ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.711.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 711/2022-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: A. Č., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem V Olšinách 2300/75, Praha 10, proti žalované: MORAVAN Mléčná farma a. s., IČO 47672439, se sídlem Kateřinice 198, zastoupená Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem Sokolská 536/22, Olomouc, o zaplacení 578 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 126/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2021, č. j. 57 Co 194/2020-502, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 18 C 126/2015-409, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 578 660 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž byla žalobkyně oprávněna bezplatně užívat dvě stodoly ve vlastnictví žalobce k uskladnění slámy, žalovaná měla o stav stodol pečovat, provádět pravidelnou údržbu a nezbytné opravy a dbát na to, aby na nich nevznikla škoda. Dne 25. 4. 2013 stodoly vyhořely. Přesnou příčinu požáru se nepodařilo stanovit, znalci vyloučili samovznícení slámy. Okresní soud posoudil odpovědnost žalované podle §420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále „obč. zák.“) a uzavřel, že vznik požáru nesouvisel s provozní činností žalované ani s porušením právních předpisů z její strany. Tvrdil-li žalobce v závěrečném návrhu, že žalovaná má být shledána odpovědnou za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti, jednalo se podle soudu prvního stupně o změnu žaloby, kterou nepřipustil, neboť v průběhu celého řízení vedl dokazování k prokázání odpovědnosti žalované za škodu způsobenou provozní činností.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 57 Co 194/2020-502, výrokem I zrušil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku co do částky 128 980 Kč s úrokem z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil (co do 71 620 Kč s příslušenstvím pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a co do 57 360 Kč s příslušenstvím pro zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu), změnil rozsudek v části výroku o zamítnutí žaloby co do 449 680 Kč s úrokem z prodlení tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 449 680 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III až VI). Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu, že žalobce v závěrečném návrhu změnil žalobu. Žalobce od počátku opíral žalobu o více skutkových tvrzení zakládajících možnou odpovědnost žalované, mimo jiné tvrdil, že žalovaná porušila povinnost dbát o stav stodol, aby na nich nevznikla škoda a nedocházelo k jejich znehodnocení. Žalobce se v rámci závěrečného návrhu nedomáhal něčeho jiného než v původní žalobě, nepožadoval na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, a také se nedomáhal téhož plnění na základě jiného skutkového stavu, než jaký vylíčil již v žalobě. Podle odvolacího soudu žalobce s žalovanou uzavřeli ve smyslu §663 obč. zák. smlouvu o výpůjčce a žalovaná porušila svou povinnost vrátit po skončení smlouvy stodoly ve stanovené době a ve stavu odpovídajícím běžnému opotřebení vzniklému při řádném užívání. Proto odpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti vrátit předmět výpůjčky, byť tuto nemožnost způsobila třetí osoba. V příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovanou vznikla žalobci škoda, snížením jeho majetkového stavu o hodnotu stodol. Odvolací soud neshledal nárok žalobce promlčeným, neboť jej uplatnil žalobou dne 24. 4. 2015, tj. ve lhůtě podle §106 obč. zák., nikoli až v závěrečném návrhu před rozhodnutím soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o zaplacení 449 680 Kč s úrokem z prodlení napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soud nebyla dosud vyřešena, dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která má být dovolacím soudem posouzena jinak (šířeji). Odvolací soud pochybil, neposoudil-li podání závěrečného návrhu v řízení před soudem prvního stupně jako změnu žaloby. Žalobce se od počátku řízení domáhal svého nároku z údajné odpovědnosti žalované za škodu způsobenou provozní činností a z žádného jiného hmotněprávního důvodu. Okresní soud neprováděl žádné dokazování týkající se stavu a hodnoty nemovitostí při uzavírání smlouvy o užívání stodol a při jejím zániku. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, mají nároky odvozené od smluvních ujednání svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Žalobce v závěrečném návrhu uplatnil svůj požadavek na základě odlišných skutkových tvrzení, než v žalobě, a to co do identity tvrzeného jednání (škoda způsobená provozní činností x porušením smluvní povinnosti) a uplatněného následku (majetková újma x plnění na základě smlouvy). Šlo tedy o zcela nový nárok, který však žalobce uplatnil až po uplynutí promlčecí doby, vzhledem k tomu, že škoda vznikla již 25. 4. 2013. Navíc odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby. Odvolací soud porušil právo žalované na spravedlivý proces, když porušil zásady hodnocení důkazů a v rozsudku rezignoval na jeho řádné odůvodnění. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že odvolání zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení, popř. aby zrušil výrok II rozsudku odvolacího soudu včetně navazujících nákladových výroků III, V a VI, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Náležitosti návrhu na zahájení řízení (žaloby) jsou uvedeny v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první o. s. ř.), o změnu žaloby však jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura 10/2001, pod č. 123). Vzhledem k tomu, že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností) a že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněné pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze za změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. považovat změnu právní kvalifikace uplatněného nároku žalobcem, beze změny vylíčení právně významných skutkových okolností, z nichž svůj nárok dovozuje, či beze změny plnění požadovaného v žalobním návrhu.
V projednávané věci žalobce v žalobě podané u soudu dne 24. 4. 2015 požadoval zaplacení hodnoty zničených stodol s odůvodněním, že ve stodolách užívaných na základě ústní dohody žalovanou vypukl požár, který způsobil na těchto nemovitostech žalobcem vyčíslenou škodu. V písemném podání obsahujícím jeho závěrečný návrh před rozhodnutím soudu prvního stupně žalobce uvedl, že právním důvodem jeho nároku je porušení smluvní povinnosti vrátit stodoly po uplynutí sjednané doby žalobci ve stavu, v jakém byly převzaty; skutková tvrzení uplatněná v žalobě nijak nezměnil. Je tedy zřejmé, že uvedené podání nebylo změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., neboť jím nebyl změněn ani rozsah a kvalita požadovaného plnění ani skutkový základ nároku. Šlo o změnu názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, publikovaný pod C 15579 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3633/2021]. Žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, Soubor C 19478, na projednávanou věc nedopadá, neboť v něm Nejvyšší soud konstatoval, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění. Žalobce od počátku požadoval náhradu škody, nikoli nárok na plnění ze smlouvy. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé 25. 4. 2013 žalobou podanou k soudu dne 24. 4. 2015 (a nikoli podáním závěrečného návrhu), tedy před uplynutím promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že porušil zásady hodnocení důkazů, nedostatečně odůvodnil svůj rozsudek, a že neměl věcně přezkoumávat nepřipuštění změny žaloby, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu