ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.560.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 560/2023-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce S. R. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, proti žalovanému J. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, Spojené státy americké, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 17/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2022, č. j. 18 Co 232/2021-183, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 5 C 17/2020-144, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce „ je dědicem zůstavitelky M. S., narozené XY, posledně bytem v XY, zemřelé dne 13. 7. 2019, podle vlastnoručně sepsané závěti ze dne 13. 7. 2019“ , a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že zůstavitelka trpěla ke dni sepisu závěti duševní poruchou, a to lehkou demencí cévní etiologie, která měla za následek podstatné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitelky. Zůstavitelka se dokázala postarat o své denní běžné záležitosti, ale duševní porucha jí bránila v závažnějších právních jednáních. Zůstavitelka snadno podléhala vlivu třetích osob jako např. podomních prodejců. Schopnost samostatného právního jednání zůstavitelky byla podstatně narušena v důsledku zvýšené sugestibility a důvěřivosti jako chorobného projevu jejího duševního onemocnění. Zůstavitelka byla v důsledku duševní poruchy paranoidně zaměřena vůči svým příbuzným. Zůstavitelka byla pod vlivem žalobce, což bylo umocněno tím, že její syn (žalovaný) žije v zahraničí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 18 Co 232/2021-183, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že znalec měl pro vypracování znaleckého posudku k dispozici celý spisový materiál včetně výslechu svědků, zdravotní dokumentaci i propouštěcí zprávu z hospitalizace zůstavitelky v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži. K namítanému nesouladu znaleckého posudku s výpověďmi některých svědků odvolací soud vysvětlil, že hodnocení projevů zůstavitelky svědky můžou být protichůdná, neboť zhodnocení projevů nemoci je otázkou odbornou, a laikovi nemusel být lékařsky zjištěný stav zůstavitelky zřejmý. Na základě učiněných skutkových zjištění lze učinit jednoznačný závěr, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou, která nebyla jen přechodného rázu, a která ji činila pro toto právní jednání nezpůsobilou, závěť je proto neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda mohl být spolehlivě zjištěn psychický stav zůstavitelky, když pro její úmrtí nebylo možné provést její psychiatrické vyšetření, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 3614/2009 a 30 Cdo 352/2008. Dovolatel nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce ve skutečnosti představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů ohledně duševní poruchy zůstavitelky. Tím ovšem zpochybňuje nikoliv správnost samotného právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž skutkový stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není napadení právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Podrobit dovolacímu přezkumu tedy lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017).
Ani z dovolatelem uváděných rozhodnutí, z nichž ani žádné závěry necituje, nevyplývá žádné odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel zřejmě v dovolání mínil polemizovat s dosažením důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. září 2014, zdůraznil, že: „shledává důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob.“. Nejvyšší soud přitom v reflexi na shora označený nález Ústavního soudu vysvětlil např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudku ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 844/2015, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (obdobně nyní ustanovení §581 o. z.), lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. Za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr.
Jelikož soudy dospěly ke skutkovému závěru, že zůstavitelka nebyla v rozhodné době schopna činit předmětné právní jednání na základě hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., je aplikování ustanovení §581 o. z. na tento skutkový stav v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, v němž byl vyjádřen právní názor, že k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. (nyní §581 o. z.) postačí, aby ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu