ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2924.2023.2
sp. zn. 26 Cdo 2924/2023-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně CEDES Logistik s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, IČO 26420619, zastoupené JUDr. Danielem Hlaváčem, se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované B. Braun Medical s.r.o. , se sídlem v Praze 11, V Parku 2335/20, IČO 48586285, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, o 3 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 305/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 28 Co 2/2022-469, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 088 Kč k rukám JUDr. Jakuba Kadlece, advokáta se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 42 C 305/2018-311, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2022,
č. j. 42 C 305/2018-440, a ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022, č. j. 28 Co 339/2022-448, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 3 240 000 Kč, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 391 314 Kč k rukám jejího zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 „náklady ve výši 2 129,68 Kč“, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 28 Co 2/2022-469, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o „nákladech státu“ a ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že výše těchto nákladů činí 560 993 Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 78 262,80 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak zčásti neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v ustanovení §237 až 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“ (srov. §241a odst. 2 o. s. ř. a k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4807/2015), a jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
4. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je za dosud neřešené) nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo uvedeno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení právní otázky odchyluje, tak jako učinila dovolatelka ve vztahu k otázce pod bodem (iii) části II dovolání.
6. Otázkou formulovanou pod bodem (i) části II dovolání (dle dovolatelky dovolacím soudem řešenou, která má být posouzena jinak) dovolatelka ve skutečnosti žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva soudu nepředkládá, jde nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil.
7. O vymezení přípustnosti dovolání lze uvažovat pouze u otázky pod bodem (ii) části II dovolání (dle dovolatelky dosud neřešené) vztahující se k šikanóznímu výkonu práva, k uvedené otázce však dovolatelka nevymezila způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), podstatou námitek dovolatelky je však nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci (otázky, zda žalovaná porušila povinnost předmět podnájmu vyklidit řádně a včas) podstatné; tím, že dovolatelka na svých vlastních skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení rozhodná.
9. Námitky dovolatelky o neprovedení „všech“ navržených důkazů nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
10. V souvislostech výše uvedených lze dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (na kterou dovolatelka sama odkazuje) jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014).
11. Jestliže tedy soudy neshledají, že daný důkaz může mít relevantní význam pro některou z podstatných otázek, a tento závěr zdůvodní v kontextu s ostatními předloženými a provedenými důkazy (tak jak to učinily soudy v projednávané věci), pak není na místě uvažovat o opomenutí důkazů.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu