ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3882.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3882/2022-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce L. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, proti žalované V. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 33/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 18 Co 27/2021-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Tomáše Soukupa, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 62 C 33/2019-221, určil, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli B. J., narozeném dne XY, posledně bytem XY, zemřelém dne 14. 12. 2017 (výrok I), žalovanou zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 39 268 Kč (výrok II) a nahradit státu náklady řízení – svědečné ve výši 8 197 Kč (výrok III).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení dědického práva po zemřelém B. J. s tím, že po provedeném dokazování považovaly soudy obou stupňů listinu o vydědění sepsanou zůstavitelem dne 14. 12. 1992 za neplatnou, a to pro absenci důvodů pro vydědění v ní uvedených.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání totiž neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatelka pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Pokud se snad žalovaná domnívala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury (od jakého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu) se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013); žádné takové rozhodnutí nebylo v dovolání označeno.
Měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, bylo zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Návrh obsažený v dovolání žalobkyně, aby právní otázka byla posouzena jinak, než jak ji vyřešil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) zákonnému požadavku, aby „ dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015, kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu a zabýval se jejich možnou přípustností, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolání je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Odkazuje-li potom žalovaná ve svém dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, pak nikoliv proto, že by tím měl být založen důvod přípustnosti dovolání pro rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s označeným rozhodnutím, nýbrž dovolatelka má naopak za to, že z něj odvolací soud vycházet neměl.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním (že důvody vydědění ve skutečnosti dány byly), je žalovanou zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší soud se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání (byť vadně) koncipováno, doplňuje, že ani v něm akcentovaná autonomie vůle zůstavitele v rámci pořízení pro případ smrti mu neumožňuje platně vydědit potomka, jestliže důvody pro vydědění nebyly dány. Soudy obou stupňů se v poměrech projednávané věci zabývaly tím, zda byly důvody vydědění dány jak již v době sepisu listiny o vydědění (přičemž přezkumu k tomuto datu se žalovaná v dovolání domáhala), tak v navazující době až do úmrtí zůstavitele. Takové posouzení tedy bylo učiněno in favorem žalované, nikoliv k její tíži, jak se – soudě podle dovolání – zřejmě domnívala, neboť v případě omezení přezkumu důvodů vydědění na dobu sepisu listiny o vydědění by soudy na základě jimi zjištěného skutkového stavu žalobu stejně musely zamítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu