ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.142.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 142/2023-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: SVATÝ KŘÍŽ, s. r. o. , se sídlem Hartigova 1730/13, Žižkov, Praha 3, IČO 64834760, zastoupená JUDr. Evou Benešovou, LL.M., advokátkou se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: A. A. , zastoupený Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, o zaplacení 3 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2022, č. j. 64 Co 439/2015-435, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 28 798 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Josefa Bedeče.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98, zamítl žalobu o zaplacení 3 800 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu ušlého zisku za dobu od 9. 12. 2011 do 9. 12. 2013 vyšel ze zjištění, že účastníci dne 8. 4. 2004 uzavřeli na dobu určitou od 1. 5. 2005 do 30. 4. 2019 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalovaného za účelem provozování hostinských, ubytovacích, masérských, rekondičních a regeneračních služeb žalobkyní, která se současně zavázala provést na svůj náklad v najatých prostorách rozsáhlou rekonstrukci. Tu realizovala v letech 2006 až 2009 a přibližně ve stejné době rekonstruoval žalovaný jiné části tohoto domu. Na konci roku 2008 stavební úřad žalovanému zakázal provádět další stavební práce pro jejich rozpor se stavebním povolením, proto byly přerušeny všechny stavební práce, rekonstrukce prováděná žalobkyní byla v té době realizována ze 75 %. V následných soudních sporech mezi účastníky byla nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor mezi účelem nájmu a kolaudačním určením stavby, proto byla zamítnuta žaloba, jíž se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po žalobkyni (tehdy žalované) zaplacení nájemného, a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 C 52/2010-615, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Co 174/2013-671, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 5 850 000 Kč, jež spočívalo ve zhodnocení domu žalovaného investicemi žalobkyně. V nyní projednávané věci dospěl okresní soud s odkazem na §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. 10. 2005, §42 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) k závěru, že žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku z podnikání nevznikla, protože dokončenost jí prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila při zastavení stavebních prací maximálně 75 %, u části prostor původní restaurace pak dokonce pouze 50 %, jejich užívání bylo podmíněno kolaudací, závislou na celé řadě dalších okolností, a také na existenci právního titulu pro užívání – nájemní smlouva byla totiž absolutně neplatná pro rozpor mezi účelem nájmu a kolaudačním určením; z tohoto důvodu neshledal mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným ušlým ziskem příčinnou souvislost a dovodil, že dosažení majetkového prospěchu žalobkyně bylo natolik vzdálené a závislé na mnoha různých okolnostech (dokončení rekonstrukce a kolaudace prostor, uzavření nové smlouvy, vyřešení probíhajících sporů mezi účastníky, personální zajištění činnosti, apod.), že jí konkrétní zisk neušel. Navíc by žalobkyně byla spoluodpovědná za neplatnost nájemní smlouvy, když již z charakteru v ní vypočtených pronajímaných prostor je zřejmé jejich kolaudační určení a smlouva by byla neplatná i proto, že v důsledku stavebních úprav zanikl předmět nájmu.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 64 Co 439/2015-167, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s odůvodněním, že žalobkyně se nemůže domáhat nároku na náhradu ušlého zisku, neboť se již v jiném řízení domohla náhrady za bezdůvodné obohacení a oba tyto vzájemně se vylučující nároky nelze kumulovat. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-167 zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí na základě závěru, že přiznání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nevylučuje též odškodnění žalobkyně z titulu náhrady škody (ušlého zisku), a to v případě splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu (jež odvolací soud neposuzoval).
Poté Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 64 Co 439/2015-223. Nedůvodnost žaloby na náhradu škody odůvodnil tím, že odpovědnost za neplatnost nájemní smlouvy nelze přičítat jen žalovanému, protože neplatnost byla způsobena jednáním obou stran. Odkázal na §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“), podle nějž je ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Uzavřel, že v dané věci způsobily neplatnost smlouvy obě strany přibližně rovnocenně a za této situace musí každá ze stran nést svou škodu sama. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3246/2018, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-223 zrušil, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na vztah účastníků §268 obch. zák., aniž by vyložil důvody, které jej k tomu vedly, a to za situace, kdy z obsahu spisu nebylo patrné, zda žalovaný byl v době uzavření nájemní smlouvy podnikatelem a zda smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, rovněž připomenul, že vznikne-li v režimu občanského zákoníku jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách, neboť protiprávní jednání je předpokladem nejen odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. obč. zák., ale zakládá i spoluúčast poškozeného na vzniku škody podle §441 obč. zák. V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jednáním (opomenutím) poškozeného, není dána odpovědnost jiného. Záleží tudíž na míře účasti na způsobení škody. Způsobil-li škodu v určitém rozsahu sám poškozený, nese ji poměrně, tj. v tomto rozsahu není mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou příčinná souvislost.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 64 Co 439/2015-280, rozsudek okresního soudu opětovně potvrdil. Po zjištění, že žalovaný nebyl podnikatelem ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák., posoudil uplatněný nárok podle §42 a §420 obč. zák. Konstatoval, že k tomu, aby mohlo být postaveno najisto, zda by žalobkyně v případě platnosti nájemní smlouvy dosáhla jí tvrzeného zisku, by bylo zapotřebí náročného dokazování. Protože však rozsudek okresního soudu je založen též na závěru o podílu žalobkyně na neplatnosti nájemní smlouvy, přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí pouze z tohoto pohledu. Uzavřel, že neplatnost smlouvy způsobily obě smluvní strany, aniž by bylo možné říci, že zavinění některého z nich bylo menší a druhého větší, přičemž označil za nepochybné, že žalovanému (ač se sám náhrady škody nedomáhá) musela škoda vzniknout také, protože nemohl nebytové prostory pronajmout přinejmenším do doby, než se dozvěděl o neplatnosti smlouvy. Při stejném podílu na neplatnosti smlouvy a rozdílné výši škody by bylo nespravedlivé, jestliže by si strany byly povinny navzájem nahradit škodu – podíly na vzniku škody by byly stejné, ale podíly na náhradě škody by byly různé. Odvolací soud uzavřel, že v případě, kdy škoda v důsledku neplatnosti smlouvy vznikla oběma stranám a každá z nich se na neplatnosti podílela přibližně stejnou měrou, nemá mít žádná z nich vůči druhé straně právo na náhradu škody. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 756/2020, rozsudek odvolacího soudu č. j. 64 Co 439/2015-280 opět zrušil, neboť se neztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Uzavřel, že vznikla-li při stejném poměru na zavinění neplatnosti smlouvy škoda každé ze dvou smluvních stran, pak každý z poškozených má proti druhé smluvní straně jakožto škůdci právo na náhradu jedné poloviny své škody, přičemž výše škody může být u každé ze smluvních stran jiná (jde o dva různé nároky, které musí být posuzovány samostatně, jejich osud může být jiný). Jestliže by měly zaniknout vzájemnou kompenzací, muselo by se tak stát na základě započtení, což v projednávané věci nenastalo. Žalovaný vůči žalobkyni nárok na náhradu škody ani neuplatnil. Poškozený nemá proti druhé smluvní straně vůbec právo na náhradu škody z neplatné smlouvy jen v tom případě, že sám v celém rozsahu zavinil neplatnost smlouvy a tím i vznik škody.
Krajský soud v Plzni pak rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 64 Co 439/2015-416, tento však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 1140/22, pro nesprávné poučení o opravném prostředku.
Poté Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 64 Co 439/2015-435, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že k tíži žalovaného nelze přičítat neuzavření nové nájemní smlouvy ani jeho stavební zásahy v domě, neboť tím žalovaný nejednal protiprávně. Obsahové náležitosti nové nájemní smlouvy, která by se týkala i nebytových prostor rekonstruovaných žalobkyní navíc nad rozsah původní nájemní smlouvy nebyly nijak dohodnuty, její uzavření se nemohlo žalobkyni jevit dostatečně pravděpodobným. Škoda v podobě ušlého zisku tedy mohla být důsledkem neplatnosti nájemní smlouvy z roku 2004, avšak tuto neplatnost způsobily obě smluvní strany přibližně stejně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neměla zajištěny předpoklady pro očekávatelné dosahování zisku z podnikání v dané nemovitosti. Nikoli však proto, že by dokončením stavebních úprav nájemní smlouva měla zaniknout anebo proto, že by žalovaný s žalobkyní neuzavřel novou nájemní smlouvu. Odvolací soud posuzoval splnění podmínek pravidelného běhu věcí k okamžiku uzavření nájemní smlouvy (tedy rok 2004), která byla následně shledána neplatnou. Uzavřel, že žalovaná neměla k podnikání připraveno téměř nic, prostory musela rozsáhle a nákladně zrekonstruovat, musela si zajistit příslušná správní rozhodnutí, vybavení, personál a také ubytování pro zahraniční personál. Navíc byla v průběhu rekonstrukce v tíživé finanční situaci a pro podnikání hodlala užívat i ty prostory, které vůbec nebyly předmětem nájmu, k dosahování zisku podle zjištění odvolacího soudu nebyla připravena ani o pět let později, v roce 2009.
Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka dovolacím soudem měla být posouzena jinak. Odvolací soud pochybil při posouzení pravidelného běhu věcí, když měl zkoumat, zda by žalobkyně zisku s dostatečnou mírou pravděpodobnosti dosáhla či nikoli. Žalobkyně pro budoucí provozovnu pořídila finančně nákladné vybavení, realizovala rekonstrukci, měla k dispozici kvalifikované zaměstnance a činila další kroky směřující k realizaci podnikání (pro srovnání odkázala na obdobné věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 237/2011, 25 Cdo 1702/2002, 25 Cdo 1233/2006 a sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, kde Nejvyšší soud předpoklady pro náhradu ušlého zisku shledal). Ani absence správních rozhodnutí bez dalšího neznamená nedostatek příčinné souvislosti, neboť vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti může být součástí obvyklého běhu věcí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. sp. zn. 30 Cdo 4136/2016). Dále dovolatelka zdůraznila, že neplatnost smlouvy zavinil výhradně žalovaný, neboť ten smlouvu vypracoval a žalobkyni předložil k podpisu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před všemi soudy.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Ušlý zisk lze definovat jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodní události. Pro jeho výši je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť soud musí nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti), žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch – v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Důkazní břemeno tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný [srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, uveřejněné pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012, Soubor C 14294, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, Soubor C 5512, ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5912/2017, Soubor C 18229].
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že dovolatelka neprokázala takovou skladbu okolností, která by svědčila o tom, že by se výsledek v podobě tvrzeného zisku dostavil, odpovídá jeho závěr citované judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud sice splnění podmínek pro vznik ušlého zisku výslovně zkoumal k okamžiku uzavření (neplatné) nájemní smlouvy, tedy k roku 2004, přesto se správně zabýval i otázkou, zda tyto podmínky byly splněny i později (po roce 2009). V roce 2004 totiž generování zisku z podnikání neočekával žádný z účastníků, žalobkyně netvrdila, že by jí již tehdy měl začít ucházet zisk, naopak obě strany počítaly s tím, že pronajaté prostory budou nejprve několik let rekonstruovány. Skutková zjištění soudů o špatných vztazích a nemožnosti dohody mezi účastníky ovšem nesvědčí o reálné možnosti dosahování zisku žalobkyní v nemovitosti žalovaného ani v období let 2011 až 2013, které je předmětem tohoto řízení. Ze strany žalobkyně se jednalo pouze o zmaření zamýšleného výdělečného záměru, aniž by plánovaný majetkový přínos byl podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt tvrzené škodní události. Zisk žalobkyně závisel na mnoha nejistých okolnostech. Dokončenost jí prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila maximálně 75 %, část prostor pouze 50 %, především však jí předpokládaná činnost měla být provozována i v prostorách, které sice žalobkyně stavebně upravovala, avšak nebyly zahrnuty do původní nájemní smlouvy a předpoklad uzavření nové nájemní smlouvy, která by se jich týkala, byl s ohledem na zhoršené vztahy účastníků nejistý (mezi stranami probíhalo více sporů o nájemné). Ani celá řada kroků, které žalobkyně při rekonstrukci učinila, sama o sobě nedokládá dostatečnou jistotu v dosažení zamýšleného zisku. Plánované podnikání tedy žalobkyně neměla zajištěno personálně ani materiálně. Tvrdí-li v této souvislosti dovolatelka, že vybavení měla, stejně jako kvalifikované zaměstnance, jedná se o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Konečně užívání prostor, které měly sloužit k podnikání žalobkyně, bylo podmíněno získáním správního rozhodnutí o povolení užívání stavby (tzv. kolaudační rozhodnutí), které bylo závislé na splnění celé řady podmínek (podle znalce byla otázka možné kolaudace předčasná, neboť chyběla elektroinstalace, vodoinstalace, vzduchotechnika, rozvody vytápění a řada dalších revizí a náležitostí). Žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro vydání kolaudačního rozhodnutí a ani v tomto ohledu se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sb. rozh. obč., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4136/2016, na který odkázala sama žalobkyně). Proto je závěr odvolacího soudu o nesplnění jednoho z nezbytných předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu újmy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu včetně rozhodnutí dovolatelkou označených.
Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence škody, je otázka, jakou měrou se která smluvní strana podílela na neplatnosti smlouvy, bez právního významu.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu