ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1502.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1502/2023-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. N. , zastoupený Mgr. Petrem Caletkou, advokátem se sídlem Petřivalského 584/1, Přerov, proti žalovaným: 1) BORGIS a. s. , se sídlem Slezská 2127/13, Praha 2, IČO: 00564893, 2) Mladá fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, Praha 4, IČO: 49240315, a 3) VLTAVA LABE MEDIA a. s., se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, IČO: 01440578, zastoupený JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem Jakubská 670/14, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 123/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 3 Co 86/2021-493, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 37 C 123/2011–433, výrokem I zamítl žalobu o zveřejnění omluvy žalovaným 1) v požadovaném znění a výrokem II uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci částku 30.000 Kč jako zadostiučinění za neoprávněný zásah do cti, důstojnosti a dobré pověsti žalobce, výrokem III uložil soud žalovanému 3) povinnost zveřejnit omluvu v požadovaném znění, výrokem IV mu uložil povinnost uhradit žalobci částku 30.000 Kč jako zadostiučinění za neoprávněný zásah do cti, důstojnosti a dobré pověsti žalobce a výroky V až VII rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalobce se žalobou podanou v roce 2010 domáhal původně omluvy a peněžité náhrady nemajetkové újmy vůči třem mediálním domům za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Soud prvního stupně nejprve žalobu vůči všem žalovaným zamítl s odůvodněním, že v žádném z napadených článků nebylo uvedeno jméno žalobce ani zveřejněna jeho podoba, a nebylo tedy možné způsobit mu články újmu na osobnostních právech, neboť jej nebylo možno identifikovat. Odvolací soud však tento rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání s odůvodněním, že pouhým nezveřejněním jména žalobce nelze uzavřít, že žalobce nešlo identifikovat, a že se má dále soud zabývat otázkou, zda zveřejněné články obsahují skutková tvrzení nebo hodnotící soudy. Řízení vůči žalovanému 2) bylo přerušeno v roce 2020, neboť byl v úpadku. Z dokazování uzavřel městský soud, že znění a autorství napadených článků jsou nesporná, žalobce byl dne 10. 11. 2009 obviněn ze spáchání trestného činu vraždy, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 11. 2009 usmrtil svého otce a jeho manželku. Dále městský soud konstatoval, že všechny články obsahují pouze skutková tvrzení a jejich záměrem bylo informovat veřejnost o průběhu vyšetřování zmíněných událostí. Žalovaným se však nepodařilo doložit pravdivost informací o napadení otce žalobce nůžkami v období před vraždou, ani původ sdělení o obvinění žalobce či detailů z probíhajícího vyšetřování. Co do zadostiučinění ve formě omluvy soud přihlédl k jejímu navrženému znění, zabýval se tím, zda články mohly vyvolat dojem, že pachatelem trestné činnosti v souvislosti se zmizením dvou osob v Přerově
je nade vší pochybnost syn zmizelého, a dovodil to pouze v případě článku uveřejněného žalovaným 3), proto jen vůči žalovanému 3) shledal důvodným nárok na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, ve vztahu k žalovanému 1) žalobu v rozsahu tohoto nároku zamítl. V případě nároku na peněžité zadostiučinění shledal u obou žalovaných porušení presumpce neviny a intenzivní zásah do osobnostních práv žalobce, přičemž požadované zadostiučinění ve výši 30.000 Kč shledal opodstatněným.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 3 Co 86/2021-493, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu vůči žalovaným 1) a 3) zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu v projednávané věci soud prvního stupně z obsahu článku „Dům byl plný krve, ale oběti záhadně zmizely“, uveřejněného žalovaným 1) dne 10. 11. 2009 v deníku Právo, a z článku „Pátrání po tělech pokračuje“, uveřejněného žalovaným 3) v jím vydávaném periodiku Hranický deník dne 29. 11. 2009, správně dovodil, že jde o články zpravodajského žánru, prosté hodnotících soudů jejich autorů a obsahující pouze skutková tvrzení. Stejně tak správně dovodil, že obsahem článků je přehledný souhrn informací, které se jejich autorům podařilo získat. Podle názoru odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení ani ohledně jeho závěru, že žalobce lze z obsahu obou článků identifikovat. Za situace, kdy obsah obou článků navozuje dojem, že pachatelem vraždy je žalobce (v případě prvního článku pak je žalobce označen i za pachatele trestného činu těžkého ublížení na zdraví), aniž by bylo vydáno tomu odpovídající odsuzující rozhodnutí, lze i podle odvolacího soudu dovodit, že došlo k porušení principu presumpce neviny a zásahu do práv žalobce. Soud prvního stupně však pochybil, pokud nevzal z pohledu způsobilosti zásahu vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě v úvahu míru intenzity zásahu. Tu je třeba poměřovat osobou žalobce, v době rozhodování soudu prvního stupně vykonávajícího trest odnětí svobody za přípravu zvlášť závažného zločinu vraždy (jak vyplývá z obsahu spisu) a v době uveřejnění článků obviněného z trestného činu vraždy (o němž bylo referováno v předmětných článcích žalovaných). Občanská čest a lidská důstojnost žalobce byla poškozena jednáním samotného žalobce natolik, že zásah v podobě článků žalovaných 1) a 3) nemohl objektivně nabýt takové intenzity, aby byl způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení či jen ohrožení osobnosti žalobce. Podle odvolacího soudu se nejeví jako správný ani závěr soudu prvního stupně, že informace, které žalovaní uveřejnili, byly neověřené, a to za situace, kdy sice žalovaní neoznačili přesný zdroj těchto informací (konkrétního „kriminalistu“), ale výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že uveřejněné informace byly poskytnuty orgány činnými v trestním řízení. To však s ohledem na výše uvedené již nebylo pro rozhodnutí o odvolání podstatné. Podle odvolacího soudu vytýkaným jednáním žalovaní 1) a 3) do osobnostních práv žalobce intenzivně nezasáhli, právo žalovaných na šíření informací a svobodu projevu s přihlédnutím ke všem výše zmíněným okolnostem případu převážilo nad právem na ochranu osobnosti žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to konkrétně otázky přiznání omluvy a přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv poškozeného ve vztahu k poměrům osoby poškozeného v čase proměnných, tedy k jaké době vztahovat posuzování následků protiprávního jednání. Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když současně rozhodl, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv a porušení presumpce neviny, avšak po třinácti letech nelze přiznat právo na omluvu a přiměřené zadostiučinění, když odvolací soud posuzuje aktuální osobní situaci dovolatele, která tu nebyla v době neoprávněného zásahu. Dále dovolatel cituje judikaturu dovolacího a Ústavního soudu k otázkám ochrany osobnosti a principu presumpce neviny, spekuluje o ovlivnění svého trestního řízení zveřejněním předmětných článků. Závěrem dovolatel zpochybňuje i výši soudem prvního stupně přiznaného zadostiučinění jako nepřiměřeně nízkého. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a ztotožnila se s nosným právním závěrem, že občanská čest a lidská důstojnost dovolatele byla poškozena již jeho jednáním natolik, že zásah v podobě předmětného článku nemohl objektivně nabýt dostatečné intenzity.
Žalovaná 3) ve svém vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a neopodstatněné, rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a svůj článek za plně odpovídající požadavkům na ochranu osobnosti. V článku nebyl dovolatel jmenován, článek obsahoval ryzí zpravodajství z vyšetřování trestného činu a neporušil ani presumpci neviny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Byl-li odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně náhrady nemajetkové újmy ve výši 30.000 Kč, nepřesahuje toto peněžité plnění 50.000 Kč, proto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ohledně žalobcem požadované omluvy.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se posuzuje věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Postačí, pokud takový účinek může mít jen u určité skupiny lidí, která tvoří okolní svět člověka, do jehož cti a vážnosti bylo zasaženo. Při posuzování této způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka, je ovšem nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015). Podmínkou není zavinění osoby, která se dopustila difamačního jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002). Není též rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 ).
U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamačních znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011 ).
Sdělovací prostředky nejsou povinny vyčkávat s informováním veřejnosti o trestním řízení, dokud se orgány činné v trestním řízení samy nerozhodnou podat o své činnosti informace podle §8a trestního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3988/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na několika podstatných právních závěrech. Žalovaní 1) a 3) ve svých článcích uvádějí výhradně skutková zjištění formou zpravodajských příspěvků informujících o průběhu policejního vyšetřování, která se jejich autorům podařilo získat. Nejednalo se o neověřené informace, když žalovaní sice neoznačili konkrétního kriminalistu, ale z dokazování vyplynulo, že získali informace z probíhajícího vyšetřování od orgánů činných v trestním řízení, že z jejich obsahu lze dovolatele identifikovat jako předpokládaného pachatele vyšetřovaného činu a že v obou článcích byl porušen princip presumpce neviny, neboť články důsledně neuvádějí, že pachatel dosud nebyl pravomocně odsouzen. Avšak soud prvního stupně pochybil, když současně neporovnal tento zásah se všemi konkrétními okolnostmi dané věci a míru zásahu do osobnosti žalobce. A konečně dovolatel sám svým chováním poškodil svou občanskou čest a důstojnost takovým způsobem, že zásah do jeho osobnosti v podobě zveřejnění projednávaných článků nemohl objektivně nabýt takové intenzity, aby byl způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu dovolatele.
Lze sice souhlasit s názorem dovolatele, že splnění předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv se zásadně posuzuje k době, kdy k zásahu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1113/96). To však neznamená, že okolnosti následně nastalé či vyšlé najevo nejsou právně významné pro rozhodnutí o tom, zda a jak má být zásah odčiněn. Při určení formy a rozsahu odčinění újmy se přihlíží např. k tomu, jakého druhu a míry satisfakce se již poškozenému dostalo (např. odsouzení trestním soudem, postižení za přestupek, konstatování porušení práva, jiné plnění, svépomoc), jaká doba již od zásahu uplynula apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, uveřejněný pod číslem 73/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) . Bylo by navíc přinejmenším v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.) a se zákazem těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (§6 odst. 2 o. z.), pokud by osoba usvědčená z trestného činu vraždy byla oprávněna domáhat se omluvy a peněžité náhrady proti zpravodajským subjektům, které o podezření a vyšetřování této osoby informovaly, a to jen proto, že teprve následně byla tato osoba pravomocně odsouzena.
Dovolatelem uváděná námitka, že odvolací soud pochybil, když zásah do jeho osobnosti hodnotil až s odstupem několika let, protože svou osobnost poškodil přípravou trestného činu vraždy, je tak dle dovolacího soudu poněkud zavádějící, neboť odvolací soud neposuzoval pouze dovolatelovo chování po tvrzeném neoprávněném zásahu žalovaných, ale zmiňoval celou historii dovolatelova života. Odvolací soud výslovně uvedl, že intenzitu zásahu porovnával s dobou zveřejnění předmětných článků, když byl dovolatel obviněn z vražd, o nichž bylo referováno v článcích. Jde tedy o střet práva na ochranu osobnosti s právem podávat informace. K tomu odvolací soud přiléhavě citoval judikaturu dovolacího soudu, podle níž o takovýto zásah nejde mimo jiné tehdy, když je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Tento zásah do osobnostních práv zůstává ovšem povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že napadené články byly projevem zpravodajské licence žalovaných, kteří informovali o vyšetřování závažného trestného činu bez zveřejnění dovolatelovy totožnosti, nezveřejnili žádné intimní informace ze života dovolatele, ani se nedopustili jiného excesu ve smyslu výše zmíněné judikatury, s výjimkou porušení presumpce neviny.
Na základě všech uvedených skutečností tak dovolací soud uzavírá, že dovolatel se dopustil jednání, které je mu v předmětných článcích přisuzováno. Nelze tedy tvrdit, že se jedná o nepravdivé či neověřené informace. Již z tohoto důvodu nelze shledat oprávněným nárok na zadostiučinění formou zveřejnění požadované omluvy, neboť text omluvy nereflektuje porušení presumpce neviny, nýbrž popírá pravdivost uvedených informací.
Zjevně nepřiměřeným není ani závěr odvolacího soudu, že intenzita zásahu, kterou mohlo zveřejnění článků způsobit dovolateli, nemohla objektivně nabýt takové míry, aby mu mohla způsobit nemajetkovou újmu, když na základě vlastního počínání byl v době zveřejnění napadených článků vazebně stíhán a obviněn ze spáchání zvlášť závažného trestného činu vraždy, za který byl následně pravomocně odsouzen v trestním řízení k trestu odnětí svobody na doživotí. Nepřiměřenost omluvy lze nejlépe ilustrovat právě představou zveřejnění omluvy v navrženém znění: „ Tímto se omlouváme synovi muže zmizelého spolu se svou manželkou v listopadu 2009 v Přerově za uveřejnění nepravdivých a neověřených informací o jeho osobě, které mohly vyvolat dojem, že pachatelem trestné činnosti v souvislosti se zmizením dvou osob v Přerově je nadevší pochybnost syn zmizelého.“ Takto formulovaný text totiž nemůže nezasvěcený čtenář žádným způsobem spojit s osobou dovolatele a osoby, které dovolatele znají, naopak může pouze zmást, jelikož by zveřejnění omluvy nic nezměnilo na jeho pravomocném odsouzení za uvedené trestné činy. Objektivně by tedy nevedlo k odčinění případné újmy způsobené dovolateli.
Jestliže nedošlo k zásahu do osobnostních práv dovolatele v objektivně měřitelné míře a navržené znění omluvy ani není způsobilé případnou újmu způsobenou dovolateli odčinit, nelze shledat ani nárok na omluvu oprávněným.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá judikatuře dovolacího soudu k otázce míry zásahu do osobnostních práv a konkurence práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu slova a šíření informací, dovolání tak není podle §237 o. s. ř . p ř ípustné, proto je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu