ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3530.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3530/2023-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. B. , a b) T. B. , oba zastoupeni JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, o 791 063 Kč a 361 192 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 354/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2023, č. j. 71 Co 202/2022-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 32 C 354/2018-243, zamítl žalobu žalobkyně a) na zaplacení 791 063 Kč (výrok I), žalobu žalobce b) na zaplacení 361 192 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobci se žalobou podanou 14. 12. 2018 domáhali náhrady za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění vůči L. J. (dále jen „původní žalovaný 1“) jakožto pojistníkovi, který s nyní žalovanou uzavřel pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Toyota Yaris, a E. J. (dále jen „původní žalovaný 2“) jakožto vlastníkovi tohoto vozidla. Nyní žalovaná byla původně vedlejším účastníkem na straně žalovaných. Okresní soud vyšel ze zjištění, že 14. 12. 2015 žalobce b), který řídil vozidlo Toyota Yaris zapůjčené od původního žalovaného 2, a žalobkyně a), která byla jeho spolujezdcem, s vozidlem havarovali a utrpěli újmu na zdraví. Podle původních skutkových tvrzení měla nehodu zavinit třetí osoba, která z místa dopravní nehody ujela. Žalovaná ještě jako vedlejší účastník částečně plnila žalobkyni a) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění [o vyplacené částky byla žaloba žalobkyní a) vzata zpět]. Žalobci podáním ze dne 16. 1. 2020 vzali svou žalobu zpět proti původnímu žalovanému 1, ve vztahu k původnímu žalovanému 2 navrhli, aby na jeho místo vstoupil do řízení vedlejší účastník (nyní žalovaná), o čemž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 10. 9. 2020, č. j. 32 C 354/2018-160, které nabylo právní moci 1. 10. 2020. Proti žalované vymezili nárok jako náhradu za bolest žalobkyně a) ve výši 51 565 Kč a žalobce b) 93 497 Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) ve výši 745 498 Kč a žalobce b) 267 695 Kč s odkazem na §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“) . Následně v reakci na procesní obranu žalované (která namítla, že ve vztahu k ní žalobci dosud skutkově nevymezili žádný důvod k plnění) žalobci na jednání soudu dne 1. 2. 2022 změnili svá dosavadní tvrzení tak, že nehodu nezavinila třetí osoba, ale žalobce b) tím, že nedodržel maximální povolenou rychlost. Změnu skutkových tvrzení okresní soud posoudil jako změnu žaloby, neboť až nyní žalobci odůvodnili, proč se zaplacení předmětných částek domáhají po žalované, a tuto změnu připustil usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 32 C 354/2018-232, které nabylo právní moci 14. 3. 2022. Nato žalovaná vznesla námitku promlčení. Okresní soud shledal nárok žalobkyně a) promlčeným, neboť její zdravotní stav se ustálil 14. 12. 2018 a rozhodná skutková tvrzení ve vztahu k žalované uplatnila až 1. 2. 2022, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Pokud by žalobci skutková tvrzení nezměnili, zcela zjevně by nebyla dána pasivní legitimace žalované, neboť bez ztotožnění vozidla, které údajně nehodu zavinilo, by nebylo možné určit jeho pojistitele. Nárok žalobci b) okresní soud nepřiznal proto, že nebyl oprávněn požadovat pojistné plnění vůči žalované, se kterou nebyl v pojistném vztahu. Dílčí plnění žalované ještě jakožto vedlejšího účastníka řízení pak nepovažoval za uznání nároku, které by mělo prodloužit promlčecí lhůtu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 71 Co 202/2022-267, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že teprve doplněním skutkových tvrzení při jednání dne 1. 2. 2022 žalobkyně a) uplatnila nárok na pojistné plnění. Do té doby ze skutkového základu žaloby nebylo možné dovodit povahu uplatněného nároku. Nárok žalobkyně a) na pojistné plnění vůči žalované se promlčel podle §635 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) promlčením práva na náhradu újmy, na kterou se pojištění vztahovalo. Subjektivní promlčecí lhůta u nároku žalobkyně a) na náhradu újmy vůči žalobci b) (řidiči pojištěného vozidla) počala běžet den po dni ustálení jejího zdravotního stavu, tj. dnem 15. 12. 2018, a skončila dne 15. 12. 2021 (§620 o. z. ve spojení s §629 odst. 1 o. z.); soud se nezabýval počátkem běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu vytrpěné bolesti, protože rozhodující okamžik pro běh této lhůty nastal před ustálením zdravotního stavu. V době změny žaloby byly již oba nároky žalobkyně a) promlčeny. Předchozí plnění žalované v postavení vedlejšího účastníka poskytnuté žalobkyni a) nezakládalo uznání nároku, neboť se jednalo o jiný nárok (na náhradu škody), než který žalobci následně uplatnili přímo vůči žalované (na pojistné plnění). Žalobu žalobce b) neshledal důvodnou, protože jako řidiči pojištěného vozidla mu nárok na pojistné plnění nemohl podle §7 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vzniknout.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky promlčení nároku žalobkyně a), která za daných skutkových okolností nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Odvolací soud pochybil při určení okamžiku řádného uplatnění nároku na náhradu za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění. Již podáním ze dne 16. 1. 2020 byl nárok žalobkyně a) proti žalované jednoznačně vymezen odkazem na zákon č. 168/1999 Sb., přičemž měly-li soudy za to, že je třeba uvést další skutečnosti svědčící o splnění podmínek §9 zákona č. 168/1999 Sb., měly o tom žalobkyni a) podle §118 o. s. ř. poučit. Odvolací soud nesprávně posoudil doplnění skutkových tvrzení ze dne 1. 2. 2022 jako novou žalobu. Nelze též odhlédnout od toho, že se žalovaná ještě z pozice vedlejšího účastníka ve svém vyjádření z října 2019 přihlásila k plnění a nárok uznala s tím, že žalobci musí nejdříve pojistnou událost řádně ohlásit, a navíc v průběhu řízení žalobkyni a) částečně plnila. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Dovolání žalobkyně a) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby žalobce b), není přípustné. K podání dovolání proti tomuto výroku není žalobkyně a) subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, odstranitelná zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce b) však žalobkyni a) nebyla žádná újma způsobena, a žalobkyně a) tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí. Ze stejného důvodu není přípustné dovolání žalobce b) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby žalobkyně a). Konečně pak dovolání neobsahuje vůbec žádnou argumentaci, která by se týkala nároku žalobce b). Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně a) směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby žalobce b), a dovolání žalobce b) zcela podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §609 věty první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.
Podle §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Podle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Podle §626 o. z. u práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.
Podle §629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.
Podle §635 odst. 2 o. z. právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.
Účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Slovo „nejpozději“ v ustanovení §635 odst. 2 o. z. znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle, než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho vyplývá, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v ustanovení §626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, uveřejněný pod číslem 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud plně respektoval shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu a nárok žalobkyně a) shledal promlčeným. Žalobkyně a) uplatnila žalobou ze dne 14. 12. 2018 nárok na náhradu újmy vůči vlastníkovi a pojistníkovi vozidla, ve kterém havarovala, na jejichž straně vystupovala jako vedlejší účastník nyní žalovaná, a současně vůči České kanceláři pojistitelů. Žaloba trpěla nedostatky skutkových tvrzení. Žalobkyně a) od počátku tvrdila, že dopravní nehodu zavinila třetí osoba v blíže neurčeném vozidle Fabia, se kterým z místa nehody ujela. Odtud patrně pramenilo podání žaloby vůči České kanceláři pojistitelů. Žalobu současně podanou i vůči původním žalovaným 1 a 2 nikterak neodůvodnila. Nebylo tudíž zřejmé, zda měl být některý z původních žalovaných provozovatelem vozidla a žalobkyně a) tak dovozovala u některého z nich objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, zda některý z nich porušil svou smluvní povinnost v souvislosti se zapůjčením vozidla, anebo zda dovozovala jejich odpovědnost ze zcela jiného důvodu. Jestliže následně podáním ze dne 16. 1. 2020 navrhla záměnu účastníka tak, aby na místo původního žalovaného 2 vstoupila nyní žalovaná a odkázala-li přitom pouze na zákon č. 168/1999 Sb. bez jakýchkoliv dalších tvrzení, nemohl soud již tento okamžik posoudit jako uplatnění nároku na pojistné plnění. Pouhý odkaz na zákon, podle kterého žalobkyně a) uplatnila svůj nárok, nemohl nahradit potřebná skutková tvrzení. Soudu ani žalované v tento okamžik nemohlo být zřejmé, z jakých důvodů by měla být žalovaná odpovědná za újmu žalobkyně a), zda její odpovědnost žalobkyně a) odvozovala od osoby provozovatele odpovědného podle §2927 o. z. a kdo vůbec byl takovou osobou, popř. od řidiče havarovaného vozidla jakožto viníka dopravní nehody podle §2910 o. z. Až nová skutková tvrzení uvedená na jednání dne 1. 2. 2022, že dopravní nehodu zavinil řidič vozidla – žalobce b), nikoli třetí osoba, umožnila soudu posoudit žalobu jako uplatnění přímého nároku žalobkyně a) na pojistné plnění vůči žalované podle §9 zákona č. 168/1999 Sb., jejíž povinnost poskytnout pojistné plnění se odvíjela od odpovědnosti řidiče vozidla jako viníka nehody. Taková skutková tvrzení bylo namístě považovat za změnu žaloby. Proto odvolací soud nepochybil, shledal-li nárok žalobkyně a) promlčeným s odůvodněním, že od ustálení jejího zdravotního stavu dne 14. 12. 2018, kdy měla již znalost i o osobě škůdce, uplynula promlčecí lhůta nároku na náhradu újmy vůči žalobci b) před doplněním skutkových tvrzení právně významných pro posouzení nároku uplatněného proti žalované.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neposoudil částečné plnění žalované jako uznání dluhu, nevymezuje, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se v této souvislosti měl odvolací soud odchýlit, popř. zda jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom povinnou náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci, pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 12/2013). Přesto lze uvést, že dobrovolné částečné plnění žalované nebylo možné posoudit jako uznání dluhu ve smyslu §2054 o. z., neboť z jejího postoje v řízení ohledně zbylé části žalovaného plnění jednoznačně vyplývalo, že zbytek dluhu neuznává. Tvrdí-li v této souvislosti dovolatelka, že se žalovaná ve svém vyjádření přihlásila k plnění a dluh uznala, jedná se o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Konečně vytýká-li dovolatelka soudům, že ji nepoučily podle §118 o. s. ř., jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Navíc je nutné doplnit, že úkolem soudů nebylo žalobkyni a) poučovat o tom, z jakých důvodů by který z mnoha žalovaných mohl být odpovědný, a vyzývat ji k doplnění nezbytných skutkových tvrzení, neboť by tím naopak založil nerovnost účastníků řízení. Tento úkol nepochybně náležel její právní zástupkyni.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně a) v celém rozsahu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu