ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.968.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 968/2022-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: TYNGENE , s. r. o., IČO 29039151, se sídlem Lisabonská 799/8, Praha 9, zastoupená Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti žalované: městská část Praha - Troja , IČO 45246858, se sídlem Trojská 230/96, Praha 7, zastoupená Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, o zaplacení 702 638,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 20/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 68 Co 291/2021-398, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13 794 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Nezhyby do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 29 C 20/2015-359, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 905 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení 692 733,76 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované a Korejské republice – Velvyslanectví Korejské republiky (žaloba v části směřující proti této žalované byla vyloučena k samostatnému projednání vzhledem k rozdílné věcné příslušnosti soudu) zaplacení částky 1 641 579,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 12. 2014 do zaplacení. Žalovaná měla způsobit žalobkyni škodu tím, že bez právního důvodu před uzavřením nájemní smlouvy umožňovala Velvyslanectví Korejské republiky užívání části pozemku žalobkyně. Soud prvního stupně vyšel z dokazování listinnými důkazy a znaleckými posudky a dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 473/3 o výměře 13 205 m 2 v k. ú. Troja, který nabyla ve veřejné dražbě v roce 2010. Nájemní smlouvou ze dne 2. 7. 2007 pronajala žalovaná Velvyslanectví Korejské republiky objekt č. p. 222, pozemky parc. č. 471 a 472, část pozemku č. 473/3 až ke stávajícímu oplocení, část pozemku parc. č. 387/3 v rozsahu postavené garáže a přístupové cesty k ní a objekt garáže. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou do 30. 6. 2012. Nájemní smlouvou ze dne 2. 7. 2012 pak pronajala žalovaná Velvyslanectví Korejské republiky objekt č. p. 222, pozemky parc. č. 471 a 472 a část pozemku parc. č. 387/3 v rozsahu postavené garáže a přístupové cesty k ní a objekt garáže. Dne 14. 5. 2014 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem části pozemku parc. č. 473/3 v k.ú. Troja na dobu neurčitou za nájemné ve výši 40 000 Kč měsíčně. Část pozemku parc. č. 473/3 v rozsahu 1 588,96 m 2 byla společně oplocena s pozemkem parc. č. 472 tak, že tvořila jednotný celek společně oplocený s domem č. p. 222 a tento areál užívalo v rozhodné době Velvyslanectví Korejské republiky na základě nájemních smluv ze dne 2. 7. 2007 a 2. 7. 2012 uzavřených se žalovanou. Ve smlouvě ze dne 2. 7. 2007 účinné do 30. 6. 2012 byla část pozemku parc. č. 473/3 až ke stávajícímu oplocení výslovně označena jako předmět nájmu. Ve smlouvě ze dne 2. 7. 2012 již nebyla část tohoto pozemku do předmětu nájmu zahrnuta a nájemce byl o tom informován. Obvyklá cena za užívání předmětné části pozemku o výměře 1588,96 m 2 v k. ú. Troja od 14. 1. 2012 do 1. 4. 2014 činí 13,50 Kč/m 2 za rok, což za období od 14. 1. 2012 do 30. 6. 2012 představuje částku 9 905 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná co do nároku na náhradu škody za období od 14. 1. 2012 do 30. 6. 2012, přičemž za období od 1. 7. 2012 do 1. 4. 2014 není nárok žalobkyně důvodný, když v rozhodném období (za účinnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2012) již část pozemku parc. č. 473/3 nebyla předmětem nájemní smlouvy, a žaloba tak v této části není důvodná ani z důvodu náhrady škody, ani z titulu bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 68 Co 291/2021-398, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil, když při tom vycházel ze závazných právních závěrů, které odvolací soud zaujal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Zopakoval, že nárok žalobkyně požadovaný za období od 14. 1. 2012 do 1. 4. 2014 může obstát pouze jako nárok na náhradu škody za dobu od 14. 1. 2012 do 30. 6. 2012. Vyšel z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě co do důvodu požadavku žalobkyně uplatněného vůči žalované a skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně doplněného svým dílčím dokazováním. Přihlédl k rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Za zcela správné hodnotil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně k otázce výše žalobkyní požadované náhrady, když při jejím stanovení vyšel z revizního znaleckého posudku, v němž znalkyně podrobně a precizně vysvětlila, proč a jak stanovila obvyklé nájemné.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe z hlediska 1) dokazování výslechem bývalého starosty žalované jako svědka a použití tohoto důkazu v řízení, 2) nepřihlédnutí k listině založené v soudním spise a potřeby navržení této listiny k provedení důkazu soudem, 3) možností navržení a provedení důkazu revizním znaleckým posudkem v odvolacím řízení a posouzení tohoto posudku jako novoty v rozporu s §205a o. s. ř. a 4) posouzení nároku žalobkyně jako náhrady škody se zúžením období, za které žalobkyni nárok náleží. V dalším textu dovolání žalobkyně polemizuje se správností závěrů odvolacího soudu a jeho procesního postupu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že jej považuje za nepřípustné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací námitky spočívají především v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, což mělo vést k chybným právním závěrům. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Namítá-li žalobkyně, že závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatila tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelka sice tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného a procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uvádí hlediska, z nichž má uvedený odklon vyplývat, a odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak konkrétní právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud od judikatury dovolacího soudu odchýlit, nevymezuje.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 506/2020).
Námitky, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vady řízení, nemohou založit přípustnost dovolání, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil a která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněných pod č. 108/2011, č. 32/2013 a č.100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 11 400 Kč podle §7 bodu 4 a §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% náhradou daně z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených částek ve výši 2394 Kč, celkem 13 794 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu