ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.473.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 473/2023-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: L. K. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalovanému: R. T. , narozený dne XY, bytem XY, o náhradu újmy na zdraví ve výši 5 202 786 Kč s příslušenstvím a placení peněžitého důchodu 9 685 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 120/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2022, č. j. 64 Co 77/2022-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 9 C 120/2020-155, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 933 890,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 933 890,40 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, 24 653,60 Kč a 158 892,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 78 732 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení (výrok I), dále mu uložil povinnost platit žalobci s účinností od 1. 12. 2021 peněžitý důchod ve výši 4 973,20 Kč měsíčně splatný nejpozději vždy do posledního dne v měsíci, za který je placen (výrok II), zamítl žalobu ohledně 4 066 109,60 Kč s příslušenstvím, částek 36 980,40 Kč, 146 904,20 Kč a peněžitého důchodu ve výši 4 711,80 Kč měsíčně počínaje od 1. 12. 2021 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky IV-VI). Rozhodl tak o nárocích žalobce na náhradu bolesti, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku, které mu měly vzniknout tím, že dne 24. 6. 2017 po předchozí dopravní nehodě, na které se žalobce i žalovaný podíleli jako řidiči motorových vozidel, žalovaný do žalobce strčil tak, že žalobce v důsledku toho upadl a způsobil si vážné zranění (zejména v oblasti hlavy) s následnou dlouhou léčbou a trvalými následky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 64 Co 77/2022-190, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III a výrocích IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Soudní znalec ohodnotil bolestné 208,9 body (61 634 Kč), zdravotní stav žalobce byl ustálen ke dni 19. 9. 2019, procentní omezení žalobce jako poškozeného ve všech oblastech lidského života (ztížení společenského uplatnění) činí 18,3058311287 %, čemuž při výchozí rámcové částce 12 754 000 Kč odpovídá náhrada 2 334 726 Kč. Pokud jde o odškodnění ztráty na výdělku, uvedl odvolací soud, že je nutno vyjít z průměrného výdělku za celý kalendářní rok 2016, který činil 30 595 Kč. Za období od 1. 5. 2019 (od kdy žalobce náhradu uplatnil) do listopadu 2021 (kdy soud prvního stupně rozhodl) je rozdíl mezi výší předpokládaného výdělku a žalobcem pobíraného invalidního důchodu 397 232 Kč. V souladu s ustanovením §2918 o. z. se pak soud zabýval tím, zda újma vznikla také následkem okolností, které se přičítají poškozenému. Ze skutkové věty trestního příkazu a zejména z výpovědi svědkyně V. T., družky žalovaného, v rámci trestního řízení vyplývá, že ke vzájemnému setkání a kontaktu žalovaného a žalobce došlo v důsledku toho, že žalobce řídil své vozidlo v protisměru v jízdním pruhu, ve kterém řídil vozidlo žalovaný. Vedle žalovaného seděla družka a za nimi dvě děti. Aby se žalovaný vyhnul střetu vozidel, strhl své vozidlo do příkopu, následně jak žalobce, tak žalovaný vystoupili z vozidel, žalobce se blížil k žalovanému, pokřikoval na něj (což činil i žalovaný) a máchal rukama. Poté žalovaný do žalobce strčil, v důsledku čehož došlo k pádu žalobce na silnici a jeho zraněním. Bez jednání žalobce by však nedošlo k jednání žalovaného. Soud míru okolností, které je třeba přičítat poškozenému – žalobci, stanovil na 60 %. Proto přiznal žalobci právo na náhradu újmy odpovídající 40 % každého z dílčích nároků, tedy bolestné ve výši 24 653,60 Kč (pro 36 980,40 Kč byla žaloba zamítnuta), ze znalcem určené náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 2 334 726 Kč soud přiznal žalobci náhradu ve výši 40 % z této částky, tj. 933 890,40 Kč (pro zbylé 4 066 109,60 Kč žalobu zamítl) a ohledně odškodnění ztráty na výdělku za dobu od 1. 5. 2019 do listopadu 2021 vyhověl žalobě v rozsahu 158 892,80 Kč (zamítl pro 146 904,20 Kč) a pro dobu od 1. 12. 2021 přisoudil žalobci měsíční rentu 4 973,20 Kč jako 40 % z částky 12 433 Kč, představující rozdíl mezi měsíční výší pravděpodobného výdělku a vypláceného invalidního důchodu žalobce (žaloba byla zamítnuta ohledně renty 4 711,80 Kč). K odvolacím námitkám žalobce soud v odůvodnění uvedl, že s ním lze souhlasit v tom, že jízda v protisměru není (sama o sobě) právně relevantní příčinou žalobcovy vzniklé újmy. Na této skutečnosti ovšem úvaha soudu nestojí. Soud prvního stupně nepřičetl k tíži žalobce zjevné porušení pravidel silničního provozu, nýbrž jeho následné chování, které bylo neadekvátní situaci, kterou žalobce svou nepozorností při řízení vyvolal. Žalobce měl své chování po vystoupení z vozidla uzpůsobit tomu, že žalovaný právě odvrátil srážku jejich vozidel, která mohla mít závažné následky pro něj i jeho rodinu. Žalobce si měl být vědom i toho, že to byl právě on, kdo takto nebezpečnou situaci vytvořil. Jestliže za tohoto stavu nejen, že zjevně nereflektoval roli, kterou při nehodě sehrál, ale naopak se vůči žalovanému choval způsobem, který byl vnímán jako další nebezpečí (a to nejen žalovaným, ale i jeho družkou), významně přispěl k tomu, že žalovaný reagoval rovněž nesprávně a odstrčil jej. Ke stanovení konkrétní míry, v jaké poškozený ke škodě přispěl, a tím i ke zjištění výše náhrady, jež mu náleží, je vzhledem ke zjištěným okolnostem nutno dospět úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Pokud soud prvního stupně ve shodě se soudy v předchozích řízeních (řízení u Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 9 C 12/2019, o nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny, která se proti žalovanému domáhala náhrady nákladů vzniklých jí při léčbě žalobce nebo řízení Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 9 C 157/2018, v němž se žalobce domáhal náhrady bolestného, újmy za vytrpěné duševní útrapy a náhrady ztráty na výdělku za dobu trvání jeho pracovní neschopnosti) na základě úvahy uzavřel, že jednání žalobce přispělo ke škodě o něco více, než samotné odstrčení žalobce žalovaným (v poměru 60:40), odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo třeba míru způsobení škody určit jinak.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. pro otázku vyřešenou odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Má se jednat o nesprávné posouzení otázky řešící to, zda a v jaké míře se na vzniku újmy na zdraví poškozeného podílely okolnosti, které lze přičítat poškozenému dle §2918 o. z. Žalobce v tomto směru tvrdí, že míra, kterou se na vzniku újmy na jeho zdraví podílely okolnosti, které mu lze přičítat, činila nejvýše 30 %. Žalobce rekapituluje průběh dosavadního řízení, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a namítá, že žalovaný svým jednáním nemohl ani splnit podmínky nutné obrany a žalobce se ani nedopustil žádného protiprávního jednání, kterým by žalovaného k trestnému činu (přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti) a současně ke způsobení újmy vůči jeho osobě vyprovokoval (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004). Spojuje-li soud příčinnou souvislost s dopravní situací, jedná se dle žalobce o nesprávnou úvahu, neboť tato událost je již příliš vzdálená. Je sice pravdou, že došlo k předchozí komplikované dopravní situaci, ale spojovat ji se vznikem újmy žalobce je příliš extenzivním výkladem příčinné souvislosti. Žalobce dodává, že si je vědom toho, že otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním a vznikem újmy je otázkou skutkovou, nikoli právní, přičemž ale právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Pokud by přeci jen dovolací soud došel i přes shora uvedené k závěru, že na straně žalobce jsou dány okolnosti, které se přičítají k jeho tíži, rozhodně nelze míru okolností ve smyslu spoluzavinění stanovit na 60 %, ale mírou daleko nižší, a to nejvýše do 30 %. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v části, kterou byly potvrzeny výrokové body III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně a aby zároveň zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), a je proto oprávněn zabývat se přípustností dovolání jen z hlediska právních otázek v dovolání formulovaných a důvodů v dovolání uplatněných.
Podle §2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jsou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
Ustanovení §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Byla-li škoda způsobena také jednáním poškozeného (žalobce), v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Okruh okolností zakládajících spoluúčast poškozeného na vzniku újmy je tedy mnohem širší, než jsou okolnosti naplňující předpoklady nutné obrany na straně škůdce.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve shodě se soudem prvního stupně spočívá na závěru, že jak v trestním řízení, tak v civilním řízení bylo prokázáno, že převažující příčinou vzniku škody bylo nepochopitelné a neadekvátní jednání dovolatele poté, co zavinil nebezpečnou dopravní situaci, která jen pohotovou reakcí žalovaného neskončila vážnou dopravní nehodou. Nepřiměřenou agresivní reakci žalovaného, kdy do žalobce strčil a ten upadl na silnici, bezpochyby vyvolalo předchozí jednání žalobce, který se měl v situaci po způsobení dopravní nehody a ohrožení rodiny s dětmi cestujícími v druhém vozidle omluvit a nikoli pokřikovat a rozhazovat rukama. Dovolatelův závěr o příliš extenzivním výkladu příčinné souvislosti soudy nižších stupňů je tedy nepatřičný, neboť žalovaný své jednání dostatečně neovládl právě vlivem předchozího prožitého šoku a strachu o svou rodinu v nebezpečné situaci způsobené žalobcem.
Konkrétní posouzení rozsahu spoluzavinění žalobce a žalovaného na vzniku škody záviselo na zhodnocení všech okolností případu a nelze je hodnotit jako zjevně nepřiměřené.
Ačkoli dovolatel uvedl, že napadá právní závěr odvolacího soudu, ve skutečnosti zpochybňuje především skutková zjištění. Obsahem dovolání je polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů, avšak bez jakéhokoli přesahu do judikatury dovolacího soudu. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a domáhá se jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišnému skutkovému závěru o průběhu nehody, jejím viníku a míře spoluzavinění dovolatele na ní. S právním posouzením své spoluúčasti na vzniku škody nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž především proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu je logicky a srozumitelně odůvodněn a nelze jej považovat za nepřezkoumatelný; není tak dána ani vada řízení, která by beztak byla uplatnitelná pouze v případě přípustnosti dovolání.
Je tak zřejmé, že dovolací námitky nesplňují zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani nezakládají jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 5. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu