ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2272.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2272/2022-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce O. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Janečkem, advokátem se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, o určení existence a trvání nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 396/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2022, č. j. 15 Co 286/2020-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. 15 C 396/2017-149, určil, že nájemní vztah mezi žalovaným jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem k bytu č. 180 ve 13. podlaží domu čp. XY v ulici XY, existuje a trvá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 15 Co 286/2020-253, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech státu (výroky II. a III.).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek ve vztahu k zásadní otázce, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tedy zda došlo k přechodu nájmu na dovolatele, dovolací soud předesílá, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatel uplatnil, neboť brojil jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a že podle jeho názoru měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nadto je již v judikatuře ustálen názor, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).
Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani námitka nedostatečného odůvodnění právních úvah odvolacím soudem (tedy nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí), prezentovaná v dovolání zejména odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. I prostřednictvím této argumentace dovolatel ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, ale namítá vadu řízení.
Konečně zpochybňuje dovolatel závěr odvolacího soudu, že primárním důvodem pro určení, že nájemní vztah mezi účastníky netrvá a neexistuje, byla skutečnost, že nedošlo k zákonnému přechodu nájemního práva ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2011, neboť nebyla naplněna zákonná podmínka trvalého soužití rodičů žalobce s osobou původního nájemce (bratrem otce žalobce) pro absenci společného úmyslu vést se smluvním nájemcem trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Odvolací soud však v této souvislosti přiléhavě odkázal na judikaturu dovolacího soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 5068/2008, a další judikaturu v nich citovanou), přičemž vycházel ze skutkového závěru, že „byla vyvrácena zcela nevěrohodná skutková konstrukce žalobce, podle které mělo vzniknout samostatné soužití bratrů tím, že otec žalobce natrvalo vyměnil manželské soužití za soužití bratrské“, kterým je dovolací soud vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, na danou věc nedopadá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015).
Dovolací soud nepřehlédl ani to, že dovolatel podává dovolání proti celému rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Dovolání však není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. 2. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu