ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3853.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3853/2022-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. B. , narozený XY, bytem XY, proti žalovanému: J. Š. , narozený XY, bytem XY, o náhradu újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 214/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 22 Co 5/2022-23, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 22 Co 5/2022-23, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2021, č. j. 14 C 214/2021-11, ve výroku o odmítnutí žaloby, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2022, č. j. 22 Co 5/2022-23, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2021, č. j. 14 C 214/2021-11, jímž tento soud neustanovil žalobci zástupce z řad advokátů, odmítl žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, aniž byl zastoupen advokátem. Na výzvu soudu podle §241b odst. 2 ve spojení s §241 o. s. ř. reagoval žalobce žádostí o ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení. Tato žádost byla pravomocně zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 9. 2022, č. j. 14 C 214/2021-51, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2022, č. j. 22 Co 245/2022-57.
Nejvyšší soud o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Z dovolání zastoupení dovolatele nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo případné právnické vzdělání dovolatele prokazující, nebyly předloženy. Jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení byla pravomocně zamítnuta. Dovolatel nedostatek povinného zastoupení neodstranil, ač byl o procesních následcích nesplnění výzvy poučen.
Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat – s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje – rozhodnutí, kterým se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes výzvu do dnešního dne nedošlo, zastavil Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (§104 odst. 2, §241b odst. 2 a §243c odst. 3 o. s. ř.).
V části, v níž dovolání směřovalo proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů a o náhradě nákladů řízení, a jíž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) a j) o. s. ř. ve spojení s §241b odst. 2 o. s. ř. Proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání. Ačkoli podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě dovolací soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jeho postoje v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dovolatel tak dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující jejich věcné projednání. Opakovaně i v jím dalších zahajovaných řízeních v žalobě ani v řádných či mimořádných opravných prostředcích neuvádí ani takové základní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čeho a z jakých důvodů se domáhá. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němuž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1887/18.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu