ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3516.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3516/2023-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce JUDr. Zdeňka Juřiny , advokáta se sídlem v Praze 9, Krausova č. 605/6, IČO 66216320, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 176/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023, č. j. 18 Co 40/2023-78, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 7 C 176/2017-60, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 31. 7. 2017 proti „dědicům a právním nástupcům“ po M. M., zemřelém dne XY, (dále jen „zůstavitel“), domáhal zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za poskytování právní pomoci; současně požádal o přerušení řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po zůstaviteli vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1509/2016.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 C 176/2017-18, přerušil řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1509/2016, „neboť probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu“.
3. K návrhu žalobce na pokračování řízení Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. 9. 2021, č. j. 7 C 176/2017-34, rozhodl, že v řízení bude namísto žalovaných neznámých dědiců po zůstaviteli pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „stát“). Na základě zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 8. 2021, č. j. 26 D 1509/2016-522, bylo rozhodnuto o vydání majetku nepatrné hodnoty státu a o zastavení řízení, soud prvního stupně dovodil, že „práva a povinnosti, o něž v řízení jde, převzal stát“, a tedy že „povaha věci dovoluje v řízení pokračovat“, a proto rozhodl podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. o pokračování v řízení se státem.
4. Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 2. 11. 2022, č. j. 7 C 176/2017-60, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 28 416 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně na základě zjištění, že zůstavitel zemřel bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, všichni v úvahu přicházející dědici ze zákonné dědické posloupnosti dědictví odmítli, a dědictví po zůstaviteli by tak připadlo státu jako odúmrť, avšak vzhledem k tomu, že zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, soudní komisařka k návrhu státu rozhodla z důvodu procesní ekonomiky analogicky podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. o zastavení řízení a o vydání majetku státu, tedy stejnému nabyvateli, který by nabyl dědictví po zůstaviteli jako odúmrť, pokud by řízení nebylo zastaveno, dospěl k závěru, že v daném případě „nedošlo k přechodu dědictví, resp. práv a povinností, na právní nástupce zůstavitele“, a tedy že se stát „nestal procesním nástupcem zůstavitele“, a s odůvodněním, že „povaha věci, resp. absence právních nástupců zůstavitele, neumožňuje v řízení pokračovat“, zastavil řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 18 Co 40/2023-78, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně souhlasil s žalobcem, že pravomocným usnesením o zastavení řízení o dědictví podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. ještě není závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, dále dovodil, že pravomocné usnesení, kterým bylo pozůstalostní řízení skončeno, není pro účastníka jiného řízení závazné, a proto soudu nic nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil rozsah a cenu zůstavitelova majetku a komu svědčí dědické právo po zůstaviteli, a aby z toho učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva - s kým. Dospěl však k závěru, že žalobce „neprokázal, že je zde aktivum zůstavitele, pro něž je nutno revidovat výsledek pozůstalostního řízení, že zůstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty a vzhledem k zastavení řízení podle ustanovení §154 z. ř. s. nemá právního nástupce“, neboť ani netvrdil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, bylo zůstaviteli pravomocně přiznáno, když naopak vysvětloval, z jakých důvodů toto právo zůstavitele jako jeho opatrovník za jeho života u soudu neuplatnil, a proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný (ani jiná osoba) neodpovídá za dluhy zůstavitele vůbec, neboť zůstavitel nemá procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat, a uzavřel, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, a že soud postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, jestliže řízení zastavil podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že věc (stejně jako soud prvního stupně, který dle dovolatele „nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a jím předloženým a navrženým důkazům ke zjištění většího rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku“) „neprojednával a potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo zůstaviteli pravomocně přiznáno a ani nebylo za jeho života u soudu uplatněno“, a dovolacímu soudu předkládá k vyřešení „otázky jak hmotného, tak i procesního práva, která nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu dosud vyřešena“, a to „jaké pohledávky a práva zůstavitele náleží do aktiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení §1475 o. z. a ustanovení §171 odst. 1 z. ř. s., zda toliko pohledávky a práva zůstaviteli pravomocně přiznané či do jeho smrti u soudu uplatněné, anebo i pohledávky a práva, jež do svého úmrtí u soudu neuplatnil“, a tedy zda se soud v projednávané věci měl zabývat, ke zjištění rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku, zůstavitelovou pohledávkou na vydání bezdůvodného obohacení z „lepšího práva“ k bytové jednotce vůči osobám, mezi které byl při rozvrhu podstaty výtěžek 1 910 000 Kč z její dražby rozdělen, neboť má za to, že závěr odvolacího soudu je také v rozporu s komentářovou literaturou a ustálenou judikaturou soudů (například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004), dle nichž by nalézací soud neměl pouze odkázat na usnesení dědického soudu, nýbrž by se měl zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku řádně zabývat a provést k tomu dokazování. Nadto dovolatel soudům vytýká, že se nezabývaly posouzením „správy pozůstalosti státem“, a to zda ji stát vykonával v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o správě pozůstalosti, neboť má za to, že nebýt označení předmětné pohledávky za spornou, zařadil by ji dědický soud do aktiv dědictví a stát, jako správce pozůstalosti, by ji proti obohaceným se osobám dlužníků uplatnil u soudu a vymáhal, a dále s tím souvisejícím posouzením „odpovědnosti státu jako správce pozůstalosti o povinnosti k náhradě škody dle ustanovení §1688 odst. 3 o. z.“ způsobené dle dovolatele tím, že seznam pozůstalostního majetku není úplný a neodpovídá skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném v důsledku neuvedení předmětné pohledávky zůstavitele, a proto namítá, že státem vykonaná správa pozůstalosti nebyla v souladu se zákonem ani judikaturou Nejvyššího soudu (a to usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021; sp. zn. 24 Cdo 1660/2021; sp. zn. 24 Cdo 2335/2021 či sp. zn. 24 Cdo 2238/2021). Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Stát se ve svém vyjádření k dovolání žalobce odvolává na svá předchozí písemná vyjádření a odkazuje na rozhodnutí všech soudů rozhodujících o žalobách podaných ještě za života zůstavitele, které byly příslušnými soudy zamítnuty. Nadto se ohrazuje proti tvrzení, že nepodal žalobu z lepšího práva a že jako osoba pověřená výkonem správy pozůstalosti zavinil, že majetek zůstavitele byl ke dni úmrtí pouze nepatrný, uvádí-li, že ve věci 28 C 395/2015 navrhl změnu žaloby z žaloby na vyloučení nemovitosti z exekuce na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení z titulu lepšího práva ve výši 1 910 000 Kč, ale soud tento návrh nepřipustil a žalobu zamítl, čímž odůvodňuje nezařazení pohledávky ve výši 1 910 000 Kč do aktiv pozůstalosti s tím, že nebylo vůči komu ji uplatnit, a tedy že se stala nedobytnou, a dále se obrací na žalobce s výtkou, jak se ve funkci opatrovníka zůstavitele postaral o to, aby majetek zůstavitele ke dni jeho úmrtí nebyl nepatrný. Nadto má stát za to, že se dovolatelem uváděné judikáty Nejvyššího soudu na danou problematiku nevztahují, a proto navrhuje, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že dovolatel má právnické vzdělání [§241 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
12. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci z obsahu spisu a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 1509/2016 (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zemřel bezdětný a svobodný, bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, všichni v úvahu přicházející dědici ze zákonné dědické posloupnosti dědictví odmítli, a dědictví by tak připadlo státu jako odúmrť dle ustanovení §1634 o. z., že však po provedeném šetření o majetku a dluzích zůstavitele bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty ve výši 10 011 Kč, neboť stát nesouhlasil se zařazením částky 1 910 000 Kč jako bezdůvodného obohacení z titulu „lepšího práva“ do aktiv pozůstalosti s odůvodněním, že „se jedná o pohledávku spornou, o jejíž existenci lze pochybovat“, a proto soudní komisařka usnesením ze dne 26. 8. 2021, č. j. 26 D 1509/2016-522, které nabylo právní moci dne 26. 8. 2021, rozhodla analogicky podle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. o zastavení řízení a o vydání majetku nepatrné hodnoty státu.
13. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci významné vyřešení právních otázek, zda mezi aktiva pozůstalosti po zůstaviteli náležela také (žalobcem tvrzená) pohledávka zůstavitele z bezdůvodného obohacení, kterou však zůstavitel do svého úmrtí neuplatnil u soudu, a zda lze - i přes žalobcem tvrzené aktivum pozůstalosti - zastavit řízení o zaplacení dluhu zařazeného do pasiv pozůstalosti po zůstaviteli pouze z důvodu, že pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nepatrný majetek, který byl vydán státu analogicky dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s., a tedy že zůstavitel nemá právního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že tyto otázky procesního práva doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny ve všech souvislostech, a protože vyřešení těchto otázek bylo pro rozhodnutí soudu v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
14. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. Odvolací soud v projednávaném případě potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. z důvodu, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, neboť „nedošlo k přechodu dědictví, resp. práv a povinností, na právní nástupce zůstavitele“.
16. Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. platí, že jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř.).
Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§107 odst. 5 o. s. ř.).
17. Z výše uvedeného je zřejmé, že ustanovení §107 o. s. ř. upravuje postup soudu pouze pro ty případy, kdy některý z účastníků řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení během řízení, tj. v období od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení.
18. Za situace, kdy se žalobce žalobou ze dne 31. 7. 2017 (tj. poté, co dlužník – zůstavitel zemřel dne XY) domáhal zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím proti „dědicům a právním nástupcům po zůstaviteli dlužníku M. M.“, má dovolací soud za to, že jestliže odvolací soud i soud prvního stupně aplikovaly na projednávaný případ ustanovení §107 o. s. ř. dopadající pouze na situace, kdy během řízení ztratí některý z účastníků řízení způsobilost být účastníkem řízení (jak je vysvětleno výše), zatížily tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které byl dovolací soud povinen přihlédnout podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti.
19. Od způsobilosti být účastníkem řízení je třeba důsledně odlišovat věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, tedy, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná; týká-li se žalobce, hovoří se o „aktivní věcné legitimaci“ či o „aktivní legitimaci“, a týká-li se žalovaného, hovoří se o „pasivní věcné legitimaci“ či o „pasivní legitimaci“. Nedostatek aktivní věcné legitimace (aktivní legitimace) je dán tehdy, jestliže žalobci nenáleží jím v řízení tvrzené hmotné právo (nárok), nedostatek pasivní věcné legitimace (pasivní legitimace) je dán tehdy, jestliže žalovanému nenáleží tomu odpovídající tvrzená povinnost. Vzhledem k tomu, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno pro nepatrný majetek dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky dle ustanovení §154 odst. 1 z. ř. s., čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení §1634 o. z. Protože zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, je třeba uzavřít, že zde není žádné osoby, která by byla nositelem hmotného práva (tedy žalobcem tvrzené povinnosti), o něž v řízení jde, na což také poukazoval stát ve svém vyjádření k žalobě s tím, že se „nestal dědicem zůstavitele (dlužníka) ani jeho právním nástupcem“. Za daných okolností proto v projednávaném případě měly soudy namísto rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. (viz dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2022, č. j. 7 C 176/2017-60) žalobu žalobce zamítnout právě z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 NSČR 4/2016).
20. Nadto považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podal-li žalobce předmětnou žalobu v době, kdy ještě nebylo skončeno pozůstalostní řízení po zůstaviteli, jen a právě proto, „aby předešel uplynutí promlčecí lhůty a možnosti obavy, že by dědicové namítli promlčení pohledávky“, nevzal náležitě v úvahu, že dle ustanovení §643 odst. 1 o. z. platí, že přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce mohl vyčkat pravomocného rozhodnutí pozůstalostního soudu o potvrzení nabytí dědictví, na základě kterého by měl jistotu, zda a kdo je právním nástupcem zemřelého dlužníka (zůstavitele), a kdo tak na sebe převzal povinnost poskytnout věřiteli plnění, a právě proti takovému dědici (dědicům) zůstavitele se žalobou domáhat zaplacení své pohledávky, kterou měl vůči zůstaviteli.
21. Jestliže usnesení odvolacího soudu trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu