ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.288.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 288/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 39 C 166/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č.j. 58 Co 625/2005-395, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, č.j. 39 C 166/97-100, uložil žalovanému vyklidit byt č. 24 o velikosti 2+1 v 6. patře domu čp. 608, v ulici P. or. č. 25, v P. 4 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 19. 12. 2000, č.j. 29 Co 570/2000-132, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (pro nepřezkoumatelnost) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 7. 11. 2002, č.j. 39 C 166/97-224, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud (v pořadí již druhým) usnesením ze dne 13. 3. 2003, č.j. 29 Co 68/2003-246, opět zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nájemní smlouva ze dne 22. 1. 1997 je absolutně neplatná. Odvolací soud uzavřel, že uvedená smlouva nebyla v rozporu s ustanovením §243 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), podepsána dvěma členy představenstva družstva. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení znovu zabýval tím, zda žalovanému nevznikl nájem k předmětnému bytu z jiného právního důvodu.
Soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, č.j. 39 C 166/97-288, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 3. 2004, č.j. 39 C 166/97-310, uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného odvolací soud (v pořadí třetím) usnesením ze dne 1. 9. 2004, č.j. 58 Co 316/2004-326, opět zrušil rozsudek soudu prvního stupně (pro nepřezkoumatelnost a nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu), věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně nařídil, aby věc v dalším řízení projednal
a rozhodl jiný samosoudce.
Soud prvního stupně (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j. 39 C 166/97-355, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2005, č.j. 39 C 166/97-373, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěné, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že předmětný byt byl přidělen manželům H. a M. H. rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. 5 ze dne 1. 3. 1981, zn. byt-M-Ch.47/81/Zál, že dne 27. 3. 1981 s nimi Obvodní podnik bytového hospodářství v P. 4 uzavřel dohodu o užívání bytu, že H. H. ovdověla, že se k ní žalovaný v roce 1991 přihlásil k trvalému pobytu, že se tam přehlásil z bytu svých rodičů na adrese P. 8, V. 388, že byl uveden na evidenčním listu, že v období od 4. 10. 1991 do 26. 3. 1993 vykonával základní vojenskou službu, že v dotazníku brance měl uvedenou adresu předmětného bytu, ale ve služební charakteristice adresu P. 8, V. 388, že si po skončení základní vojenské služby nastěhoval do předmětného bytu osobní věci, že poté pracoval jako řidič z povolání a pracovně často pobýval mimo P., že o víkendech jezdil na O. anebo do předmětného bytu, že se podílel na úhradách za užívání bytu, že ošetřující lékařkou H. H. byla MUDr. I. Š. (u níž se H. H. léčila od roku 1988), že podle ní zdravotní stav H. H. v běžném životě nikterak neomezoval, že i když na podzim 1995 onemocněla rakovinou průdušek, přicházela na kontroly sama a stěžovala si na nezájem rodiny o její osobu, že v době od 7. 8. do
13. 11. 1996 byla H. H. hospitalizována v T. n. v P., že od 13. 11. 1996 byla umístěna v P. l. v B., kde zemřela, že při předběžném šetření v dědickém řízení probíhajícím pod sp. zn. 34D 3518/96 matka žalovaného poskytla údaj, že H. H. žila ve společné domácnosti s žalovaným, že dne 22. 1. 1997 žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu, že nájemní smlouvu podepsal za žalobce jen předseda družstva S. K., že žalovaný přenechal byt k užívání občanům vietnamské příslušnosti, že poté někteří nájemníci v domě začali zpochybňovat jeho soužití v bytě s H. H., a že dopisem ze dne 21. 4. 1997 žalobce vyzval žalovaného k vyklizení bytu.
Po právní stránce soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho usnesení ze dne 13. 3. 2003, č.j. 29 Co 68/2003-246 – uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 22. 1. 1997 je neplatná a nemůže být titulem pro nájemní poměr žalovaného k předmětnému bytu. Dovodil však, že žalovaný naplnil předpoklady pro přechod nájmu k předmětnému bytu podle §706 odst. 1 věta první zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), neboť žil ve společné domácnosti s dosavadní nájemkyní H. H. (babičkou) minimálně od skončení základní vojenské služby v roce 1993 až do jejího úmrtí, a neměl vlastní byt. Nájemní poměr žalovaného k předmětnému bytu brání tomu, aby se žalobce mohl domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, č.j. 58 Co 625/2005-395, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému vyklidit předmětný byt a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědkyň L. M. (sestry žalovaného), A. M. (matky žalovaného), V. D. (tety žalovaného), M. H., V. M. a E. M. (sousedů H. H.) a M. H. (strýce žalovaného) a k návrhu žalovaného vyslechl V. M. (babičku žalovaného), A. B., M. B. a V. N. (známé žalovaného), přečetl kuponovou knížku, učňovskou knížku, evidenční list z roku 1994, omluvný list ze Středního odborného učiliště strojírenského (s údajem, že žalovaný navštěvoval lékaře v P. 4), a oznámení ze dne 1. 4. 1992 (s údajem, že otec žalovaného odhlásil z rodičovského bytu). Na základě důkazů provedených soudem prvního stupně a důkazů, které zopakoval, případně doplnil, učinil skutkový závěr, že žalovaný, byť byl hlášen v evidenci obyvatel na adrese předmětného bytu, společnou domácnost s H. H. nikdy nezaložil. Podle odvolacího soudu nevyšla najevo žádná objektivně zjistitelná okolnost nasvědčující tomu, že by se faktické soužití mezi žalovaným a H. H. začalo naplňovat. Přihlédl k tomu, že žádný ze sousedů v domě, kde žila H. H., jej před jejím úmrtím nezaregistroval, že ještě v průběhu vojenské služby v letech 1991 – 1993 žalovaný (ve služební charakteristice) uváděl adresu rodičovského bytu, že se po skončení vojenské služby
a nástupu do zaměstnání zdržoval a přespával na stavbách a o víkendech pravidelně jezdil na O. Zhodnotil jako nepravdivé jeho tvrzení, že důvodem k nastěhování do bytu H. H. byl její zdravotní stav. V řízení totiž vyšlo najevo, že zdravotní stav H. H. péči laické osoby nevyžadoval a s ohledem na své pracovní
a rekreační vytížení neměl žalovaný ani časový prostor, aby jí jakoukoliv péči mohl poskytovat.
Po právní stránce uzavřel, že žalovaný nenaplnil předpoklad existence společné domácnosti se zemřelou nájemkyní ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. a nájem předmětného bytu na něj nepřešel. Odvolací soud také setrval na svém názoru vyjádřeném v usnesení ze dne 13. 3. 2003, č.j. 29 Co 68/2003-246, že smlouva o nájmu bytu ze dne 22. 1. 1997 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §243 odst. 3 obch. zák. S ohledem na shora uvedené dovodil, že žalovanému k předmětnému bytu nesvědčí žádný právní důvod pro jeho užívání. Právo na ochranu žalobce spočívající ve vyklizení žalovaného proto shledal v souladu s §126 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody označil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Vadu řízení spatřoval v tom, že „nebyl řádně a konkrétně soudem poučen ve smyslu §118a o.s.ř.“, neboť „kdyby takto poučen byl, tvrdil by, že v rozhodném období nebyl příslušníkem jiné domácnosti, krom té, jež je předmětem tohoto sporu.“. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval především v závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu ze dne 22. 1. 1997, když praxe v podepisování nájemních smluv
u žalobce byla taková, že nájemní smlouvy podepisoval jen předseda družstva a namítal, že tato obvyklá praxe mu nemůže být k tíži. Okolnost, že skutkové závěry, které učinil odvolací soud ohledně existence společné domácnosti, nemají oporu v provedeném dokazování spatřoval v tom, že svědci žalobce byli nevěrohodní, neboť „vypovídali toliko v jeho neprospěch“ a vytýkal odvolacímu soudu, že jim bez výhrad uvěřil, přičemž jde „o osoby vesměs vyššího věku, v jejichž výpovědích se vyskytují vážné rozpory … a jsou zainteresováni na hospodářském výsledku Družstva …“. Poukazoval na to, že se „počátkem devadesátých let k žádosti své babičky .. fakticky nastěhoval do bytu … pomáhal jí při různorodých činnostech, ať již každodenních, či mimořádných, nejen proto, že byla nemocná … při společném hospodaření nebyly oddělovány finanční prostředky…“ pokud dočasně neužíval předmětný byt, bylo to „pouze z vážných důvodů, a to v době výkonu vojenské služby a při plnění pracovních povinností“. Zpochybňoval i závěr odvolacího soudu o soběstačnosti jeho babičky, když „již jen po přečtení dokumentů založených v soudním spise je i laikovi zřejmo, že babička … byla vážně nemocná, a nemohla pracovat až do doby její smrti.“ Namítal, že závěr odvolacího soudu, že nesplnil předpoklady stanovené v §706 odst. 1 věta první obč. zák. a že tedy na něj nepřešlo právo nájmu k předmětnému bytu, není správný. Závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry, které učinil odvolací soud. Navrhl, aby bylo dovolání žalovaného jako bezdůvodné odmítnuto a aby mu byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. 6. 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky především shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože se mu ohledně uplatněného práva na přechod nájmu k bytu nedostalo poučení podle §118a o.s.ř.
Nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). V projednávané věci žalovaný již od samého počátku řízení založil svoji obranu podpůrně na tvrzení, že na něho přešlo nájemní právo k předmětnému bytu ze zákona v důsledku žití ve společné domácnosti s H. H. a navrhoval k tomu důkazy. V průběhu celého soudního řízení nedošlo ke změně právního názoru ohledně skutečností, na nichž založil uplatněné právo na přechod nájmu k bytu ve smyslu §706 odst. 1 věta první obč. zák. Z objektivního hlediska tedy nebyl důvod k poskytnutí poučení žalovanému podle
§118a o.s.ř. I přesto se mu ale takového poučení dostalo, a to při jednání před soudem prvního stupně dne 23. 4. 2001 (jak vyplývá z protokolu na č. l. 145 spisu). Řízení před soudem prvního stupně tak namítanou vadou evidentně netrpí.
Další námitkou, že skutkové závěry, které odvolací soud učinil ohledně existence jeho společné domácnosti s H. H., jsou v rozporu s obsahem spisu, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolatel brojí (námitkami, že soud uvěřil výpovědi svědků navržených žalobcem, kteří vypovídali toliko v jeho neprospěch, že se jedná o osoby vyššího věku, že se jedná o osoby zainteresované na výsledku hospodaření družstva, že se k babičce na její žádost počátkem devadesátých let nastěhoval, že předmětný byt neužíval z vážných důvodů v době výkonu vojenské služby a při plnění pracovních povinností, že i laikovi musí být po přečtení dokumentů založených v soudním spisu zřejmé, že babička byla vážně nemocná, že soud neměl důvod nevycházet z listinných dokladů, jimiž doložil, že jako místo svého pobytu uváděl adresu u babičky) právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem, namítá, že odvolací soud neměl uvěřit toliko jeho tvrzením, a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda vedl se svojí babičkou společnou domácnost.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že pominul výpovědi svědků M. H., A. B., M. B. a V. N. Odvolací soud k nim přihlížel, ale vzal při hodnocení jejich výpovědi v úvahu, že jde o příbuzné či známé žalovaného
a že jimi tvrzené okolnosti, nejsou podporovány „objektivními“ důkazy. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani nesprávný výklad pojmu společné domácnosti (§115 obč. zák.) ve vztahu k podmínkám přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn.
2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn.
26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje
z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití
v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící
s ním v jeho bytě, žít v trvalém, předem časově neomezeném životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla
v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v §706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Jestliže
v projednávané věci dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění (jejichž správnost se dovolateli nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně zpochybnit), že na straně žalovaného nebyla dána (prokázána) vůle žít s H. H. (jeho babičkou) trvale ve společné domácnosti, a na tomto základě dovodil, že na něho proto smrtí babičky nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, je jeho právní posouzení správné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel zpochybnil také právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 22. 1. 1997.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že nájemní smlouva ze dne 22. 1. 1997 patří mezi právní úkony náležející do působnosti představenstva družstva a že stanovy družstva neupravují způsob podepisování právních úkonů družstva odchylně od zápisu v obchodním rejstříku (tj. že k obchodnímu jménu družstva připojí svůj podpis předseda nebo místopředseda a další člen představenstva, tj. nejméně dva členové současně).
Podle §243 odst. 1 obch. zák. představenstvo řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu. Podle §243 odst. 2 obch. zák. představenstvo je statutárním orgánem družstva. Podle §243 odst. 3 obch. zák. představenstvo plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda nebo místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva.
Je nepochybné, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 22. 1. 1997 byla pro smlouvu o nájmu bytu stanovena obligatorní písemná forma (viz §686 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Ustálená soudní praxe dovodila, že jde-li o právní úkon, který činí představenstvo družstva a pro nějž je předepsána písemná forma, je třeba k jeho platnosti podpisu dvou členů představenstva, z nichž jedním musí být předseda nebo místopředseda družstva /představenstva/ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004, uveřejněný pod č. 10, v sešitě č. 1, ročník 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 493/2004, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 26 Odo 312/2006, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2510/2007). Pokud v dané věci podepsal nájemní smlouvu ze dne 22. 1. 1997 jen předseda družstva a připojil otisk razítka družstva, jde o právní úkon učiněný v rozporu s ustanovením §243 odst. 3 věty třetí obch. zák. Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že je jako třetí osoba chráněn dobrou vírou, že byl postup žalobce při uzavírání písemného právního úkonu správný. Na postavení žalovaného dopadá princip materiální publicity (princip dobré víry) údajů zapisovaných v obchodním rejstříku (§27 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 29. 2. 2000). Právní názor odvolacího soudu, že je nájemní smlouva ze dne 22. 1. 1997 neplatná, je tedy správný.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného
k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu