ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3667.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3667/2023-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci projednání pozůstalosti po K. J. , zemřelém XY, za účasti pozůstalých synů 1) D. J. , 2) O. J. , 3) F. J. , všech zastoupených JUDr. Radimem Břenkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, a 4) J. J. , zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 970/2021, o dovolání účastníků 1) až 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 29 Co 435/2022-118 takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 8. 2022, č. j. 13 D 970/2021-83, rozhodl o tom, že v řízení bude i nadále jednáno se všemi stávajícími účastníky řízení, kterými jsou pozůstalí synové D J., J. J., O. J. a F. J., a že s nimi bude jednáno jako s dědici ze zákona v první třídě dědiců.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání pozůstalých synů ad 1) až ad 3) z věcně správných důvodů v něm uvedených potvrdil. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že listina o vydědění sepsaná dne 2. 3. 2021 nikoliv vlastní rukou zůstavitele není pro nedostatek formy tkvící v absenci svědků platným pořízením pro případ smrti s tím, že pokud jde o námitky proti tvrzené dědické nezpůsobilosti pozůstalého syna ad 4) J. J., bude se jimi pozůstalostní soud zabývat až v další fázi řízení.
Usnesení odvolacího soudu pozůstalí synové ad 1) až ad 3) napadli dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy podle zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3045/17).
Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považují dovolatelé pro ně za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (rozuměj každou jednotlivou otázku) samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl (na jeho straně 2) vymezen tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování nebyla dosud vyřešena nebo je-li dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání možné důvody přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání pozůstalých synů 1) až 3) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu