ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3054.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3054/2022-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: L. T. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Za Poštou 2, Olomouc, proti žalované: P. Z. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem Hodov 459, Úvaly, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 197/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2022, č. j. 19 Co 36/2022-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 19 Co 36/2022-140, potvrdil rozsudek ze dne 23. 12. 2021, č. j. 20 C 197/2021-89, v části, kterou Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované omluvy za chybnou diagnózu a zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I), změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení České republice (výrok III) a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). V řízení na ochranu osobnosti před zásahem spočívajícím v údajně nesprávně stanovené diagnóze rozvoje bludů a v odepření možnosti nahlédnout do lékařské dokumentace vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně a sám částečně zopakoval a doplnil dokazování. Zjistil, že žalobkyně navštěvovala mezi roky 2010 až 2019 psychiatrickou ordinaci žalované pro „neblahé zkušenosti se zdravotnictvím“ a únavu. Žalovaná po zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně v průběhu řady sezení postupem času dospěla k závěru, že žalobkyně trpí smíšenou poruchou osobnosti (diagnóza F 61), od roku 2018 s podezřením na postupný rozvoj paranoidních bludů. Podle dalších lékařských zpráv a posudků trpí žalobkyně smíšenou poruchou osobnosti, žádný z posudků u žalobkyně neprokázal rozvoj bludů. Odvolací soud posoudil věc podle §82 odst. 1 a §2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nárok žalobkyně není dán. Tvrzená újma v podobě úzkostí, únavy a nevýkonnosti, související podle tvrzení žalobkyně mimo jiné i s tím, že ji v průběhu let začala rodina obviňovat z duševní nemoci a označovat ji za blázna, byla důvodem, proč žalobkyně začala žalovanou navštěvovat, o obviňování ze strany rodiny se žalované svěřila již v roce 2016, tedy před diagnózou možného rozvoje paranoidních bludů. Proto mezi tvrzenou újmou a údajným porušením povinnosti žalovanou odvolací soud neshledal vztah příčinné souvislosti. Současně uzavřel, že žalovaná žádnou povinnost neporušila. Obecně diagnóza žalované odpovídala diagnózám podle lékařských zpráv a posudků provedených v řízení k důkazu, závěr o smíšené poruše osobnosti žalobkyně byl potvrzen v podstatě všemi provedenými důkazy vyjma výslechu žalobkyně a podezření na rozvoj bludů v roce 2018 a 2019 vyplynulo z mnohaletého pozorování a léčby žalobkyně prováděné žalovanou. Ani postup žalované spočívající v znepřístupnění lékařské dokumentace žalobkyni neshledal odvolací soud jako postup non lege artis, neboť tím žalovaná sledovala ochranu zájmu žalobkyně, aby ji zbytečně nerozrušila úvahami o diagnóze a jejích projevech.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, a právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl pochybit, nezadal-li zpracování znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, zda žalobkyně trpí či netrpí bludy, ačkoli pro takový postup byly zákonné podmínky splněny. Dále v rozporu se zákonem neprovedl důkaz navržený žalobkyní a současně se nedostatečně vypořádal s odůvodněním rozhodnutí, čímž založil jeho nepřezkoumatelnost. Konečně odvolací soud nesprávně posoudil odepření možnosti nahlédnout do lékařské dokumentace žalobkyně jako postup lege artis. Ustanovení §2640 o. z. v souvislosti s §32 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, umožňuje informaci o zdravotním stavu pacienta zadržet, pokud by sdělení informace ohrozilo zjevně a vážně zdravotní stav pacienta. Podle žalobkyně tato podmínka splněna nebyla. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení, a zároveň požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, avšak dovolání se účinně dotýká jen jednoho z nich, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tak je tomu i v dané věci.
Odvolací soud dovodil neopodstatněnost žalobkyní uplatněného nároku jednak proto, že postup žalované při stanovení diagnózy i při zadržení informace o zdravotním stavu žalobkyně byl lege artis, a jednak proto, že mezi žalobkyní tvrzenou újmou a údajným protiprávním jednáním žalované neshledal příčinnou souvislost. Obstojí-li tedy zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o nedostatku příčinné souvislosti, jehož správnost žalobkyně nenapadá (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolatelkou vymezená (jiná) právní otázka, zda zadržení informace o zdravotním stavu žalobkyně představovalo porušení povinnosti, za této procesní situace totiž nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu dovolatelky by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že v rozporu se zákonem nezadal zpracování znaleckého posudku, neprovedl navržené důkazy a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, což založilo jeho nepřezkoumatelnost, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nadto lze dodat, že, je na soudu, zda postupem podle §127 o. s. ř. ustanoví znalce, nebo zda provede všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je vůbec potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5978, rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008).
Proti výrokům II, III a IV rozsudku odvolacího soudu, tj. výrokům, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu