ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2283.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2283/2023-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: H. V. , zastoupený Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem nám. Republiky 18, 669 02 Znojmo, o 122 628 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2023, č. j. 17 Co 108/2022-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 6 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Nevrkly.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 11 C 41/2015-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 122 628 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 5. 2010 v době od 6:00 do 6:35 hodin v podniku K. ve XY (provozovaném K. K.), v němž se žalovaný pravidelně staral o zajišťování pořádku, udeřil otevřenou dlaní do hlavy agresivního a nevhodně se chovajícího V. M. takovou silou, že upadl na zem a utrpěl zlomeninu čelní kosti s krvácením pod lební pleny s pohmožděním čelních laloků mozku, komplikovaným rychlým nástupem otoku s nitrolebním přetlakem, s následkem závažného poškození mozku. Za toto jednání byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví a přečin výtržnictví rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 3. 2011, č. j. 1 T 235/2010-300, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 228/2011-332. Žalobkyně vynaložila v souvislosti s náročným léčením V. M. náklady na léky, pomůcky a zdravotnickou techniku v žalované částce, jejíhož zaplacení se v tomto řízení domáhala. Soud věc posoudil podle §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalovaný za škodu odpovídá, jestliže svým úmyslným jednáním proti dobrým mravům zavinil, že žalobkyně musela vynaložit žalovanou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 17 Co 108/2022-109, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vyslovil, že žalovanému se nestanoví povinnost zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že v době poškození zdraví V. M. vykonával žalovaný na základě dohody o provedení práce pro provozovatele K., K. K., práci jako ostraha (vyhazovač). Mezi jeho pracovní úkoly patřilo dohlížet na pořádek v klubu každý pátek a sobotu v době od 22:00 hodin do 6:00 hodin. K poškození zdraví V. M. došlo v souvislosti s jeho agresivním chováním při výkonu práce žalovaného, resp. bezprostředně po jejím skončení. Právně soud věc posoudil podle §420 odst. 2 obč. zák. a §55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Dovodil, že je dán místní a časový vztah jednání žalovaného k plnění jeho pracovních úkolů a k předmětu činnosti jeho zaměstnavatele. Současně je dán i věcný (vnitřní, účelový) vztah mezi jednáním žalovaného a plněním úkolů pro provozovatele klubu vzhledem k předmětu jeho činnosti, neboť žalovaný se snažil vykázat V. M. z klubu pro jeho nevhodné a agresivní chování. Sledoval tedy plnění svých úkolů stanovených provozovatelem klubu, přičemž jiný účel jeho jednání vůči poškozenému nebyl zjištěn, proto nelze dovodit, že by svým jednáním sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy. Přestože byl žalovaný za své jednání pravomocně trestně odsouzen, neznamená to jeho občanskoprávní odpovědnost, neboť podle §420 odst. 2 obč. zák. je osobou odpovědnou za škodu na zdraví V. M. zaměstnavatel žalovaného, tedy provozovatel klubu.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé i proti výroku o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku dosud neřešenou. Namítá, že odvolací soud aplikoval judikaturu dovolacího soudu povrchně, bez přihlédnutí ke specifikům projednávané věci a zejména intenzitě jednání žalovaného. Domnívá se, že místní, časový a věcný vztah je zásadním, ne však výlučným kritériem pro rozlišení, zda je jednání škůdce přičitatelné jeho zaměstnavateli nebo se již jedná o tzv. exces. Silný úder na hlavu V. M., byl již zcela za hranou standardního jednání ostrahy klubu, neboť žalovaný sledoval pouze svůj vlastní zájem (vybití vzteku) a nemůže jít o jednání v zájmu zaměstnavatele, ale naopak proti jeho zájmům. Domnívá se, že musí existovat určitá hranice ve způsobu a intenzitě zvoleného jednání, od níž pomocník přestává být pomocníkem, stává se škůdcem i vlastnímu zaměstnavateli a od níž nelze jeho jednání bez pokynu automaticky přičítat zaměstnavateli. Navrhla změnu, případně zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření zdůraznil ustálenou judikaturu k řešené otázce a s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2590/2021 navrhl odmítnutí dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.], shledal, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením pasivní legitimace žalovaného a namítá, že jeho jednání bylo excesem z jeho pracovních povinností. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu obecně spadá do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, a to i v případě, že použitá osoba naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Byla-li škoda způsobena při činnosti, kterou použitá osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu sama (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, Soubor C 4022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež přezkumu dovolacího soudu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají) vyplývá, že žalovaný vykonával pro provozovatele klubu práci na základě dohody o provedení práce a mezi jeho pracovní úkoly náleželo dohlížet na pořádek v K. každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin. Ke škodní události došlo v klubu, a to v době mezi 6:00 až 6:35, tj. v době, kdy žalovaný měl tuto činnost vykonávat, resp. bezprostředně po jejím skončení. Místní a časový vztah jednání žalovaného k plnění pracovních úkolů a k předmětu činnosti jeho zaměstnavatele provozujícího klub, je tedy jednoznačně dán. Pokud jde o věcný (vnitřní, účelový) vztah mezi jednáním žalovaného a plněním úkolů pro provozovatele klubu, je zřejmé, že žalovaný, který se snažil vykázat V. M. z klubu pro jeho nevhodné a agresivní chování (byť zcela nevhodným způsobem), mu fyzicky zabránil v dalším setrvání v klubu a ohrožování osob tam se nacházejících, čímž sledoval nerušený provoz klubu a tím plnil úkoly svěřené mu zaměstnavatelem (provozovatelem klubu). Jiný účel jeho jednání vůči V. M. ze skutkových zjištění nevyplývá, a nelze tak dovodit, že by žalovaný jeho fyzickým napadením sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy; intenzita úderu sama o sobě o sledování osobních zájmů nesvědčí. Byť jeho jednání naplnilo znaky trestného činu, nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti provozovatele klubu. Navíc dovolací soud již v minulosti dovodil, že ani okolnost, že jednání škůdce namířené vůči poškozenému vybočí z mezí nutné obrany, neznamená, že jej nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013). Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný při výkonu práce pro svého zaměstnavatele nedopustil excesu a že proto podle §420 odst. 2 obč. zák. za škodu neodpovídá, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [kromě výše uvedené judikatury lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2590/2021, (ústavní stížnost proti němu podaná byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 3491/21), které se zabývalo řešením daného případu ve vztahu mezi poškozeným a žalovaným].
Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, nejedná se o otázku dosud neřešenou a není ani dán důvod, aby byla posouzena jinak. Dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu