ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2447.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2447/2022-780
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. K. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky , se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, IČO 00212423, o zaplacení 1.171.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 298/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2022, č. j. 20 Co 60/2022-729, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 44 C 298/2016-689, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.171.500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím v podobě úroku z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 20 Co 60/2022-729, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 1.090.476 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), změnil jej ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 81.024 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.). Po věcné stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nájem (založený smlouvu ze dne 9. 5. 2016) trval od 1. 7. 2016 do 31. 3. 2019, přičemž žalobci vznikla škoda v důsledku toho, že žalovaná porušila povinnost pronajímatele tím, že mu nebytový prostor (kantýnu) řádně nepředala, neumožnila mu jej využívat ke smluvenému účelu a znemožnila mu tím provoz podnikatelské činnosti, čímž byla naplněna skutková podstata odpovědnosti za škodu dle §2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a žalovaná je proto žalobci povinna škodu nahradit (§2952 věta prvá o. z.). Žalobcova ztráta (ušlý zisk) byla na základě znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem GT Appraisal services - Znalecký ústav a.s. určena ve výši 35.500 Kč měsíčně. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal důvod k revizi uvedeného posudku, přičemž odůvodnil, proč považoval za správná východiska, z nichž znalecký posudek při stanovení výše ušlého zisku žalobce vycházel, a další dokazování za nadbytečné. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně do úvahy o výši ušlého zisku za předmětné období nezahrnul nepochybné náklady na vybavení kantýny, dospěl odvolací soud k závěru, že o tuto částku (81.024 Kč) je nutno žalobcův předpokládaný ušlý zisk ponížit.
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelka nenapadla žádné právní závěry, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Poukaz na vady řízení není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Považuje-li dovolatelka vady řízení za samostatný dovolací důvod, vychází zjevně ze znění o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012 [viz její odkaz na §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
S přihlédnutím k charakteru ostatních uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že také skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Rovněž takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu především tím, že zpochybňovala závěr znaleckého posudku o výši škody a sporovala postup soudu v rámci důkazního řízení (neprovedení dalších důkazů, které navrhla, chybné hodnocení důkazů provedených). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Pro úplnost lze dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, z 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či z 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a z 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněné pod č. 63/2001, 109/2002 a 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu z 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, z 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a z 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017).
O takový případ však v projednávané věci nejde. Soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakých důvodů další důkazy neprovedly a proč nebyl shledán důvod k revizi v řízení provedeného ústavního znaleckého posudku.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům (výroky III. a IV.) napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V části, ve které dovolatelka brojí proti výroku II. napadeného rozsudku je pak dovolání subjektivně nepřípustné, neboť k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998, v usnesení z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, dále např. v usnesení z 1. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3324/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předseda senátu