ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3289.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3289/2023-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. Č. , zastoupený Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 287/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 70 Co 106/2023-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 70 Co 106/2023-278, potvrdil rozsudek ze dne 24. 1. 2023, č. j. 27 C 287/2019-247, ve výrocích, jimiž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na zaplacení částek 820.237 Kč a 107.382,40 Kč, vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o pojistné plnění za ztrátu na výdělku vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 5. 9. 2015 byl žalobce zraněn při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podle §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, žalobci uplatněný nárok nevznikl, neboť neprokázal výši a pravidelnost příjmů před nehodou, ani že mu svědek D. B. před dopravní nehodou nabídl možnost zaměstnání v pracovním poměru za určitou odměnu. Žalobce rovněž neprokázal, že v důsledku úrazu mu jeho zdravotní stav objektivně nedovoluje vykonávat práci.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp. že tato otázka nebyla dosud řešena. Konkrétně uvádí otázku poučovacích povinností ze strany soudu prvního stupně, otázku, zda má procesní poučení účastníků podle §118a o. s. ř. za následek povinnost účastníků předložit v listinné podobě ty důkazy, které byly v řízení účastníkem již k provedení navrženy, otázku hodnocení důkazů (zde soudy přistoupily k hodnocení provedených důkazů selektivně a k tíži žalobce a v rozporu se zásadami vyjádřenými např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 189/2001 nebo sp. zn. 26 Cdo 2505/2000) a otázku, jakých kvalit a znalostí v rámci administrativních činností má dosahovat svědek jako podnikatel zaměstnavatel. Žalobce namítá porušení práva na spravedlivý proces a nedostatky v procesním poučování. Soudy obou stupňů podle něj vytvářejí skutkový děj, který je v hrubém rozporu se závěry, které lze jinak z provedených důkazů učinit, a provedenými úvahami se hrubě odchylují od jinak standardní zásady volného hodnocení důkazů. Nesouhlasí s hodnocením svědecké výpovědi D. B., jak je učinily soudy obou stupňů. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Dovolatel neformuluje právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje.
Dovolatelem uplatněné námitky tedy nesměřují k vyřešení právních otázek, nýbrž především zpochybňují hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o tom, neprokázal, že by mu v důsledku škodní události (dopravní nehody ze dne 5. 9. 2015) ušel výdělek. Jinými slovy řečeno dovolatel polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti nároku, namítá rozpory ve svědeckém dokazování a nesouhlasí se skutkovými zjištěními, což však není důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu