ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5068.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5068/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Prague Prime Properties s. r. o. , IČ: 26163349, se sídlem v Praze 1, Týnská 12/638, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti žalované H. P. , zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 262/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. 20 Co 58/2008-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č. j. 20 Co 58/2008-101, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem z 3. 4. 2008, č. j. 20 Co 58/2008-101, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) z 9. 7. 2007, č. j. 6 C 262/2006-79, jímž byla zamítnuta „žaloba se žádostí, že žalovaná je povinna bez náhrady vyklidit byt č. 3 v domě čp. 1700 (objekt bydlení) na pozemku parc. č. 2487, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV č. 2239 pro katastrální území V., který se nalézá v prvním nadzemním podlaží tohoto domu a sestává ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, WC, koupelny, sklepu a spíže, vše o celkové započitatelné ploše 93,20, a to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná trvale opustila v únoru 2006 společnou domácnost, kterou vedla v tomto bytě se svými dětmi M. a K. P., na které tím přešlo právo nájmu předmětného bytu podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák.). Nájem žalované k bytu tak zanikl ještě dříve než jí byla v dubnu 2006 doručena výpověď žalobkyně z nájmu bytu a žalovaná není ve věci pasivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku přechodu nájmu bytu podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací důvody, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Namítá, že pojem domácnost použitý v §706 odst. 1 obč. zák. je nutné vykládat podle §115 obč. zák., který stanoví, že „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“. Předpokladem tedy je hospodářské soužití, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1470/2004. Dále uvedla, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2340/2005, se soužití považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v jeho bytě žijící žít v trvalém životním společenství, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoliv pouze na přechodnou dobu, přitom přihlášení se podle evidence obyvatelstva má jen podpůrný důkazní charakter (odkaz na rozhodnutí z 27. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1445/2002). V daném případě však nelze označit soužití žalované s dětmi za trvalé, protože v době, kdy se žalovaná z bytu odstěhovala, děti byly ve stavu váhání další životní cesty a k domovu je poutalo jen právo trvalého bydliště a společenská povinnost návštěvy matky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek dovolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o.s.ř.”.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností z hlediska §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze argumentovat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Takový důvod však žalobkyně podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) rovněž uplatnila, pokud namítala, že syn žalované M. P. se do bytu nastěhoval po jejím odstěhování, že je vůbec sporné, zda její dcera K. P. v bytě bydlí vzhledem k jejím nesourodým zájmům a že v době odstěhování žalované z bytu byli oba jmenovaní ve stavu „váhání jejich další životní cesty a k domovu je poutalo jen právo trvalého bydliště a společenská povinnost návštěvy matky“. Tím předložila vlastní verzi skutkových zjištění, ze kterých pak dospěla k odlišnému právnímu závěru.
Při výkladu pojmu společné domácnosti podle §708 a §706 odst. 1 obč. zák. se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které již odkázal odvolací soud a to z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1525/2004, a z 29. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2340/2005, a dále rozhodnutí uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, z 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, z 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, z 26. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 288/2007) je ustálena v právním názoru, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. se k přechodu práva nájmu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství. Úmysl založit trvalé životní společenství musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Přitom ten, kdo tvrdí existenci nájmu, má důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu nájmu.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalovaná není nájemkyní předmětného bytu, neboť tím, že se v únoru 2006 odstěhovala, trvale opustila společnou domácnost ve smyslu §708 obč. zák. a právo nájmu bytu přešlo na její zletilé děti Martina a Kláru Poláčkovi, přičemž dovolatelka zpochybnila právní závěr o tom, že šlo trvalé opuštění společné domácnosti.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam, neboť otázku, zda právní úkon žalované - nájemkyně bytu – trvalé opuštění společné domácnosti, splňoval náležitosti stanovené v §§34 a násl. obč. zák. (zejména §39 obč. zák.), neposoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §708 obč. zák. ustanovení §706 odst. 1 a 2 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudky z 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005, z 27. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008, a z 10. 2. 2001, sp. zn. 2392/2009) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. Přitom jednání nájemce, pokud trvale opustil společnou domácnost, je nejen úkonem faktickým, ale současně i právním úkonem. Je proto nutno jej posoudit i z hlediska ustanovení §39 obč. zák. Ten stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jde o absolutní neplatnost právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. V závislosti na konkrétních okolnostech případu je pak třeba uvážit, zda jednání nájemce bytu bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Rozdělení soužití rodičů a dospělých dětí („osamostatnění“ dětí) nelze řešit na úkor vlastníka předmětného domu a zneužívat institut přechodu nájmu. Trvalé opuštění společné domácnosti jako právní úkon, musí splňovat náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., tedy i náležitosti vyplývající z ustanovení §39 obč. zák. a nesmí proto svým obsahem či účelem zákon obcházet.
V rozsudku z 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 679/2005, pak byl vyjádřen právní názor, že došlo-li k ukončení společné domácnosti nikoli z vůle nájemce bytu, ale toliko jednostranně z vůle osoby, jež s ním žila ve společné domácnosti a která se odmítla spolu s ním odstěhovat do jiného bytu, nejde o trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu, jež by mělo za následek přechod práva nájmu bytu na spolužijící osobu.
Odvolací soud se však v dané věci posouzením trvalého opuštění společné domácnosti ze všech naznačených hledisek - kam se žalovaná odstěhovala, z jakého důvodu a proč se s ní neodstěhovaly i její děti - nezabýval. Jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž i nesprávné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla žalobkyní podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu