ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2890.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2890/2023-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Ž. D., zastoupená JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti žalovanému: L. V., zastoupený JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha – Nové Město, o 210.510 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 209/2020, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, č. j. 75 Co 57/2023-345, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Ve vztahu mezi účastníky a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 25 C 209/2020-282, zamítl žalobu o zaplacení 210.510 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví pádem z jízdního kola při dopravní nehodě dne 8. 6. 2019. Žalovaný ji v autě předjížděl zleva přes vodorovné dopravní značení (podélnou čáru souvislou) a ve chvíli, kdy odbočovala vlevo do vedlejší ulice a vozidlo žalovaného se nacházelo vedle ní, došlo ke střetu, při němž žalobkyně utrpěla vícečetné fraktury a musela podstoupit operační zákrok. Okresní soud neshledal důvodným nárok na náhradu za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění, neboť jako prvotní příčinu nehodového děje vyhodnotil počínání žalobkyně, která s dostatečným předstihem nedala znamení o změně směru jízdy a nezkontrolovala, zda se za ní nenachází vozidlo jiného účastníka silničního provozu. Proto dospěl k závěru, že provedené důkazy neprokazují příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a újmou na zdraví žalobkyně.
K odvolání obou účastníků (žalovaný napadl jen výrok o nákladech řízení) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 75 Co 57/2023-345, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit 105.255 Kč, a ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, stejně tak jako závěr o skutkovém stavu, nicméně neakceptoval právní závěr o míře účasti na vzniku nehody. Přestože předjíždění samo o sobě nebylo technickou příčinou střetu vozidla žalovaného s žalobkyní, mohl žalovaný jednoznačně zabránit střetu tím, že by žalobkyni nepředjížděl vůbec. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že tento argument zcela přehlédl a mechanicky přebral závěry o technické příčině dopravní nehody s tím, že zavinění je výlučně na straně žalobkyně a mezi jednáním žalovaného a následkem není příčinná souvislost. Takové rozhodnutí ale není spravedlivé a přiléhavě neodráží zjištěný skutkový stav věci, zejména závěry znalce z oboru dopravy. K dopravní nehodě by nedošlo, pokud by žalovaný nepočal žalobkyni předjíždět v místě, kde je předjíždění zakázáno, navíc v obci, v křižovatce a za situace, kdy se žalobkyně (i podle něj samotného) pohybovala nejistě, tudíž bylo na místě dbát spíše zvýšené pozornosti. Jestliže k nehodě přispěla žalobkyně tím, že nesledovala řádně provoz za sebou a svůj úmysl odbočit vlevo nedala najevo s dostatečným předstihem (byla zachycena boční stranou vozidla), je zavinění obou účastníků kolize na vzniklém následku v zásadě shodné, tj. u každého ve výši 50 %, protože obě pochybení byla zcela zásadní a svou závažností srovnatelná. Žalovaný tak za vzniklou škodu částečně odpovídá, neboť mezi jeho jednáním a vznikem škody v podobě újmy na zdraví žalobkyně jednoznačně příčinná souvislost existuje. K odvolání žalovaného do nákladového výroku pak s ohledem na nové rozhodnutí, podle kterého žádnému z účastníků náklady řízení nenáleží, odvolací soud pouze okrajově uvedl, že u tarifní hodnoty, z níž má být vycházeno, je judikatura ustálena v tom, že ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví činí tarifní hodnota 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 nebo 25 Cdo 2060/2020).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal obsáhlé dovolání žalovaný s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení odpovědnosti žalovaného za vznik újmy, zejména pak posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou újmou. Přípustnost dovolání spatřuje v otázkách procesního práva a namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1959/2019), vyhodnotil-li závěry znaleckého posudku odlišně a svůj postup přesvědčivě neodůvodnil. Dále se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu provedením důkazu, který nebyl účastníky navržen (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3481/2012); žalobkyně v řízení nenavrhovala pořízení znaleckého posudku z oboru dopravy, soud přesto ustanovil znalce k vypracování posudku, na jehož základě postavil závěry svého rozhodnutí. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 113/02, týkajícím se tzv. překvapivosti rozhodnutí, neboť rozhodl odlišně od rozhodnutí soudu prvního stupně bez provedení jakéhokoliv dokazování, a to navíc v situaci, kdy rozhodnutí spočívalo na posouzení odborné otázky, ke které byl pořízen znalecký posudek. Připomněl také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1038/2011, podle nějž jsou ve sporu o náhradu škody na zdraví kladeny zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí tak, aby z něj bylo patrné, jak soud dospěl k závěru, který vyslovil ve výrokové části, jakými úvahami byl při tom veden, zejména jaká kritéria hodnotil a zda a nakolik je promítl do svého rozhodnutí (v této souvislosti odkázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05). Žalovaný také namítá, že odvolací soud se v zásadě vůbec nezabýval námitkami týkajícími se náhrady nákladů řízení. Není totiž možné učinit závěr, že soud v době započetí úkonu právní služby nemohl určit výši plnění, a proto nelze přistoupit k aplikaci závěru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 o vyčíslení náhrady nákladů řízení podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Navrhl proto změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá a že žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit náklady řízení před soudy všech stupňů.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalobkyně. Má za to, že odvolací soud posoudil obsah povinnosti řidiče dbát zvýšené opatrnosti podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008 i v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Napadené rozhodnutí dále závisí na dosud neřešené otázce procesního práva, zda je soud při posuzování odpovědnosti za škodu vzniklou při dopravní nehodě vázán rozhodnutím o přestupku, přezkoumal-li správní orgán po skutkové a právní stránce jednání všech účastníků dopravní nehody a rozhodl pravomocně o jejich vině či nevině přestupkem spočívajícím v porušení pravidel silničního provozu. Žalobkyně se domnívá, že nehodu nezavinila, resp. že její zavinění na těžké újmě na zdraví, která jí byla způsobena, nemůže dosahovat stejné závažnosti, jako zavinění žalovaného. Nepřihlédly-li soudy obou stupňů k pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Olomouce, Odboru agendy řidičů a motorových vozidel, a naopak posoudily zavinění nehody v rozporu s rozhodnutími o přestupku, postupovaly v rozporu s §135 odst. 1 o. s. ř., zvláště pokud zde nebylo rozhodnuto ve správním řízení pouze o vině žalovaného, ale současně o nevině žalobkyně, a to stejnou úřední osobou, která byla s věcí podrobně obeznámena. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu újmy v plné výši podle žaloby a povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně před soudy obou stupňů. Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že žalobkyně částečně nese zavinění na vzniklé škodě, eventuálně navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni více než 50 % požadované náhrady újmy a povinnost zaplatit jí poměrnou část náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádření k oběma dovoláním uvedla, že žalobkyně neuvedla žádný relevantní dovolací důvod, protože brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a závěrům vyplývajícím z dokazování ohledně skutkového děje. Vedlejší účastnice i nadále trvá na tom, že žalovaný dopravní nehodu nezavinil, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná jela pomalou a nejistou jízdou, a i když ji žalovaný mohl objet, aniž by ji ohrozil, žalobkyně nedbala zvýšené opatrnosti a započala odbočovací úkon v okamžiku, když už bylo vozidlo žalovaného vedle ní, aniž by se přesvědčila, zda jí situace na vozovce vůbec umožňuje tento manévr bezpečně provést. Žalobkyní odkazované rozhodnutí o přestupku žalovaného spočívá pouze v nerespektování vodorovného dopravního značení, neplyne z něj, že by se žalovaný, byť jen zčásti, podílel na vzniku nehody, a není z něj tedy možné dovozovat příčinnou souvislost mezi spácháním přestupku a tvrzenou újmou žalobkyně. Pro absenci zákonných podmínek k podání dovolání navrhla vedlejší účastnice dovolání žalobkyně odmítnout.
Nejvyšší soud posoudil obě dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce ani dovolání žalované nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně spatřuje přípustnost svého dovolání v dosud neřešené procesní otázce, avšak z obsahu jejího dovolání plyne, že ve skutečnosti namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce míry spoluúčasti na dopravní nehodě, přičemž má za to, že se na způsobení škody podílela v podstatně nižší míře než 50 %, resp. Že se na ní nepodílela vůbec. Otázka zjištění předpokladu odpovědnosti za škodu při dopravní nehodě, jde-li o porušení právní (zákonem stanovené) povinnosti, je sice právním posouzením, které se však opírá o skutkové zjištění o průběhu dopravní situace, jehož správnost nemůže být dovoláním zpochybněna, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci týkající se průběhu nehodového děje, a sama hodnotí, jak která okolnost na její straně a na straně žalovaného přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, tedy brojí proti správnosti závěrů odvolacího soudu o podílu účastníků na vzniklé škodě na podkladě odlišného skutkového stavu. Těmito námitkami dovolatelka ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení.
V dovolání vymezená otázka (podle žalobkyně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená), zda je soud při posuzování odpovědnosti za škodu vzniklou při dopravní nehodě vázán rozhodnutím o přestupku, je součástí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (shodně ustálená soudní praxe - např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979, str. 194, Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“ nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, publikovaná pod C 13079 a 2776 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Obecně tedy platí, že soud v občanském soudním řízení je vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin či přestupek a kdo jej spáchal, přičemž rozsah této vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu či přestupku okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin (přestupek), neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o vzniku určité újmy, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou. V tomto případě byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku přejetím podélné čáry a odvolací soud tento závěr respektoval, ostatně na něm postavil svůj právní závěr o protiprávnosti počínání žalovaného při řízení osobního automobilu. Tato vázanost však nevylučuje posouzení, zda a nakolik se na vzniku újmy podílel i sám poškozený (k vázanosti trestním rozsudkem při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti poškozeného srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001, nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409), neboť rozhodnutím o nespáchání přestupku (stejně jako zprošťujícím rozsudkem v trestním řízení, k tomu srov. též část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, č. 130/2018 Sb. rozh. obč.) není soud v občanskoprávním řízení vázán. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nerespektování ustálené judikatury, jestliže při zjištěném skutkovém stavu průběhu nehody posuzoval i spoluzpůsobení si újmy na zdraví žalobkyní. Jeho závěr, že oba účastníci nehody se na střetu podíleli zhruba stejnou měrou – žalovaný tím, že nedovoleně předjížděl žalobkyni v obci přes podélnou čáru souvislou, žalobkyně tím, že jako cyklistka jedoucí na silnici před vozidlem žalovaného nesledovala dostatečně situaci a nedala dostatečně dopředu najevo svůj záměr odbočit vlevo – je dostatečně odůvodněný a není nikterak nepřiměřený.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné.
Přestože žalovaný jako otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvádí právní posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou újmou s poukazem na pochybení soudu při práci se znaleckým posudkem, je zřejmé, že obsahem jeho dovolání je nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu. Podrobuje-li však kritice postup při zjišťování rozhodných skutečností prostřednictvím znaleckého posudku, opomíjí, že k procesním pochybením vedoucím potenciálně k nesprávnosti rozhodnutí ve věci, je Nejvyššímu soudu umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, avšak proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl co do částky 105 255 Kč potvrzen zamítavý výrok rozsudku okresního soudu, je dovolání subjektivně nepřípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením části zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně však žalovanému nebyla žádná újma způsobena, a žalovaný tedy nemůže mít zájem na změně této části rozhodnutí.
Žalovaný napadl dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud také dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu