ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2789.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2789/2022-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti žalovanému: P. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 13 C 337/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, č. j. 70 Co 23/2022-639, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Malého.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 13 C 337/2018-530, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na náhradě nemajetkové újmy 25.000 Kč a aby zajistil uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se V. Š. z XY za to, že jsem o něm v pořadu odvysílaném na kanálu TV XY dne 6. 5. 2016, nazvaném ´XY´ nepravdivě uvedl, že moji osobu podvedl a připravil o 100 000 Kč, a dále že se podvodem napsal na hudební nosič, který byl vyráběn ve Vydavatelství SURF publishing s.r.o. V. Š. vyrobil uvedený nosič ´XY´ dle požadavku zákona a majitelem uvedeného nosiče je od výroby dosud Pivovar Černá Hora. Údaje na nosiči odpovídaly zákonům stanoveným pro výrobu a šíření audioděl touto formou, tedy nosičem CD.“ na úvodní stránce webových stránek hudebního uskupení XY na adrese XY na dobu 2 měsíců, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, zamítl žalobu ohledně 425.000 Kč a v části, ve které se žalobce domáhal uveřejnění této omluvy též v televizním vysílání TV XY, v časopise XY, na facebookovém profilu „XY“ XY a na dobu dalších 10 měsíců na uvedených webových stránkách, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích, které měly žalobci vzniknout v souvislosti s nepravdivými výroky žalovaného, za něž byl pravomocně trestně odsouzen pro pomluvu a které se týkaly údajného podvodu žalobce na žalovaného při financování zvukového nosiče CD „XY“. Předmětné výroky byly žalovaným učiněny v pořadu „XY“, odvysílaném dne 6. 5. 2016 na televizním kanálu TV XY, veřejně dostupném rovněž na internetových stránkách hudebního uskupení XY, kde žalovaný působí, a na volně prodejných DVD s názvem „XY“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný v TV XY pronesl předmětné nepravdivé výroky o financování výroby CD pro Pivovar Černá Hora a podvodu žalobce, za což byl v trestním řízení odsouzen pro pomluvu k peněžitému trestu 40.000 Kč. Pořad celkově působil jako odplata za informace žalobce o K. P. se snahou snížit vážnost žalobce, který je umělecky činný v rámci hudebního uskupení XY, a pořad působil i jako reklama hudebního uskupení žalovaného s názvem XY; obě uskupení jsou zaměřena na shodné publikum (osoby vyššího věku). Žalovaný byl na svůj přednes připraven, neboť měl s sebou CD, jehož financování se předmětné výroky týkaly a které ukázal na kameru; musel být srozuměn s nepravdivostí výroků a s tím, že budou vysílány v televizi, a je tak odpovědný za veřejně pronesenou nepravdu. Pokles zájmu o uměleckou činnost XY započal ještě před odvysíláním pořadu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že veřejně prohlášenými a na internetu nejméně pod dobu 3 měsíců dostupnými výroky žalovaného byla negativně zasažena čest a poškozena pověst žalobce jako osoby veřejně známé, chráněné podle §3 a §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a v příčinné souvislosti s publikací nepravdivých informací v tomto článku mu vznikla újma podle §2956 o. z. Při posouzení výše náhrady za nemajetkovou újmu vzal soud v potaz kritéria vymezená v §2957 o. z. a dovodil, že žalobce má právo nejen na satisfakci morální, nýbrž i na zadostiučinění peněžité (žalovaného motivovala osobní zášť vůči žalobci a pod rouškou podpory obhajoby pana P. využil nabízené příležitosti dát veřejně průchod svému negativnímu vztahu k žalobci). Soud provedl srovnání s jinými případy, především s případem užití vulgarit v České televizi, v němž byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy 100.000 Kč, a uvedl, že v nyní posuzované věci žalovaný neužil hrubých vulgarismů, nýbrž nepravdu, a nebylo tomu ani v takové šíři, jako ve srovnávané věci v České televizi, jejímiž diváky je širší spektrum populace než u TV XY. Uzavřel, že s poukazem na trestní odsouzení žalovaného náleží žalobci peněžité zadostiučinění „pouze v nepatrné (symbolické) výši“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 70 Co 23/2022-639, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného, změnil jej ve výroku o omluvě tak, že ohledně vět „V. Š. vyrobil uvedený nosič ´XY´ dle požadavku zákona a majitelem uvedeného nosiče je od výroby dosud Pivovar Černá Hora. Údaje na nosiči odpovídaly zákonům stanoveným pro výrobu a šíření audioděl touto formou, tedy nosičem CD“ žalobu zamítl, a ve zbytku jej potvrdil, dále jej změnil v zamítavém výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku další částku 175.000 Kč, a ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení zbývající částky 250.000 Kč jej potvrdil stejně jako v zamítavém výroku o omluvě a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i se závěrem, že žalovaný svými nepravdivými výroky neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce, neboť jednání žalovaného směřovalo proti osobní i mravní integritě žalobce a bylo objektivně způsobilé snížit důstojnost, čest a vážnost žalobce, jakož i ohrozit jeho postavení a uplatnění ve společnosti; soudem prvního stupně přiznanou výši náhrady však označil za extrémně nízkou, která v poměrech konkrétní souzené věci nezohledňuje dostatečně charakter a intenzitu zásahu a vzniklé imateriální újmy. Uvedl, že spory mezi žalobcem a K. P., který není subjektem posuzovaného individuálního hmotněprávního vztahu ani účastníkem tohoto řízení, jsou pro účely základu odpovědnosti žalovaného za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce nepodstatné. Odvolací soud považoval za hodnotově nesprávnou komparaci s věcí, v níž byla přiznána částka 100.000 Kč za veřejné užití vulgarit, sám zmínil několik případů odškodnění nactiutrhačných výroků z posledních let a zdůraznil, že v nyní souzené věci je zásadní, že neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce měl povahu závažných nepravdivých skutkových tvrzení, prezentujících žalobce jako podvodníka, jenž připravil svého tehdejšího kamaráda jako invalidního důchodce o nemalé finanční prostředky, a byl žalovaným realizován veřejně v televizním vysílání s celostátní působností, adresovaném cílové divácké a posluchačské skupině. Zásah nebyl žalovaným učiněn osamoceně jako zcela ojedinělý náhodný výpad proti žalobci, neboť celkové vyznění předmětného pořadu i vystupování žalovaného v něm bylo jednoznačně ofenzivně zacíleno proti osobě žalobce a žalovaný měl předem s sebou předmětné CD, kterého se výroky týkaly. Odvolací soud aplikoval §2957 o. z., zejména zohlednil úmyslné způsobení újmy a uvedení nepravdivých výroků na adresu žalobce ve veřejnou známost. Úmysl žalovaného pomluvit žalobce vyplývá ze skutečnosti, že žalovaný uváděl svá nepravdivá tvrzení z pozice aktéra předmětných událostí (jenž o jejich pravdivém průběhu musel mít přímou vědomost, a přesto je v rozporu se skutečností cíleně uvedl nepravdivě a difamujícím způsobem), a rovněž z pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku (žalovaného, který měl dokonce při natáčení pořadu již předem připravené předmětné CD, jehož se nepravdivé výroky týkaly, motivovala osobní zášť vůči žalobci). Uvedení ve veřejnou známost, provedené žalovaným v rámci jeho veřejné difamace žalobce, navíc před cílovou diváckou a posluchačskou skupinou, která věnuje osobě difamovaného žalobce jako interpreta právě v dané oblasti hudby svou pozornost, intenzitu zásahu do cti a vážnosti žalobce ve společnosti objektivně umocňuje, neboť je obecně známou skutečností, že mediálně šířené výroky dopadají na širší okruh příjemců informací, a mají tudíž neoddiskutovatelně vyšší potenciál přivodit difamovanému horší společenskou újmu. Nerovnováhu v podobě objektivní nemožnosti odvysílání veřejné satisfakce tam, kde k primárnímu zásahu došlo (XY TV již nevyvíjí činnost), je podle odvolacího soudu třeba vyvážit prostřednictvím přiznání peněžité náhrady nemateriální újmy, a to částkou 200.000 Kč, zohledňující dostatečně všechny relevantní skutečnosti, tedy na jedné straně především závažnost nepravdivých skutkových tvrzení, úmysl žalovaného způsobit žalobci újmu, násobení účinků zásahu uváděním ve veřejnou známost před cílovou diváckou a posluchačskou skupinou i objektivní nemožnost odvysílání veřejné satisfakce tam, kde k primárnímu neoprávněnému zásahu žalovaného došlo, a na straně druhé jiné (nepeněžité) formy satisfakce, jíž se žalobci na základě tohoto rozhodnutí dostává. Odvolací soud má za to, že stanovená částka obstojí jak z pohledu výše předestřených obecnějších relací relutárních satisfakcí při zásahu do práva na ochranu osobnosti, tak z hlediska komparace s náhradami nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké. Žalobci přisouzená částka současně není pro žalovaného jako stále aktivního hudebníka svou výší likvidační.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ukládajícím mu platební povinnost a povinnost k omluvě podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. zda výrok žalovaného v pořadu „XY“ představuje zásah do osobnosti žalobce, kterému by nad rámec již poskytnutého zadostiučinění ve formě pravomocného odsuzujícího trestněprávního rozsudku měla být poskytnuta dodatečná právní ochrana ve formě přiznání finančního zadostiučinění, a pokud ano, v jaké výši. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při úvaze o okolnostech, ke kterým je nutné přihlédnout při stanovení přiměřenosti finančního zadostiučinění a výše peněžité náhrady nemajetkové újmy. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006, sp. zn. 30 Cdo 4003/2001, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, sp. zn. 30 Cdo 36/2015. Má za to, že odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že výrok žalovaného zazněl v pořadu, kterým chtěla společnost ČM, resp. K. P., vysvětlit a uvést na pravou míru nepravdivá, zavádějící a v některých případech až difamující tvrzení žalobce na jejich adresu. Nezohlednil ani to, že pořad byl odvysílán na televizní stanici XY TV, která podle posledních (žalovanému známých) informací v letech 2019/2020 dosahovala necelého 1 % podílu v celodenní sledovanosti na českém televizním trhu v základní divácké skupině starší 15 let (potenciálně škodlivý dosah výroku žalovaného je tak minimální až mizivý), ostatně pořad nebyl později jakýmkoliv způsobem reprízován a DVD obsahující tento pořad nebylo nikdy nikým zakoupeno (s výjimkou jediné kopie zakoupené samotným žalobcem). Podle dovolatele byla cílem pořadu výměna zkušeností účinkujících osob ohledně jejich spolupráce se žalobcem, resp. uměleckým XY, a nikoliv úmyslné poškození žalobce prostřednictvím úmyslných zásahů do jeho osobnosti. Mělo být zohledněno i to, že dovolatel byl za svůj výrok uznán pravomocně vinným z přečinu pomluvy a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40.000 Kč. Dovolatel je přesvědčen, že výše přiznané peněžité náhrady jednoznačně svědčí o tom, že jejím uložením byla sledována výhradně sankční funkce peněžité náhrady nemajetkové újmy. Navrhl, aby dovolací soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání uvedl, že veškeré podmínky pro přiznání finančního zadostiučinění v přisouzené výši jsou splněny. Pomluva mu způsobila vážné problémy nejen v osobním, ale i profesním životě, který měl žalobce založený na důvěryhodnosti a upřímnosti své osoby. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), a může tak posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Část dovolací argumentace spočívá v „obraně“ žalovaného, že to byl žalobce, kdo jako první v minulosti veřejně uváděl na adresu žalovaného, K. P. a dalších zúčastněných osob zavádějící a difamující výroky. Tato argumentace však není relevantní pro nyní projednávanou věc, ve které se řeší nárok za zásah do osobnosti žalobce za nepravdivé výroky žalovaného (byť šlo o déletrvající vzájemný konkurenční boj dvou hudebních uskupení), a to nikoliv ve vztahu k naznačovaným invektivám žalobce, nýbrž ke smyšlenému podvodu při vydání hudebního alba; ostatně žalovanému nic nebránilo – cítil-li se sám dotčen výroky žalobce na svých osobnostních právech – domáhat se soudní cestou ochrany.
Žalovaný v dovolání brojí proti formě a výši přiznaného zadostiučinění, které považuje za nepřiměřeně vysoké, a má za to, že odvolací soud nepřihlédl, resp. nedostatečně zohlednil okolnosti zásahu při stanovení výše náhrady za zásah do osobnostních práv žalobce.
Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla nemajetková újma, občanský zákoník dává fyzické osobě právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle §2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Peněžitá náhrada je v zákoně (s výjimkou typových nároků jako např. v §2958 či §2959 o. z.) uváděna jako subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující. I když nelze vyloučit, že jiné než peněžité plnění, např. omluva, konstatování, že bylo porušeno právo, či dokonce správní nebo trestní postih škůdce, může znamenat odpovídající odškodnění, velmi často to bude právě peněžité plnění, které bude znamenat přiměřené zadostiučinění, a to případně i v kombinaci s jinými formami odčinění újmy, jimiž je v mediální sféře především povinnost upustit od neoprávněného zásahu nebo odstranit jeho následek.
K výši peněžité náhrady, kterou dovolatel považuje za nepřiměřeně vysokou, nutno předeslat, že dovolací soud při přezkumu v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřené náhrady (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017).
K otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění existuje četná judikatura dovolacího soudu. Ta vychází ze zásady, že v soukromoprávních vztazích je primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“. Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou odkazuje). Na místě je spíše vyvážený přístup soudu, pečlivě hodnotící okolnosti každého případu, v němž dochází ke střetu práva na ochranu soukromí se svobodou projevu a právem na informace (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Důležitější než odstrašující výše náhrady v jednotlivém případě je posilování obecného vědomí, že určité jednání je protiprávní a že pokud se proti němu poškozený bude bránit, dostane se mu ochrany.
Základní úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou založeny na zjištěném skutkovém stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacího soudu. Odvolací soud přihlédl k okolnostem konkrétního případu a své závěry podrobně, pečlivě a srozumitelně odůvodnil. Dovolací soud pokládá v této souvislosti za podstatné, že přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech, které odvolací soud přehledně vyložil. Pro srovnání lze uvést i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 (usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19, byla odmítnuta ústavní stížnost původce zásahu), jímž nebyla za nepřiměřeně vysokou uznána náhrada ve výši 150.000 Kč za nepravdivé nařčení (bez jakékoliv nadsázky či explicitního zobrazení), že známý český herec a politik majetkově kořistí na akcích pořádaných na počest obětí holokaustu. Obdobně nebyla shledána nepřiměřeně nízkou náhrada ve výši 200.000 Kč tehdejšímu známému hokejovému trenérovi za nepravdivé nařčení z neoprávněného obohacení při pozemkové transakci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1293/2021).
Rovněž kritéria, jež dovolatel předestřel ve svém dovolání, odvolací soud zohlednil a neodchýlil se od konstantní judikatury dovolacího soudu. Zabýval se sledovaností předmětného televizního pořadu i dopadem na posluchačskou veřejnost, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalovaného a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností, včetně dopadu trestního odsouzení žalovaného za úmyslný přečin pomluvy. V souladu se zákonem i ustálenou judikaturou pak vyloučil možnost tzv. moderace výše náhrady podle §2953 o. z. a neshledal ukládanou částku finančně likvidační vzhledem k výdělečné činnosti žalovaného.
Závěry odvolacího soudu jsou logické, forma ani výše zadostiučinění (200.000 Kč) není zjevně nepřiměřená a nelze ji pokládat ani za rozpornou s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu