ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1832.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1832/2022-1045
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Z. T. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Danielem Zinrákem, advokátem se sídlem Hybernská 1012/30, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. B. D. , narozený XY, bytem XY, 2. R. H., narozený XY, bytem XY, 3. R. P., narozený XY, bytem XY, 4. M. K.. , narozená XY, bytem XY, 5. Z. Š. , narozený XY, bytem XY, 6. I. N. , narozený XY, bytem XY, 7. Z. S. , narozený XY, bytem XY. I. B. , narozená XY, bytem XY, 9. K. P. , narozená XY, bytem XY, 10. P. A., narozený dne XY, bytem XY, 11. P. R. , narozená XY, bytem XY a 12. V. D. , narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3, 779 00 Olomouc, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 140/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2022, č. j. 71 Co 352/2021-1002, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení, a to každému 2 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Vymazala.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaných zdržení se tvrzení o tom, že žalobce se „dopustil kontroverzního přiřazování afiliací pracovníkům katedry a RCPTM v období od dubna do srpna 2018, nestandardních pokusů o převod finančních prostředků ze zdrojů katedry na RCPTM v období od dubna do srpna 2018, podezřelých pokusů o převody přístrojů z katedry na RCPTM v období od dubna do srpna 2018, nestandardních výběrových řízení na nákupy přístrojů z prostředků katedry v období od dubna do srpna 2018, dne 22. 8. 2018 vymazání značného obsahu webových stránek katedry, v červnu 2018 svým příkazem nechal vyškrtnout z rozvrhu zimního semestru 2018/2019 sebe a několik svých spolupracovníků během jeho tvorby, dne 14. 9. 2018 a dne 27. 9. 2018 následoval opakovaný pokus o násilnou změnu vyučujících v rozvrhu bez souhlasu a bez konzultace s vedoucím katedry H., a že účelově snižuje kvalitu personálu, výuky i výzkumu na katedře anorganické chemie v dopise děkanovi PřF UP (21. 9. 2018), žádosti o projednání na akademickém senátu UP (23. 10. 2018), stížnosti rektorovi UP postoupené RVH (3/2019)“ a v článku ze dne XY – T.: „I přes nepřízeň děkana se nám vědecky daří.“ Současně se domáhal písemné omluvy žalovaných ve znění: „Omlouváme se Z. T. za to, že jsme o něm v dopise ze dne 28. 3. 2019 označeném jako Podnět k prošetření jednání Z. T. etickou komisí Univerzity Palackého v Olomouci nepravdivě uvedli, že Z. T. se dopustil následujícího jednání: kontroverzní přiřazování afiliací pracovníkům katedry a RCPTM v období od dubna do srpna 2018, nestandardní pokusy o převod finančních prostředků ze zdrojů katedry na RCPTM v období od dubna do srpna 2018, podezřelé pokusy o převody přístrojů z katedry na RCPTM v období od dubna do srpna 2018, nestandardní výběrová řízení na nákupy přístrojů z prostředků katedry v období od dubna do srpna 2018, 22. 8. 2018 vymazání značného obsahu webových stránek katedry (informace o Bc., Mgr. a Ph.D. studiu, které vyhledávají především studenti a zájemci o studium, informace o projektech a o obhájených bakalářských a magisterských pracích), červen 2018 T. svým příkazem nechal vyškrtnout z rozvrhu zimního semestru 2018/2019 sebe a několik svých spolupracovníků během jeho tvorby a 14. 9. 2018 a 27. 9. 2018 následoval opakovaný pokus o násilnou změnu vyučujících v rozvrhu bez souhlasu a bez konzultace s vedoucím katedry H., žalobce účelově snižuje kvalitu personálu, výuky i výzkumu na katedře anorganické chemie v dopise děkanovi PřF UP (21. 9. 2018), žádosti o projednání na akademickém senátu UP (23. 10. 2018), stížnosti rektorovi UP postoupené RVH (3/2019) a článku ze dne XY – T.: „I přes nepřízeň děkana se nám vědecky daří.“
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 20 C 140/2019-940, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud zjistil, že dne 28. 3. 2019 podali žalovaní rektorovi Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen „UP“) a J. L., předsedovi akademického senátu UP, podnět k prošetření jednání žalobce v období od dubna 2018 do března 2019 (dále jen „podnět“), protože měli velmi silné podezření, že systematicky poškozuje svými výroky a svým jednáním dobré jméno Katedry anorganické chemie Přírodovědecké fakulty UP (dále jen „katedry“) a všechny její zaměstnance a studenty. V podnětu uvedli, že dne 3. 4. 2018 žalobce legitimně nevyhrál výběrové řízení na vedoucího katedry, funkční období mu skončilo dne 31. 8. 2018 a od 1. 9. 2018 vede katedru R. H. Již od dubna 2018, tedy ještě během funkčního období žalobce jako vedoucího katedry, začalo z jeho strany docházet k různým opatřením a krokům, které mohly mít za cíl poškodit činnost pracoviště katedry. Od 1. 9. 2018 došlo k oddělení skupiny Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů (dále jen „RCPTM“) od katedry (do té doby to byla pracoviště sjednocená, vedoucím obou skupin byl T., nyní je pouze vedoucím skupiny RCPTM). Toto oddělení inicioval T. navzdory vůli zaměstnanců katedry i děkana Přírodovědecké fakulty UP (dále jen „PřF UP“). Bohužel ani po této reorganizaci nedošlo k uklidnění situace, právě naopak – problémy se ještě vyostřily a vyvrcholily několika stížnostmi T. děkanovi PřF UP i rektorovi UP. Okresní soud měl za prokázané, že předmětný podnět nebyl žalovanými zveřejněn, ale zaslán toliko kompetentním osobám stojícím v čele univerzity, přičemž se jednalo o podnět k prošetření jednání žalobce etickou komisí univerzity. Jestliže podnět žalovaných nebyl zveřejněn, nemohl zasáhnout do cti a dobrého jména žalobce. Okresní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebyl splněn ani první předpoklad pro vznik občanskoprávního nároku na ochranu osobnosti, a to existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající v zásahu do osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 71 Co 352/2021-1002, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů za řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na správně zjištěný skutkový stav i správné právní posouzení věci okresním soudem. Doplnil, že žalobce spatřoval neoprávněný zásah do osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména v tom, že podnět obsahuje nepravdivá tvrzení a dehonestující hodnotící úsudky. Nepopíral však, že by žalovanými popsané jednání činil, pouze poukazoval na to, že se jednalo o standardní postupy a že tyto kroky činil v rámci svých kompetencí a v souladu s vnitřními předpisy univerzity. Odvolací soud uzavřel, že podnět měl reálný základ, výrazy „nestandardní či podezřelé“ užité v podnětu nepovažoval za nepřiměřené. Výraz „násilná změna“ z celého kontextu nevyzněl tak, že by se snad měl žalobce domáhat změny rozvrhu násilím, nýbrž že tak činil opakovaně bez souhlasu kompetentní osoby. Z obsahu podnětu neplyne, že by snad žalobce měl sám vymazat website katedry, ale to, že k tomu došlo na jeho pokyn, což bylo v řízení zjištěno. Odvolací soud nezpochybnil, že rozhodnutí, která žalobce přijal, byla v jeho kompetenci, a že byl veden jako vedoucí funkcionář univerzity úmyslem zabezpečit chod jím vedených oddělení, tj. RCPTM a katedry. Předmětem řízení podle odvolacího soudu však nebyl přezkum věcné správnosti kroků či rozhodnutí žalobce, popřípadě akreditace či kvalita jednotlivých vyučujících na fakultě, nýbrž pouze to, zda opatření žalobce a jeho postoje ve vzájemné souvislosti a časové souslednosti mohly objektivně vzbudit u žalovaných pochybnosti, které vyústily v podání jejich podnětu (petice). Odvolací soud uzavřel, že podnět nebyl nepřiměřený ani šikanózní a neměl za cíl osobu žalobce znevážit a urazit, bylo jím pouze realizováno právo svobody projevu a právo požádat o prošetření určitých okolností příslušným orgánem univerzity, proto tímto podnětem nemohlo být zasaženo do osobnostních práv žalobce. Soud dodal, že žalobce je význačnou osobností univerzity, veřejně známou minimálně v univerzitním prostředí, a to díky své publikační a vědecké činnosti i funkci vedoucího pracovníka na univerzitě. Lze jej tak považovat za osobu veřejného zájmu, proto v souvislosti s jeho funkcí je u žalobce nutno vyžadovat větší míru tolerance k negativním postojům či hodnocením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Soudu vytkl, že se v rozporu s výsledky provedeného dokazování ztotožnil s argumenty žalovaných, aniž by se dostatečně vypořádal s tvrzeními a důkazy žalobce a současně aniž by dostatečně právně posoudil problematiku zásahu do jeho osobnostních práv. Žalobce namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, zda se „hanopis“ opírá o pravdivý skutkový základ, a pominul to, že obsahoval formulace, fráze a spojení, které vybočovaly z mezí nutných k dosažení sledovaného účelu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 750/15, sp. zn. I. ÚS 453/03, a uvedl, že v řízení tvrdil a prokázal, že úmyslem žalovaných nebylo objasnění či prošetření určitých okolností, nýbrž poškození práv žalobce. Jako otázku neřešenou žalobce označil to, že podnět žalovaných nebyl zveřejněn pouze v prostředí oprávněném věc řešit. Odvolací soud se podle žalobce řádně nezabýval kompetentností osob k projednání takového typu podnětu. Pokud by tak učinil, nutně by dospěl k závěru, že kompetentní osobou pro prošetření byl pouze rektor univerzity. Otázka, zda došlo k veřejnému šíření podnětu či nikoliv, tak nebyla posouzena v souladu se zákonnou úpravou (zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách), a proto odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že předmětný výrok žalovaní veřejně nešířili. Žalobce nesouhlasil ani s výkladem slovního spojení „ následoval opakovaný pokus o násilnou změnu vyučujících v rozvrhu bez souhlasu a bez konzultace… “. Výklad odvolacího soudu považuje za zcela v rozporu s dosavadním pojetím pojmu „násilně“ v občanském i trestním právu. Význam pojmu „násilně“ má v posouzení celé věci podstatné důsledky a je třeba, aby dovolací soud význam tohoto pojmu vyložil. Žalobce též namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví a nově rozhodne o náhradě nákladů řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel především zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že se odklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení pravdivosti podnětu. Jednání žalovaných mělo podle něj za cíl poškodit dobré jméno žalobce, neboť jejich tvrzení nevycházela z pravdivých předpokladů. Dovolatel však tuto námitku opírá o vlastní skutkové závěry odlišné od závěrů soudů nižších stupňů. Neuplatňuje tak (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a to nesprávné právní posouzení věci. Uvedené námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřují tak proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen jiný skutkový stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Sluší se dodat, že závěr odvolacího soudu, že podnět žalovaných se opírá o pravdivý základ, vychází ze soudy zjištěného skutkového stavu a je přiléhavě odůvodněn.
Za nesprávný považuje dovolatel dále závěr odvolacího soudu, že podnět nebyl žalovanými zveřejněn. S odkazem na zákon o vysokých školách dovozuje, že žalovaní podnět měli zaslat pouze rektorovi univerzity, a jestliže jej předali i předsedovi akademického senátu UP, který jej přeposlal emailem všem členům akademického senátu a dalším osobám, odkud se šířil dál, lze takové jednání označit za veřejné šíření. Jak zjistil odvolací soud, žalovaní podnět předali rektorovi univerzity i předsedovi akademického senátu, což však nelze považovat za veřejné šíření. Podle článku 2 jednacího řádu etické komise UP případ předkládá písemně rektor předsedovi etické komise. Pokud tedy žalovaní svůj podnět podaný rektorovi univerzity zpřístupnili též předsedovi etické komise, který je osobou, které jsou případy rektorem předkládány, nejedná se o zpřístupnění případu veřejnosti, neboť předseda etické komise je osoba oprávněná se s věcí seznámit ještě před jejím případným projednáním. Skutečnost, že předseda etické komise podnět žalovaných postoupil dalším členům této komise, nelze hodnotit jako zveřejnění podnětu žalovanými. Závěru soudů, že předmětný podnět nebyl žalovanými zveřejněn (zpřístupněn širší veřejnosti), nelze ničeho vytknout.
Pojem „násilně“ pak odvolací soud vyložil v souladu s §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož ochrany požívá mimo jiné vážnost a čest člověka. Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda konkrétní výrok v určitém případě za daných okolností představuje zásah do cti a vážnosti žalobce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Závěr odvolacího soudu, že žalovaní předmětným textem včetně užitého výrazu „násilnou změnou“ nezasáhli do cti a vážnosti žalobce, není zjevně nepřiměřený, naopak odpovídá skutkovým zjištěním a je přiléhavě odůvodněn. Žalovanými užité formulace, včetně termínu „násilnou změnu“ jsou sice kritické, nelze je však pokládat za urážlivé, vulgární, dehonestující či excesivní, a to ani s přihlédnutím k akademickému prostředí, v němž k danému projevu došlo. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že šlo o text použitý v rámci interního postupu (podnět etické komisi univerzity). Posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které výkonem práva kritiky nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. To předpokládá, že nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně, že je kritika přiměřená i co do obsahu, formy a místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde, vychází-li z nepravdivých podkladů a dovozuje-li z těchto nepravdivých podkladů vlastní hodnotící úsudky znevažujícího charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný pod číslem 101/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Přiměřenou kritikou je pak taková, která co do obsahu a formy sleduje svůj účel hodnotit existující skutečnosti, není toliko urážkou, pomluvou či skandalizací fyzické osoby, a která je v souladu i se společenskými konvencemi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004). Oprávněná kritika totiž nezbytně předpokládá, že bude přiměřenou co do obsahu i formy, a že se tak bude pohybovat v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Ve smyslu citované judikatury odvolací soud postupoval a rozhodl, proto uplatněné námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Nepřezkoumatelnost rozsudku a nevypořádání se se všemi námitkami dovolatele představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru o skutkovém stavu i právnímu posouzení.
Dovolání žalobce též směřuje proti výroku o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu