ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.264.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 264/2023-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobců: a) J. K. , narozený dne XY, b) D. K. , narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 25, Plzeň, proti žalovaným 1. J. G. , narozený dne XY, 2. P. G. , narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Lubomírem Tolarem, advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, o 631.449 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 45/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2022, č. j. 10 Co 178/2022-370, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se v řízení domáhají náhrady škody v celkové výši 631.449 Kč s příslušenstvím, kterou jim měli žalovaní způsobit na jejich nemovitosti prováděním nevhodných stavebních úprav v době, kdy tuto nemovitost obývali, a úmyslným poškozením při následném vystěhování. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. 8 C 45/2020-337, žalobu zcela zamítl, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 10 Co 178/2022-370, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil ohledně částky 185.260 Kč s příslušenstvím odpovídající škodě způsobené nevhodnými rekonstrukčními pracemi, a co do částky 446.189 Kč s příslušenstvím odpovídající škodě za úmyslné poškození nemovitostí je zrušil spolu s nákladovým výrokem a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, podali oba žalobci dovolání, v němž uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce řešené odchylně od rozhodovací praxe a že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Dále pak poukázali na skutečnosti a důkazy, jež podle nich vyvracejí správnost závěru soudů nižších stupňů, že neprokázali vznik škody způsobené rekonstrukčními pracemi žalovaných.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobců odmítl, neboť dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatelé uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj v projednávané věci nelze v dané věci dovodit ani z obsahu dovolání (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolatelé sice poukazují na rozpor napadeného výroku s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neoznačují však žádné takové rozhodnutí a neformulují ani žádnou právní otázku, ohledně níž by měl takový rozpor nastat. Za vymezení podmínky přípustnosti dovolání přitom nemůže být považováno zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů (námitka nesprávnosti skutkových zjištění ostatně není ani způsobilým dovolacím důvodem), ani od něj odvíjená polemika se závěrem o neunesení důkazního břemene ke vzniku škody. Rovněž podmínka přípustnosti dovolání spočívající v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, není podložena konkrétní právní otázkou ani rozhodnutím dovolacího soudu, od něhož by se měl nyní Nejvyšší soud odchýlit. Mají-li dovolatelé na mysli, že by měl dovolací soud rozhodnout jinak než soud odvolací, sledují tím již důvodnost dovolání (výsledek), nikoliv zákonný požadavek na vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu