ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.582.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 582/2023-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: AAAAA (pseudonym) , zastoupený zákonným zástupcem otcem M. H., právně zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Plzeň , IČO 00669806, se sídlem Edvarda Beneše 1128/13, 301 00 Plzeň, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, 301 00 Plzeň, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 276/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2022, č. j. 18 Co 180/2022-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 10 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Pavla Roubala.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal bolestného ve výši 500 000 Kč s tvrzením, že mu vznikla bolest v důsledku nesprávného léčení u žalované.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 18 Co 180/2022-270, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2022, č. j. 31 C 276/2019-238, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu, odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl od 26. 4. 2016 sledován v zařízení žalované pro zjištěný nález lupavého (bolestivého přeskočení) malíku vpravo s tím, že navržený operační zákrok (deliberace ohybačů malíku) bude proveden až po roce věku žalobce. Dne 1. 12. 2016 při přijetí k hospitalizaci podepsala zákonná zástupkyně žalobce – matka, souhlas s jeho hospitalizací v zařízení žalované za účelem uvolnění lupavého prstu a souhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Byla seznámena s údaji o účelu a povaze navrhovaného výkonu, jinými možnostmi léčby, jejich výhodami a riziky. Dne 2. 12. 2016 byla u žalobce provedena operace - deliberace šlach flexorů malíku levé ruky a revize PIP kloubu, avšak při tomto výkonu nebyla nalezena zduřelá šlacha (pro lupavý prst typická) a operací se nepodařilo zlepšit stav žalobce. Po následném zhoršení hybnosti prstu se žalobce dne 27. 1. 2017 již v jiném zařízení podrobil další operaci (rozvinutí malíku levé ruky) se závěrem, že u žalobce jde o kamptodaktylii středního článku prstu s prognózou rekonstrukce šlachy a poutek v pozdějším věku. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Pavla Sadovského bylo zjištěno, že u lupavého prstu se jedná o zánětlivé onemocnění či postižení šlach ohybačů a šlachových pochev v úrovni základního kloubu prstu, které vede ke ztluštění šlachové pochvy a tím ke zhoršení prokluzování šlachy ohybače při pohybu. V klinickém obraze je patrné ohnutí a při násilném natažení dojde k bolestivému přeskočení – lupnutí. Diagnostická vyšetření u žalované proběhla standardním způsobem, klinický obraz (včetně hmatného bolestivého zduření v průběhu šlachy ohýbače) odpovídal diagnóze lupavého prstu. RTG vyšetřením byl zjištěn normální nález, což odpovídá stanovené diagnóze. Konzervativní léčba (rozcvičování, obstřiky) velmi často vede k recidivám a operačnímu řešení, jež spočívá v uvolnění zduřelé šlachové pochvy; úspěšnost operační léčby lupavého prstu je velmi vysoká. Pokud je lupavý prst neléčen, může dojít k tomu, že prst se přestane hýbat, což je pak neměnné. Na prstech ruky 3., 4. a 5. prstu u kojenců se vyskytují vrozené deformity, tzv. klinodaktylie a kamptodaktylie. V případě kamptodaktylie se jedná o deformitu, která se projevuje skrčením malíku s nemožností jeho natažení, což je způsobeno atypickým abnormálním tvarem kloubu a ztluštěním kloubního pouzdra. Klinický obraz této vrozené vady je prakticky totožný s klinickým obrazem lupavého prstu a je v podstatě nemožné je odlišit, jiná než klinická diagnostická vyšetřovací metoda není ani u jednoho z těchto postižení indikována. Jediným vodítkem by mohlo být, že lupavý prst se nejčastěji vyskytuje na palci, ale není vyloučeno, že by se mohl vyskytnout i na malíku. Znalec uzavřel, že operační léčba byla v daném případě indikována správně, přičemž až při operaci bylo zjištěno, že se o lupavý prst nejedná. I v případě kamptodaktylie (o níž podle znalce u žalobce jde) by byl léčebný postup stejný, neboť ani tam konzervativní léčba nevede k úspěchu. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který aplikoval §2636 odst. 1, §2645, §2910 a §2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), §4 odst. 5, §28 odst. 1 a §31 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb.m.s. Na základě znaleckého posudku uzavřel, že žalovaná provedla u žalobce veškerá nezbytná vyšetření ke zjištění diagnózy s tím, že odlišit od sebe postižení lupavého prstu a kamtodaktylii pomocí jakékoliv zobrazovací metody je v praxi v podstatě nemožné a jediným vodítkem (vyjma toho, že výskyt lupavého prstu na malíku je velmi vzácný) je klinický nález, kterému odpovídal i závěr lékařky žalované. Rovněž načasování operace, její provedení i následná léčba byly provedeny lege artis. Žalovaná tedy při léčbě neporušila žádnou svou povinnost. Skutečnost, že až při operaci dne 27. 1. 2017 bylo najisto potvrzeno, že v případě žalobce jde o kamptodaktylii, nemůže svědčit závěru, že žalovaná při poskytování zdravotních služeb žalobci porušila povinnost postupovat s péčí řádného odborníka. Spatřoval-li žalobce porušení povinnosti v neuvedení další možné diagnózy (kamptodaktylie), není dána příčinná souvislost mezi tímto případným pochybením a vznikem bolesti, neboť postup léčení by byl v obou případech stejný. Ohledně bolestného v souvislosti s operačním zákrokem ze dne 27. 1. 2017 neshledal soud pochybení ani existenci příčinné souvislosti, neboť tuto operaci podstoupil žalobce zcela dobrovolně, bez stanovení diagnózy a se shodným výsledkem. Nebyly tak naplněny předpoklady podle §2910 a §2913 odst. 1 o. z. Ohledně tvrzeného nedostatku informovaného souhlasu soudy uzavřely, že bylo prokázáno, že zákonná zástupkyně žalobce byla žalovanou informována o důvodu hospitalizace, byla seznámena s údaji o účelu, povaze a předpokládaném prospěchu, následcích a možných rizicích navrhovaného léčení, jakož i s alternativami, jejich výhodami a riziky a měla možnost si jednu z alternativ zvolit. Odvolací soud proto nepřisvědčil námitce žalobce, že mu byly podány objektivně nepravdivé a neúplné informace, a uzavřel, že žalovaná postupovala zcela v souladu s právními předpisy, jestliže vycházela z předběžně stanovené diagnózy odpovídající klinickému nálezu.
Proti výroku I, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Zdůraznil, že žalovaná u něj dne 2. 12. 2016 provedla operační výkon bez jeho informovaného, a tedy platného souhlasu, neboť se mu dostalo informací objektivně neúplných a nepravdivých. Odvolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přestože z prvoinstančního rozsudku nevyplývá, k jakým skutkovým závěrům dospěl. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14. Předkládá otázky, „zda se pokládá souhlas s poskytnutím zdravotních služeb za informovaný, je-li pacientovi před vyslovením souhlasu podána informace podle §31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, tedy v dostatečném rozsahu podána informace o jeho zdravotním stavu, obsahující rovněž údaje, o jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích, zda nelze-li z odůvodnění rozsudku pro jejich absenci zjistit skutková zjištění předvídaná v hypotéze pro věc relevantní právní normy, je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně a zda nelze-li z odůvodnění rozsudku pro jejich absenci zjistit skutková zjištění předvídaná v hypotéze ustanovení §31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, tedy jakých informací o zdravotním stavu, obsahujících rovněž údaje, o jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích, se pacientovi dostalo, je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně“. Cituje pasáže z rozhodnutí odvolacího soudu týkající se hodnocení důkazů a konfrontuje je s vlastní argumentací obsaženou v odvolání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3888/2007, 28 Cdo 2687/2007 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/1994, I. ÚS 549/2000, II. ÚS 402/2005, I. ÚS 74/06, IV. ÚS 774/2018, IV. ÚS 2352/19, I. ÚS 218/09, IV. ÚS 1891/18, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 643/04 a I. ÚS 722/04 pak předkládá otázky procesního práva, „zda pokud se odvolací soud tvrzenými námitkami odvolatele nezabývá vůbec, nebo se s nimi vypořádá nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a zda zakládá sama skutečnost, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost dotyčného rozhodnutí“. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/16 a věk žalobce v době operace (necelých 16 měsíců) pak za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené označil, „zda z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyplývají i procesní požadavky, mezi něž patří i požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, zahrnující i pečlivé zhodnocení všech relevantních skutečností, a zda z tohoto článku Úmluvy vyplývají i procesní požadavky, mezi něž patří i požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, zahrnující v případě tvrzené újmy způsobené nezletilému v důsledku absence informovaného souhlasu s operačním výkonem i pečlivé zhodnocení jakých informací se zákonným zástupcům nezletilého před operačním výkonem ze strany zdravotnického řízení dostalo“. Navrhl zrušení potvrzujícího výroku I rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalované navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že žalobce svou argumentaci zakládá na rekapitulaci dosavadních námitek a nesouhlasu se správností skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu v tom, že odvolací soud přestože, podle dovolatele, neučinil závěr o skutkovém stavu, dovodil, že informovaný souhlas byl udělen. Především je třeba zdůraznit, že přestože rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje tzv. skutkovou větu, nelze dovodit, že by postrádal skutkové závěry. Rozsudek (v bodech 8 – 38) obsahuje nejen obsah jednotlivých provedených důkazů, ale u každého z nich je uveden i skutkový závěr soudu (je patrný z formulace „soud má za zjištěné“ či „prokázané“). Jestliže odvolací soud takto zjištěný skutkový stav shledal správným a vycházel z něho, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu včetně rozhodnutí žalobcem odkazovaných.
Ze skutkových závěrů pak nepochybně vyplývá, že zákonná zástupkyně žalobce (matka) byla informována o vhodnosti operačního řešení na základě stanovené diagnózy, byla seznámena s účelem, povahou, předpokládaným prospěchem i možnými riziky, jakož i s alternativami navrhovaného zdravotního výkonu, přičemž (jak bylo prokázáno výpovědí matky) si všechny podklady prostudovala, lékaře se dotazovala na věci, kterým nerozuměla, a ty jí byly vysvětleny. Jestliže poté podepsala souhlas s hospitalizací i operací, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že vyjádřila tzv. informovaný souhlas. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). K námitce dovolatele, že informace byly objektivně nepravdivé, dovolací soud poznamenává, že informace byly poskytnuty na základě klinicky stanovené diagnózy, přičemž bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že u postižení, kterým žalobce trpěl, jiná než klinická diagnostická metoda není možná, přičemž klinický obraz je v podstatě totožný s klinickým obrazem vrozeného postižení, kterým žalobce ve skutečnosti trpěl a které bylo zjištěno až při vlastní (následné) operaci. Nelze tedy vycházet z toho, že žalovanou poskytnuté informace byly vědomě nepravdivé nebo zkreslené. I doporučení k operaci bylo na místě, neboť, jak vyplývá ze znaleckého posudku, v případě neléčení lupavého prstu může dojít k trvalé ztrátě jeho hybnosti.
Ve vztahu k vhodnosti operačního řešení postižení žalobce směřují námitky dovolatele k tomu, že soud pominul některé důkazy, což mělo za následek nesprávný závěr o skutkovém stavu, a dále že se nevypořádal se všemi námitkami žalobce, což způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Právě v tom spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe jak dovolacího, tak Ústavního soudu. Dovolatel se v podstatě domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Avšak samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li pak dovolatel, že se odvolací soud nevypořádal se všemi žalobcem vznesenými námitkami a rozsudek řádně neodůvodnil, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což však není tento případ.
Dovolatel rovněž pokládá dovolacímu soudu řadu obecně formulovaných otázek. Pro dovození přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je však klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pominutí rozhodných skutečností, které v řízení byly prokázány či vyšly najevo, absence náležitého odůvodnění a nevypořádání se s argumenty účastníků v rozsudku, zajisté představují vady řízení a mohou být zásahem do práva účastníka na soudní ochranu, avšak (jak již bylo výše uvedeno), jedná se o otázky týkající se vad řízení, k nimž soud může přihlížet pouze v případě, že dovolání je (pro řešení právní otázky) přípustné. Na dovolatelem obecně kladených otázkách se napadené rozhodnutí nezakládá, proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Sluší se doplnit, že výtky dovolatele nejsou důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu