalobkyně dědičkou změněno či zrušeno, ani katastrální úřad by nemohl provést změnu v katastru nemovitostí. Kromě toho, vyhovění žalobě by bránilo i to, že žalobkyně neučinila účastníky tohoto řízení všechny, jichž se předmět tohoto řízení dotýká, tedy všechny účastníky pozůstalostního řízení. Protože žalobkyně byla účastnicí původního pozůstalostního řízení, přestavuje nově nalezená závěť důvod pro obnovu řízení. Proto žalobkyni nepřísluší žaloba na ochranu oprávněného dědice, což vyplývá i z ustanovení §189 odst. 2 z. ř. s.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně namítá, že by jí mělo být umožněno domáhat se svých práv podle ustanovení 189 odst. 2 z. ř. s., i když se účastnila pozůstalostního řízení, že by se mělo na takovou žalobu pohlížet jako na hereditatis petitio, k tomu odkazuje na odborný článek JUDr. Plašila,, JUDr. Talandové a JUDr. Talandy. Dovolatelka zdůrazňuje, že oprávněným dědicem je podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3081/2016 ten, kdo měl nabýt dědictví na místo toho, komu bylo potvrzeno nabytí dědictví soudem v řízení o dědictví. Dovolatelka má za to, že pozdější závěť je důvodem pro znovuotevření řízení, avšak až po právní moci rozsudku, jímž je nově povolaný závětní dědic určen dědicem. Žaloba na obnovu řízení má dvě fáze, pokud by soud potvrdil nabytí dědictví oprávněnému dědici, nemusí být dřívější dědicové schopni vydat konkrétní věci a musela by poté podávat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, když zřejmě nelze kombinovat žalobu na obnovu řízení a vindikační návrh, proto žalobkyně nesouhlasí s tím, že by se měla domáhat svých práv návrhem na obnovu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Ustálená judikatura dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod číslem 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V projednávané věci by snad bylo možné mít zato, že dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti pro posouzení otázky, zda se svých práv může domáhat postupem podle ustanovení §189 odst. 2 z. ř. s. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že žalobkyně nemůže být s žalobou na určení dědického práva úspěšná ani z toho důvodu, že neučinila účastníky tohoto řízení všechny osoby, jichž se předmět řízení dotýká, tedy všechny účastníky pozůstalostního řízení. Ve vztahu k tomuto závěru však dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tento závěr ve svém dovolání ostatně dovolatelka nenapadla vůbec, když proti němu žádnou právní argumentaci nevznáší). Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Za tohoto stavu, kdy dovolatelka v dovolání zpochybnila pouze jeden ze dvou důvodů, které samostatně vedly odvolací soud k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu